Nebát se ale modlit.

pondělí 18. dubna 2016

Ještě máme šanci

Moji milí,
jak někteří víte, jezdíme zpět do Česka zhruba dvakrát do roka. V mezičasech šmírujeme dění doma hlavně přes sociální sítě.
Na facebooku to tedy s námi vypadá všelijak - rozdělená společnost, ruská propaganda, Zemanovy kyselé výroky a potměšilé schválnosti, Babišovy aféry, zpousta nepodstatných témat ale za to rozjitřených emocí. A komentáře nebo vize budoucnosti jsou ještě horší: škodící prezident vyhraje další volební období, zhyneme uprostřed islámského teroru, umlátíme se navzájem - nebo (to jsem četla naposledy) vymřeme po přeslici, neb znuděná mládež s chytrým telefonem v ruce ztratila smysl života a začne páchat sebevraždy.
Tak bych vám ráda nabídla svůj pohled, když každý půlrok přijedu domů.
Žijeme v nádherné zemi a naprosto výjimečném období míru a prosperity.
Každý půlrok je Česko krásnější, udržovanější, zdravější, barevnější. Pokaždé objevím další kout, kde někdo opravil zanedbaný prostor a kreativně ho využil. Jestli letos v létě přijedu a na Národní bude zpřístupněný další zapomenutý dvůr a v něm bude nový rodinný pivovar, už mě klepne, vsadila bych se, že už se to tam nemůže vejít.


Lidi jsou fajn, slušní, vědí, co je dobro a co zlo a snaží se chovat podle toho. Pomáhají si. Každý člověk, se kterým mluvím, má téma - tím myslím něco, co ho zajímá, baví, co v sobě kultivuje, co ho pohání, na co se těší. Acro-jóga, divadlo, vyšívání, zahrádkaření, sport.... Každý má něco. Včetně těch na venkově, daleko za Prahou, v místech, kde končí silnice.
Pokaždé, když přijedeme, vidím občanskou společnost, která funguje - ne možná proto, že ji někdo shora podporuje - ale své politické reprezentaci navzdory. Lidi se nebojí práce a nejsou hloupí. I s minimem prostředků a přes všechnu byrokracii dokážou zvelebovat svoje okolí, postarat se o rodinu, mít se dobře.
Ve východních Čechách, je malá vesnička, kde žije část mojí vzdálenější rodiny - leží ještě kus od městečka, které je poměrně vzdálené od okresního města. Jsou daleko od zdrojů i možností rozhodovat o velkých věcech. Přesto, kdyby to šlo, strávím tam celé léto: lidi jsou tu nastartovaní, motivovaní, mají vztah k přírodě, rodinné půdě - k sobě navzájem v rodině i komunitě. Když v mateřské školce potřebujou děti nový nábytek, otcové si zavážou bolavá kolena, uspořádají benefiční fotbalový zápas, ženský navaří a napečou, všichni se hrozně ztřískaj a ráno maj vybráno na to, co potřebovali a jede se dál. A jede se líp. Chovaj daňky a pěstujou česnek, čtou noviny i knihy, jsou pohostinní, milujou se, vychovávaj děti a vychovávaj je dobře. Ani jsem se neptala, koho tady volí, protože ani oni ani já nemáme pocit, že to na tom stojí. Nejsou to komunisti, to je jistý.

Chci prostě říct, že navzdory všemu sebemrskačství na internetu jsme boží. Jsme chytří, vynalézaví, máme vynikající smysl pro humor, rádi se sdružujem - a když něco nejde, většinou nakonec nějak vymyslíme, aby to šlo.
Nedávno jsem tady během svých expatských radovánek vedla politickou debatu s jednou maďarskou maminkou: trochu jsme ten náš Vyšegrád probraly a mně to docela otevřelo oči: dokonalí sice nejsme, ale nemáme škrtící mediální zákony, nemáme Orbána, Kotlebu, nazi milice, potratové komise -uufff - je toho tolik, v čem se ukazuje, že jsme ta nejzápadnější země z celého našeho postkomunistického prostoru.
A časy se mění - věci, který dneska vidíme jako dálnici do pekla, uvidíme za deset let jinak. Stejně jako jsme před rokem 2000 nedovedli bez emocí a křiku otevřít téma sudetských Němců a teď to dovedem - budem za deset let pyšní na svou zemi Czechia, kde si na odsouzeného Babiše už nikdo ani nevzpomene, kde se Zeman dávno skutálel ze zámeckých schodů a kde muslim není sprosté slovo.
Možná to bude i čas a místo, kde jít do veřejné funkce nebude terčem úšklebků, takže do ní začnou chodit i lidé slušní a odhodlaní udělat něco pro dobro většiny. Do té doby tam možná bude jeden zbabělej svazák vedle druhýho a budou společně škodit té hrstce, co to myslí aspoň nějak. Ale fakt to nevadí zas tolik. Když vypnete počítač a půjdete se projít, když kouknete na svět okolo sebe mýma očima, uvidíte, že ještě máme šanci. Fakt. ;-)  Jen to nesmíme vzdát.