Nebát se ale modlit.

neděle 15. května 2016

Po stopách Eliho Cohena

Eli Cohen byl egyptský žid narozený v Káhiře. Nadja Madžal byla krásná irácká židovka. Během židovského exodu z arabských zemí v padesátých letech oba imigrovali do Izraele. Eli zpočátku pracoval pro izraelskou kontrarozvědnou službu Amán, ale přál si nastoupit k Mossadu. Rozvědka ho ale odmítla, Eliho práce v Amánu nudila a tak šel raději dělat do pojišťovny archiváře.

Tehdy potkal Nadju. Exotickou, vznešenou, nádhernou. Vzali se, strávili spolu rok a čtvrt, narodila se první dcera. Tehdy zamilované Nadje skončilo její jediné období štěstí v životě. 

Eliho totiž nakonec přeci jen Mossad rekrutoval - jeho složky v odmítnutých kandidátech si všiml ředitel Meir Amit, když hledal někoho, kdo by infiltroval syrské vládní kruhy. Eli nastoupil do tréninku. Ačkoli mluvil plynně arabsky, musel se naučit syrský akcent. A veškerou špionskou průpravu. Počátkem roku 1961 se v ústředí Mosasadu rozhodlo - Cohen je připraven, spustíme to. Eli dostal novou identitu: jméno Kamal Amin Tabeth, krycí jméno Menaše, nové doklady, bohaté zdroje a odcestoval do Buenos Aires. Jeho úkolem bylo rozhazovat peníze za noční život a vlísat se Syřanům z velvyslanectví v Argentině. Do devíti měsíců byl tam, kde měl být. Na každém prstě několik dobře postavených syrských kontaktů, pozvánky k syrským ekonomickým projektům. S Nadjou strávil pár krátkých týdnů v jejich bytě v Izraeli a pak se zabalil a přestěhoval se do Damašku. 

"Usadil se v Damašku a několik dní po svém příjezdu se vzdal argentinského státního občanství. Během několika let se mu podařilo získat důvěru velkého počtu syrských armádních a vládních úředníků. Když se v roce 1963 strana Baas dostala k moci, byl již Kohen pevně usazený v syrské „lepší“ společnosti.
Do Izraele se pravidelně vracel, aby byl vyslechnut svými řídícími orgány (při reorganizaci v roce 1964 byla Jednotka 118 jejímž byl příslušníkem, převedena z Amanu pod pravomoc Mosadu) a aby se setkal se svou manželkou a dětmi. V listopadu 1964 vyjádřil Kohen obavu ze změn, ke kterým došlo v syrské správě (šéf syrského zpravodajství plukovník Ahmed Su'edani jej neměl rád a nevěřil mu) a žádal o ukončení svého nasazení. Na žádost řídících důstojníků z Mosadu se ale ještě jednou do Sýrie vrátil.

Ve svém domě v Damašku pořádal divoké orgie, vysokým vojenským a vládním činitelům poskytoval útočiště pro jejich milostné pletky. Při alkoholických večírcích předstíral opilost a jen poslouchal bezstarostně mluvící vysoké vládní úředníky. Navíc si mnoho z nich zavázal poskytnutím půjček. Během svého nasazení v Sýrii Kohen navázal řadu důležitých přátelských vztahů se syrskými generály a politiky z vládní strany Baas. Dokonce se uvažovalo o Kohenovi jako o možném syrském vládním ministrovi.[10]
Další z úspěchů může být apokryfní, ale existuje domněnka, že je zodpovědný za vysázení eukalyptů kolem palebných pozic syrské armády mířících na Izrael z Golanských výšin. Kohen argumentoval tím, že eukalypty budou syrským vojákům poskytovat přírodní kryt proti izraelské palbě. Tuto informaci posléze předal i Izraelcům. Izraelští vojenští piloti během Šestidenní války pak měli díky eukalyptům přesně označené syrské palebné pozice a zaměřovali na ně palbu. V doprovodu syrských důstojníků měl možnost několikrát navštívit Golanské výšiny. Díky své fenomenální paměti byl schopen později svým řídícím důstojníkům přesně popsat umístění většiny kulometných hnízd a dokonce i protitankových pastí. Získal a předal Izraeli plány syrského projektu na odvedení horního toku řekyJordán z Izraele (řeka Jordán pokrývá 30% izraelské spotřeby vody)."
zdroj: wiki
Konec vezmu rychle: Eli Cohen byl v roce 1965 v Sýrii prozrazen, odsouzen a popraven oběšením. Výročí smrti bude popozítří 18.5.
Nadja se od jeho smrti trápí, nikdy si nikoho jiného nenašla, sama vychovala dvě dcery a syna, celý její produktivní věk se o ní nikdo moc nezajímal, dokud jí bývalý šéf Mossadu Meir Dagan nepodal pomocnou ruku. Každý večer se modlí, aby Syřani ustoupili a povolili jí převézt Eliho ostatky do Izraele a pohřbít. 

Když teda někdo takový jako Nadja Cohen pořádá výlet pro rodinu a přátele po stopách Eliho Cohena na Golanech a vy tam můžete být, asi vás nenapadne, že máte na práci něco lepšího.
Dostali jsme trička.

