Nebát se ale modlit.

středa 4. května 2016

Blondýna v nesnázích aneb návod na výměnu kola pro emancipovaný holky

Svištim si to ze školy, nabitá z Prahy samými pozitivními zážitky, dost si připadám jako královna světa. V pruhu vedle mě jede chlápek středního věku a troubí na mě a gestikuluje - no ahoj strejdo, taky tě zdravim, úsměv, zamávám, no problem. Ale ukazuje se, že nějakej problem přeci jen bude, chlápek gestikuluje vytrvale. Tak stáhnu okýnko a pochopím. Mám prázdnou pneumatiku. Týpek se ujistí, že jsem mu rozuměla a budu odbočovat na parkoviště, a šlápne na plyn.


Prvotní instinkt je samozřejmě jasnej... "Jakubéééé, já mám píchlý kolooo!" Už během hovoru mi ale naskakujou poučky, co jsem poprvé a naposledy slyšela někdy před sedmnácti lety: nejdřív povolit šrouby, pak teprv hever... Takže bohužel zauvažuju nahlas: "Nebo myslíš, že to zvládnu?" Inu, hádejte, co na to řekne muž, kterýho jsem právě vzbudila... :-/ 
Obláček představy, že si půjčí auto, dojede to sem za mě udělat a cestou mi koupí kafe, abych se s tím stresem nějak vypořádala, se nezadržitelně rozplynul. 

První nehet jsem si zlomila už při odklápění víka nad rezervou. První doopravdy sprostý slova. Zjistit, že rezerva je přišroubovaná. Proč jako, ty v**e? Další sprostý slova. Ani ten blbej hever nejde vyndat z polystyrenu úplně bez rizika jeho nebo mého poškození. Třetí sérka sprostých slov, která už se ale protáhne na táhlý vodopád po celých následujících třicet minut.

Kjo - povolit šrouby. Když teda ovšem víte na kterou stranu. Páč, když to děláte na blbou, žádný stoupání si na klíč vám nepomůže.

Kopání do klíče se mi tak nějak osvědčilo nejvíc. 

Tohle je taky pěkný, když to vidíte poprvé. Podstavcem dolů a šroubem k sobě, to dá i blondýna. Ale vymyslet, že do mezery v horní části patří drážka za spodní hranou auta, to můžete jen po poctivém přilehnutí si na asfalt (oblečení! ach jo) a usilovném přemýšlení. 


Točit háčkem rychle při povolování heveru není žádnej problém. Trochu "tricky bussiness" to začne být cestou na druhou stranu, kdy vám pomalu dojde, že otáčením tyčky v prstech zřejmě nezvednete celý vůz o dvacet centimetrů. 
To se pak ujistíte, že žádný lepší nástroj na manipulaci s heverem nikde v okolí neleží a po pár minutách konečně zapřete hák ve správném úhlu a jmete se úmorně zvedat zadní část auta nad vozovku.

V té veliké vítězné chvíli, kdy je zadní kolo volně nad povrchem a začínám lehce vyšroubovávat šrouby ven, zastaví u mě běžec ve svítivě růžových a proklatě krátkých trenýrkách. "Nepotřebuješ pomoct?" 
To víš, že jo, blbečku, tak já se tady natrápila se vším předchozím a ty teď po mně doděláš tu lehčí část a ještě budeš chtít, abych tě chválila. Ani náhodou! "Já jsem v pohodě, dík, vím co dělám," lžu tak přesvědčivě, že zmizí bez rozloučení. 

Tohle je takový ošemetný stadium celýho procesu. Co když to už nedám dohromady?


Ale už to jde jak po másle.


Kvůli tomuhle malými ksindlovi jsem ještě v devět v hodin ráno neměla kafe!?

Done!

Špína, nehty, oblečení... To snad ani nebudu rozepisovat.

Ale za tu emancipovanou chvilku, kdy vám v hlavě nezadržitelně naskakujou věty typu: "Ještěže aspoň šukaj, protože jinak bysme je už fakt nepotřebovaly vůbec k ničemu..." - za tu, to stálo.

Dojet do servisu a celý to s nima odkonverzovat v hebrejštině už pak neni sebemenší problém, to je snad teď už každýmu jasný. 

;-)

1 komentář:

Zdeněk Blažek řekl(a)...

Dávám deset, z deseti, i přes ten komentář, na co na všechno nás potřebujete :-)

Okomentovat