Nebát se ale modlit.

neděle 27. září 2015

Stávka křesťanských škol v Izraeli

To je tak: máte pětiletého chlapečka, který si teda vůbec není jistý, jestli se mu chce nastupovat do školy, kam chodí jeho starší brácha, když přece ve školce to bylo super, všichni ho tam rozmazlovali a byl tam mazák. Tak si dáte tu práci, namotivujete ho... a v den, kdy má nastoupit, vám přijde e-mail od vedení školy, že Tabeetha vstupuje do stávky solidárně se 46 dalšími křesťanskými školami v Izraeli. Další dva týdny se vám budou oba bratři 14 dní válet doma, zatímco vám hoří deadliny. I tak jim zkoušíte vymyslet náhradní program: aspoň třeba k tomu moři nějak, že jo, páč nic jinýho se moc nedá, když je venku stabilně 35°C a 80% vlhkost... I tyhle plány ale utne prachová bouře, která na čtyři dny promění dýchatelný vlhký vzduch v béžové bahýnko. Takže už jenom sedíte doma. Děti lezou po stropě, po vás a po sobě navzájem. Každej večer se modlíte za dobré zprávy z jednání křesťasnkých církví s izraelskou vládou. A každý večer vám přijde mail: "Nedohodli jsme se, zítra zůstáváme zavření." případně: "Přijďte podpořit stávku na demonstraci tehdy a tam..." Toť subjektivní pohled rodiče, kterému stávka lehce vlezla do plánů.

Objektivnější pohled se pokusím zformulovat teď. V Izraeli máme školy veřejné, kterým vláda hradí 100% ceny jednoho místa na nižším stupni základní školy. Pak máme školy soukromé - ty stojí mimo systém (vybírají si školné a jedou podle svých osnov). Někde na půli cesty stojí školy "neoficiální ale uznávané", mezi které patří křeťanské školy nebo třeba i ortodoxní židovské školy - ješivy. Nejedou podle oficiálních osnov (křesťanské většinou drží osnovy země, odkud je jejich zřizovatel - tedy u nás jedou podle britských osnov, neb zřizovatelem je Church of Scotland; ješivy většinou vyhodí z osnov velkou část učiva, co není tóra). Zatímco ješivám vláda hradí 100% nákladů, křeťanským školám to v průběhu posledních několika málo let postupně seškrtala nejprve ze 79% na 49% a nyní na 29%. Zároveň existuje vyhláška, která těmto školám zakazuje vybírat vyšší školné, než je limit. Školy jsou ve finančním presu takového rozměru, že volají po okamžitém řešení. A tudíž stávkují, demonstrují, oznamují, že pokud je vláda nepřestane ignorovat, zavřou jejich církve kostely a křesťasnká poutní místa. Evropští velvyslanci už se šikují a vymýšlejí společný postup. Těžko říct, o co jde vládě - buď zcela jednoduše totálně vysklívají vše nežidovské, nebo se snaží začlenit neoficiální školy do systému, tudíž jim třeba plně vnutit svoje osnovy (které mimochodem nejsou špatné - ale není v nich zase to, co by v nich křeťanské školy rády viděly). Záměry vlády nám nejsou úplně jasné. Stávka trvá. Doma sedí 33000 dětí. Týká se především křeťanských Arabů v severní části Izraele - lidí, kteří víc peněz na školné svých dětí už nemají kde vzít. Jeden den se ke stávce přidaly všechny arabské školy - doma zůstalo asi 430 000 dětí. Tento týden solidárně všechny střední školy v Izraeli zkrátily vyučování o dvě hodiny. Pořád nic. Přešel Roš Hašana, dnes skončí Jom Kipur - příští týden začíná sukot. Vláda přes svátky stejně jede na půl plynu. Věc se nikam neposouvá. A je pomalu konec září. Desetina školního roku bude pryč. Křesťanské školy většinou otvírají dvanáct nebo třináct ročníků - od nulťáku až do maturity. Nejvíc je mi líto maturantů. A namotivovaných pětiletých, co oscilují mezi těšením se a strachem.


Optimistické intermezzo je, že po čtrnácti dnech stávky naše škola jako jediná otevřela. Uvědomuje si, že je jediným stávkokazem, nicméně nechce trestat děti v období, kdy vláda stejně mezi svátky nic nerozhodne.
Čili: toto jsou naše děti po dvou týdnech prázdnin navíc (16.9.):







sobota 26. září 2015

Jordánsko s02e04 - Madaba

Mysleli jsme, že cestou z Wádí Mudžíb uděláme jen takovou malou odbočku a jsme tam. Nakonec jsme se šplhali klikatou cestičkou jordánskou pouští asi čtyřicet minut. Ale aspoň jsme viděli venkov: poušť, kameny, beduínské vesnice, děti toulající se několik kilometrů od nich, farmy ovocné, viniční i olivové, nádhernou krajinu.

víno v poušti

beduínská vesnice

krajina

Madaba je ještě o něco míň pěkná než Aqaba...

Ale našli jsme tam super hospodu, kde měli i pivo a víno.