Přidali se ke skupince.

Vyslechli výklad na Golanech na místech jako je tohle: bývalé kulometné hnízdo syrské armády, které  Izraelci zlikvidovali díky Eliho informacím.

Hlavně je to typ výletu, o kterém můžete nadosmrti říkat: "Já tam byl...

...a byl jsem tam s ní."

Eliho instruktor Natan.

Je mu devadesát. Svoje vyprávění o tréninku Eliho Cohena čte bez brýlí.

Nadja přidává osobní vzpomínky z doby Eliho mise v Sýrii. Když průvodce vytáhl z tašky tranzistorák, pomocí kterého Eli Cohen vysílal zprávy z Damašku do Izraele, vzala ho Nadja do ruky, pečlivě prohlédla a poslala dál se slovy: "Kéž bych ho mohla zapnout a poslechnout si ho."

Cestou zpět na jedné z mnoha pevností na Golanech. Tahle je zrovna izraelská. 


Děkujeme, bylo nám ctí. 


středa 4. května 2016

Blondýna v nesnázích aneb návod na výměnu kola pro emancipovaný holky

Svištim si to ze školy, nabitá z Prahy samými pozitivními zážitky, dost si připadám jako královna světa. V pruhu vedle mě jede chlápek středního věku a troubí na mě a gestikuluje - no ahoj strejdo, taky tě zdravim, úsměv, zamávám, no problem. Ale ukazuje se, že nějakej problem přeci jen bude, chlápek gestikuluje vytrvale. Tak stáhnu okýnko a pochopím. Mám prázdnou pneumatiku. Týpek se ujistí, že jsem mu rozuměla a budu odbočovat na parkoviště, a šlápne na plyn.


Prvotní instinkt je samozřejmě jasnej... "Jakubéééé, já mám píchlý kolooo!" Už během hovoru mi ale naskakujou poučky, co jsem poprvé a naposledy slyšela někdy před sedmnácti lety: nejdřív povolit šrouby, pak teprv hever... Takže bohužel zauvažuju nahlas: "Nebo myslíš, že to zvládnu?" Inu, hádejte, co na to řekne muž, kterýho jsem právě vzbudila... :-/ 
Obláček představy, že si půjčí auto, dojede to sem za mě udělat a cestou mi koupí kafe, abych se s tím stresem nějak vypořádala, se nezadržitelně rozplynul. 

První nehet jsem si zlomila už při odklápění víka nad rezervou. První doopravdy sprostý slova. Zjistit, že rezerva je přišroubovaná. Proč jako, ty v**e? Další sprostý slova. Ani ten blbej hever nejde vyndat z polystyrenu úplně bez rizika jeho nebo mého poškození. Třetí sérka sprostých slov, která už se ale protáhne na táhlý vodopád po celých následujících třicet minut.

Kjo - povolit šrouby. Když teda ovšem víte na kterou stranu. Páč, když to děláte na blbou, žádný stoupání si na klíč vám nepomůže.

Kopání do klíče se mi tak nějak osvědčilo nejvíc. 

Tohle je taky pěkný, když to vidíte poprvé. Podstavcem dolů a šroubem k sobě, to dá i blondýna. Ale vymyslet, že do mezery v horní části patří drážka za spodní hranou auta, to můžete jen po poctivém přilehnutí si na asfalt (oblečení! ach jo) a usilovném přemýšlení. 


Točit háčkem rychle při povolování heveru není žádnej problém. Trochu "tricky bussiness" to začne být cestou na druhou stranu, kdy vám pomalu dojde, že otáčením tyčky v prstech zřejmě nezvednete celý vůz o dvacet centimetrů. 
To se pak ujistíte, že žádný lepší nástroj na manipulaci s heverem nikde v okolí neleží a po pár minutách konečně zapřete hák ve správném úhlu a jmete se úmorně zvedat zadní část auta nad vozovku.

V té veliké vítězné chvíli, kdy je zadní kolo volně nad povrchem a začínám lehce vyšroubovávat šrouby ven, zastaví u mě běžec ve svítivě růžových a proklatě krátkých trenýrkách. "Nepotřebuješ pomoct?" 
To víš, že jo, blbečku, tak já se tady natrápila se vším předchozím a ty teď po mně doděláš tu lehčí část a ještě budeš chtít, abych tě chválila. Ani náhodou! "Já jsem v pohodě, dík, vím co dělám," lžu tak přesvědčivě, že zmizí bez rozloučení. 

Tohle je takový ošemetný stadium celýho procesu. Co když to už nedám dohromady?


Ale už to jde jak po másle.


Kvůli tomuhle malými ksindlovi jsem ještě v devět v hodin ráno neměla kafe!?

Done!

Špína, nehty, oblečení... To snad ani nebudu rozepisovat.

Ale za tu emancipovanou chvilku, kdy vám v hlavě nezadržitelně naskakujou věty typu: "Ještěže aspoň šukaj, protože jinak bysme je už fakt nepotřebovaly vůbec k ničemu..." - za tu, to stálo.