Až jsme skoro nestihli otvírací dobu řecko-ortodoxního kostela,...

..., kterej je sám o sobě pěknej...

...tak jako normálně pěknej...

...takových už jste pár viděli...

jenomže na jeho podlaze je TOTO. Mozaiková mapa Svaté země z roku 560 n.l. Je hodně poničená, ale i tak nádherná.

Tohle zbylo z původní mozaiky složené ze více než dvou milionů barevných kousků. Zobrazuje Svatou zemi od Středozemního moře po Moábskou poušť (západo-východně) s nejvýchodnějším viditelným bodem - hradem Kerakem a od Galilee až po nilskou deltu (delta Nilu je na obrázku úplně vpravo - mapa je orientovaná jakoby z pohledu z jeruzalémských kopců).
Loď na mrtvém moři. Figurální motivy zničili Umajjovci v osmém století.

Lev loví gazelu na břehu Jordánu.

Největší pecka je samozřejmě zobrazení Jeruzaléma. Jsou na něm vidět obě římská carda, chrám Božího hrobu s tehdy ještě stojící zlatou rotundou i chrám na Sionu. Chrámová hora tam vidět není. Zřejmě to řecké mnichy nezajímalo tak moc.

Jeruzalém a okolí. Nejstarší zobrazení Svaté země na světě.
Tím končí seriál o naší čtyřdenní výpravě do Jordánska. Snad budu mít brzy čas vrátit se k seriálu o Jeruzalémě. Ale je to spíš přání než reálný odhad. Moc práce. :-)

pátek 25. září 2015

Jordánsko s02e03 - Džeraš

Pamatujete si seriál Řím? Tak tam to byly kulisy. V Džeraši to všechno stojí doopravdový, originální, fascinující...

Jižní brána.

Z toho, co je v archeologickém areálu vidět, je jen málo dostavěného, většinou všechhny ty věci zůstaly plus mínus stát.
Výklad jsem si bez dovolení, ale s uvedením citace, půjčila z jednoho cestovatelského blogu, neb je tak akorát stručný a zároveň vyčerpávající: "Jeraš stojí v místech, která byla lidmi osídlena již v období neolitu, jejichž úrodná krajina se stala domovem mnoha pozdějších civilizací. Vrcholný rozkvět prožívala Jeraš od roku 333 př. n. l. do počátku 3. století. Poté došlo k jeho úpadku následkem nejprve křesťanských, později muslimských, invazí a zemětřesení v roce 747. Přestože výkopové práce započaly již ve dvacátých letech 20. století, předpokládá se, že zatím bylo odkryto pouhých 10 % rozlohy původního města. Do areálu vykopávek se dnes vstupuje vítězným obloukem (zvaným též Hadriánova brána), který byl postaven v roce 129 př. n. l. u příležitosti návštěvy císaře Hadriána. Za bránou se rozkládá rozlehlý hyppodrom (244×50 metrů) ze 3. stol n. l., který mohl pojmout až 15 000 diváků. Za hyppodromem je Jižní brána (130 n. l), chránící kdysi vstup do vlastního města. Hned za bránou je dvojitý (Horní a Dolní) Diův chrám(vystavěný okolo roku 162 n. l.) a jedinečné náměstíOválné fórum, které bylo vybudováno v 1. století za císaře Trajána, ve své době hlavní náměstí Džeraše. Fórum je 90 metrů dlouhé a jeho hranice dodnes ohraničuje 56 sloupů v jónském stylu. Z náměstí se směrem na sever táhne 800 metrů dlouhá ulice Cardo Maximo, která musela být v 1. století n. l. výstavní promenádou, což dokazuje 500 sloupů, které se dodnes tyčí po jejích stranách. Na dláždění ulice jsou ještě dnes patrné koleje od povozů, které tudy před mnoha staletími projížděly. V letech 81 až 96 n. l. bylo postaveno jižní divadlo pro 5000 diváků. Z jeho horního ochozu je nádherný výhled na celé město. Největší stavbou je Artemidin chrám z let 150 až 170 n. l. přímo ve středu města. Chrám byl ve 12. století přestavěn Araby na pevnost, takže se dochoval pouze částečně. Ke chrámu vede velké schodiště z Cardo Maximo propylájemi z roku 150 n. l. Vedle propylájí je nymfeum(fontána) z roku 191 n. l., které se svými vodními kaskádami nejen zkrášlovalo Cardo Maximo, ale především osvěžovalo horký vzduch na ulici. V areálu města se také dochovaly zbytky několika byzantských kostelůz 5. a 6. století. Město je dodnes obehnáno částečně zachovalými městskými hradbami z byzantské doby (4. století), dochovalo se 4,5 km hradby vysoké 2,5 – 3 metry se zbytky 24 věží." (Cit: http://cestyapamatky.cz/cesty/jordansko-2006/artemidino-mesto-dzeras)
Oválné náměstí, ze kterého vede osm set metrů dlouhé cardo.

Diův chrám.