Dojet do servisu a celý to s nima odkonverzovat v hebrejštině už pak neni sebemenší problém, to je snad teď už každýmu jasný. 

;-)

pondělí 18. dubna 2016

Ještě máme šanci

Moji milí,
jak někteří víte, jezdíme zpět do Česka zhruba dvakrát do roka. V mezičasech šmírujeme dění doma hlavně přes sociální sítě.
Na facebooku to tedy s námi vypadá všelijak - rozdělená společnost, ruská propaganda, Zemanovy kyselé výroky a potměšilé schválnosti, Babišovy aféry, zpousta nepodstatných témat ale za to rozjitřených emocí. A komentáře nebo vize budoucnosti jsou ještě horší: škodící prezident vyhraje další volební období, zhyneme uprostřed islámského teroru, umlátíme se navzájem - nebo (to jsem četla naposledy) vymřeme po přeslici, neb znuděná mládež s chytrým telefonem v ruce ztratila smysl života a začne páchat sebevraždy.
Tak bych vám ráda nabídla svůj pohled, když každý půlrok přijedu domů.
Žijeme v nádherné zemi a naprosto výjimečném období míru a prosperity.
Každý půlrok je Česko krásnější, udržovanější, zdravější, barevnější. Pokaždé objevím další kout, kde někdo opravil zanedbaný prostor a kreativně ho využil. Jestli letos v létě přijedu a na Národní bude zpřístupněný další zapomenutý dvůr a v něm bude nový rodinný pivovar, už mě klepne, vsadila bych se, že už se to tam nemůže vejít.


Lidi jsou fajn, slušní, vědí, co je dobro a co zlo a snaží se chovat podle toho. Pomáhají si. Každý člověk, se kterým mluvím, má téma - tím myslím něco, co ho zajímá, baví, co v sobě kultivuje, co ho pohání, na co se těší. Acro-jóga, divadlo, vyšívání, zahrádkaření, sport.... Každý má něco. Včetně těch na venkově, daleko za Prahou, v místech, kde končí silnice.
Pokaždé, když přijedeme, vidím občanskou společnost, která funguje - ne možná proto, že ji někdo shora podporuje - ale své politické reprezentaci navzdory. Lidi se nebojí práce a nejsou hloupí. I s minimem prostředků a přes všechnu byrokracii dokážou zvelebovat svoje okolí, postarat se o rodinu, mít se dobře.
Ve východních Čechách, je malá vesnička, kde žije část mojí vzdálenější rodiny - leží ještě kus od městečka, které je poměrně vzdálené od okresního města. Jsou daleko od zdrojů i možností rozhodovat o velkých věcech. Přesto, kdyby to šlo, strávím tam celé léto: lidi jsou tu nastartovaní, motivovaní, mají vztah k přírodě, rodinné půdě - k sobě navzájem v rodině i komunitě. Když v mateřské školce potřebujou děti nový nábytek, otcové si zavážou bolavá kolena, uspořádají benefiční fotbalový zápas, ženský navaří a napečou, všichni se hrozně ztřískaj a ráno maj vybráno na to, co potřebovali a jede se dál. A jede se líp. Chovaj daňky a pěstujou česnek, čtou noviny i knihy, jsou pohostinní, milujou se, vychovávaj děti a vychovávaj je dobře. Ani jsem se neptala, koho tady volí, protože ani oni ani já nemáme pocit, že to na tom stojí. Nejsou to komunisti, to je jistý.

Chci prostě říct, že navzdory všemu sebemrskačství na internetu jsme boží. Jsme chytří, vynalézaví, máme vynikající smysl pro humor, rádi se sdružujem - a když něco nejde, většinou nakonec nějak vymyslíme, aby to šlo.
Nedávno jsem tady během svých expatských radovánek vedla politickou debatu s jednou maďarskou maminkou: trochu jsme ten náš Vyšegrád probraly a mně to docela otevřelo oči: dokonalí sice nejsme, ale nemáme škrtící mediální zákony, nemáme Orbána, Kotlebu, nazi milice, potratové komise -uufff - je toho tolik, v čem se ukazuje, že jsme ta nejzápadnější země z celého našeho postkomunistického prostoru.
A časy se mění - věci, který dneska vidíme jako dálnici do pekla, uvidíme za deset let jinak. Stejně jako jsme před rokem 2000 nedovedli bez emocí a křiku otevřít téma sudetských Němců a teď to dovedem - budem za deset let pyšní na svou zemi Czechia, kde si na odsouzeného Babiše už nikdo ani nevzpomene, kde se Zeman dávno skutálel ze zámeckých schodů a kde muslim není sprosté slovo.
Možná to bude i čas a místo, kde jít do veřejné funkce nebude terčem úšklebků, takže do ní začnou chodit i lidé slušní a odhodlaní udělat něco pro dobro většiny. Do té doby tam možná bude jeden zbabělej svazák vedle druhýho a budou společně škodit té hrstce, co to myslí aspoň nějak. Ale fakt to nevadí zas tolik. Když vypnete počítač a půjdete se projít, když kouknete na svět okolo sebe mýma očima, uvidíte, že ještě máme šanci. Fakt. ;-)  Jen to nesmíme vzdát.