Už jsme v té naší oblasti viděli velkou spoustu zachovalých míst, ještě větší spoustu "hromad šutrů" s vysvětlivkama - ale zatím jsem neviděla nic jako Džeraš. Nic tak velkýho. Nic takovýho, kde se můžete procházet po dva tisíce let staré ulici a mít jasnou představu, co kde stálo a jak to bylo velký. 
Nebo se kochat vyhlídkou zatímco procházíte sloupovím horního Diova chrámu...



Kupříkladu v izraelské Caesarei stojí amfiteátr. Krásnej. Dodneška funkční. Izraelský muzejnictví je dost napřed i před našimi končinami, takže než do něj vstoupíte, nasolej do vás dvakrát filmy plný animací a historických výkladů. Ale třeba jevištní stavby už caesarejskému amfiteátru chybí. Jordánci nejsou zdaleka tak dobří v muzejnictví. Ale zase - všechno to tam mají v téměř nezměněné nádheře...



Kocháme se výhledem na celý obří areál. Z města Džeraš okolo zaznívá kánonické "Alláhu akbar", je po poledni.




My tři hodný lidi. Fotil nás uvařenej úplně rudej (taky asi hodnej) Angličan. Infrastruktura pro baťůžkáře tu není kdovíjaká, což by se rozhodně mělo změnit. Stojí to za to.

Objevili jsme, že pepřovník nemusí být keř, ale i sedmimetrovej strom.

Cardo severním směrem - k Artemidině chrámu.

Mozaiky v bývalém byzanstkém kostele.

Rozpixlovaná zobrazení zvířat či lidí v mozaikách. Muslimští dobyvatelé (by) to nevydejchali.



Artemidin chrám.

Už jsme taky trochu uvařený. Dáme si po beduínsku horký černý čaj s mátou.

Kněžiště.

Když vyšplháte na kněžiště (sic!), přeskočíte několik chybějících schodů, dá se vylézt na vyhlídku.

Nemusíte být fanoušek archeologie, abyste si z Džeraše sedli na zadek.

Artemidin chrám - celek.

Od chrámu zpět na cardo.

Cestou vyšplhat na ochozy druhého (ze tří!) divadla v areálu.

Severní brána.

Lázně.

Po oválném náměstí kousek zpět.

Až k hippodromu.

Pecka. 

čtvrtek 24. září 2015

Jordánsko s02e02 - Wádí Mudžíb






Wádí Mudžíb leží na východním (tedy překvapivě jordánském) břehu Mrtvého moře.
Mapa. Není severojižně orientovaná, což je dost matoucí. No nic - ani na ní nekoukejte.
Treky jakýmkoliv wádím jsou vždycky zábava - jdete skalní průrvou, občas musíte někam vyšplhat, přeskočit kámen nebo proud nějakého pramene, většinu dne jdete ve stínu, neb průrva je fakt úzká, kocháte se nádherou skal, tajíte dech v tichu pouště a žasnete nad scenérií kolem sebe. Wádí Mudžíb je vyšší level. Celý to jdete ve vodě. Někde je do půli lýtek, někde čtyři metry hloubky. A je to místo, kde každých pár kroků vykřikují WOW nejen afektovaní turisté ze západu. Podívejte:
Před Wádím - na břehu Mrtvého moře. Místo pokladny byla jen taková boudička - vstupní stavby, kde byly/budou šatny, toalety, občerstvení jsou v rekonstrukci - všude je prach a dělníci. Ale nic takovýho nás nemůže samozřejmě odradit.


První pohled na Wádí Mudžíb - paráda.

A dolů do vody. To ještě nebylo úplně jistý, jestli můj pytlíček na iphone splní svou úlohu a udrží telefon v suchu. Udržel. Ale moje fotky zpoza slídy jsou o dost horší než Jakubovy fotky z vodotěsnýho foťáku. Takže tenhle fotoromán je dost o mně. ;-)

U ústí jsme se fotili jako diví. To jsme ještě nevěděli, že čím dál půjdeme, tím lepší to bude.

Přeplavat tůň.

Vyfotit za zatáčkou.

Terén mírně náročnější.

Terén trochu víc náročnější.
Nic takovýho jsem v životě nezažila. I když to srovnám s výletem do Adršpachu.


Photobombing Wádí Mujib.

WOW, no...

Terén zas o něco náročnější.



Terén už fakt namáhavý.
   
Odpočíváme s pivem a diskuzí o blízkovýchodní politice



Vodopád na konci.


Jakub v něm zmizel


Pod vodopádem.


Cesta dolů byla pak ještě větší legrace než cesta nahoru.





Jízda dolů




Přeplavat tůň na konci

Fandit Jakubovi při skocích do vody




Tady, těsně před výstupem zpět nahoru, mě poprvé napadlo, že až sundám tu plovací vestu, pořád ještě mi k autu zbývá dvěstě metrů tím staveništěm plným arabských dělníků. Tak co už, že jo...

Vojákova profesionalita mě vyloženě uklidnila. Džentlemansky mě nechal vylézt po žebříku a pak nás spolu se dvěma výrostky vesele doprovázel až k autu.
(Přála bych si, aby Alláh začal věřit v muslimy. Inšá'llah.)