Nebát se ale modlit.

pondělí 10. srpna 2015

Jeruzalém část 1. - Olivová hora

Už dva roky jsme ve svaté zemi a mně došlo, že jsem se vlastně ještě nikdy pořádně nerozepsala o Jeruzalémě.
Jasně, byl tu všemi velmi oblíbený příspěvek o mučení dětí i matek výletem do Davidova města, pár věcí okrajových, ale Jeruzalém tak, jak ho vidím já - kudy v něm provázím, když někdo přijede na návštěvu (čistě příbuzní nebo kamarádi! Jinak provázet neumím, zájemci nechť se obrátí na studovanou Nikol Cohen :-) ), a co jsme kde prožili, to jsem nějak katastrofálně opomenula. 
Inu - načínám seriál o Jeruzalémě mýma očima, asi ho rozsekám na víc dílů, uvidíme. Myslím, že je na co se těšit. Jeruzalém je totiž to nejvíc, co můžete v Izraeli zažít. Jeruzalém je hlavní město světa. Odraz nebeského Jeruzaléma na zemi. Místo, kde všechno začalo a jednou prý taky skončí.

OLIVOVÁ HORA (a Mount Scopus)
Téměř vždycky začínám vyhlídkou na starý Jeruzalém z Olivové hory. Dává to smysl pro návštěvy, je to takové: "A teď vám ukážu, co vám později ukážu podrobněji." Chrámovou horu se Skalním dómem (Modrou mešitou, chcete-li) a mešitou Al-Aksá. šedivé kupole Chrámu božího hrobu, rozložení křesťanské, muslimské, židovské a arménské čtvrti ve Starém městě, hora Sión, bílá kupole synagogy Hurva, a desítky dalších kupolí, věží, hradeb a staveb.

K téhle vyhlídce se autem dostanete velmi snadno z dálnice číslo 1 (prostě pojedete pořád po ní, dokud nezačnou cedule na Mt of Olives) přes Mt Scopus. Mt Scopus je jedna z jeruzalémských oblastí, kde se můžete dostat do potíží. Není to hodně pravděpodobné, ale není to nepravděpodobné. 
Nejdřív mapa, kde je naznačená moje nejčastější cesta z centra (start před Damašskou branou do Starého města).

 Trasa Východním Jeruzalémem, čtvrtí téměř bezvýhradně obydlenou izraelskými Araby. Na tom krátkém úseku po Rub'a el-Adawiya St, když se vyhoupnete na kopec a jedete po vrstevnici směrem k vyhlídce, to bývá divoké. Náctiletí výrostci s kameny v rukou většinou číhají na auto s izraelskou značkou a posádkou nejlépe oblečenou tak, že o jejím židovském původu není pochyb. A v tu chvíli začnou kameny lítat. Nebo (to tedy více výjimečně) zápalné lahve. Zkazky o tom, jak plně obsazené auto ortodoxní židovskou rodinou vezmou dvě palestinská auta mezi sebe, donutí ho zastavit a zasypou deštěm kamenů, nebo se snaží rodinu vytáhnout z auta ven, nejsou vůbec ojedinělé. Loni po dvou letech zmrzačeného živoření zemřela pětiletá židovská holčička, kterou v těchto místech zasáhl kámen do hlavy. V jedoucím autě.
Proto jezdím do Jeruzaléma většinou oblečená jako dilina (viz první fotka). Pestré barvy, růžové tričko, při průjezdu Rub'a el-Adawiya stáhnu okýnko, rozpustim vlasy a kdybych třeba měla kšiltovku s blikajícím neonovým nápisem "I'm not the one you hate", nasadím si jí. A funguje to. 
Třeba jako onehdá...

Je únor. Na návštěvu dorazila kamarádka Eva, chceme jí během víkendu ukázat co nejvíc. Kameraman Marek je doma u porodu syna, náhradníka Lukáše berem taky na jízdu po největších turistických peckách v okolí Jeruzaléma. První auto s Lukášem řídí Jakub, ja vezu ve druhém Evu a děti. Na Olivové hoře se vyfotíme, chceme jet rovnou na dálnici k Mrtvému moři. Jakub mi volá: "Vezmem to tady mezi domy zkratkou, projedem checkpoint pod kopcem a jsme rovnou na jedničce." "OK, jedu za tebou."

Odbočíme z Rub'a el-Adawiya do postranních uliček, navigace nás násilím táhne zpátky. Uličky se zužují. Místní koukají udiveně. Dvě starší muslimky s nákupními taškami na nás znakují, ať jedeme zpátky. Zase si voláme: "Hele, fakt je to tudy?" "Tahle cesta určitě vede na ten checkpoint - místní přes něj většinou nemůžou, proto nás vracej, ale my projedem..." 
Tak jedem. Prudký kopec dolů, uličky čím dál užší, pohledy místních čím dál podmračenější, chlapi kouřící před domem a znovu jejich posuňky, ať to otočíme. Znovu zastavujem a telefonujem, když máme třicet centimetrů vedle každého zrcátka dům, dole na cestě pod námi neidentifikovatelnou opuštěnou stavbičku a mezi námi a stavbičkou hordu palestinských kluků, co už k nám se zájmem míří. "To vypadá, že ten checkpoint je zavřenej." "Eee... A co teda?" "No nic, couvej." "Tady? Si se po...? To nedám!" "Couvej, dokud se nebudeš moct někde otočit. To dáš."
Než to rozmyslíme, kluci jsou všude kolem nás. Nemaj šutry, ale fotbalovej balón, což se může rychle změnit. Nakukujou do okýnek, vyplazujou jazyk, pinknou si balónem o haubnu, smějou se a posuňkujou. Neni to moc příjemný. Eliáš vzadu začne vyšilovat. "Mami, kdo to je? Mami, co chtěj? Mami, jsem zamčenej? Mami, jeď pryč!" Těžko můžu začít couvat, když mám všude kolem auta ty děti, že jo. Jestli v tomhle místě byť jen ťuknu do palestinskýho chlapečka, můžu se už tak leda pomodlit, aby to se mnou skončili rychle. Oba s Jakubem zareagujem stejně: stáhnem okýnko - Jakub vytáhne svou lámanou arabštinu, já vlasy a úsměv. "Hele kluci, my jsme se ztratili, blbě jsme odbočili, teď to potřebuju vycouvat, ale nemůžu, když tady všude stojíte..." Nejstarší, ač je mu tak šestnáct, už má manýry dospělého kápa. Odežene mrňouse od zadní strany auta, mává mi a pokřikuje: "You're beautiful blondie! Give me a kiss!" Zasměju se, jako že je ohromně vtipnej a couvám. Do prudkýho kopce, v úzký uličce, s mým novým fanouškem kráčejícím za mnou, co mi každých pět metrů bouchne balonem o haubnu. Povídám si s ním - jak se jmenuje, odkud jsme,... Eliáš vzadu piští. Eva ho uklidňuje. Couvací alarm taky piští, všude detekuje místa, kudy neprojedu. Po nějakých sto metrech vycouvám na místo, kde se můžu otočit, Jakub těsně za námi. Arabsky pěkně poděkujem klukům za asistenci, zamáváme na pozdrav a jedem pryč. Pošlu Amirovi pusu aspoň vzduchem. Mám ho totiž v tu chvíli opravdu ráda. Love not war. A tak.

Čili - to bychom měli cestu na vyhlídku na Olivové hoře. Před týdnem jsme tam s kámoškou Vendulkou viděli ortodoxní pár s malým dítětem, jak už s policií řeší nepěknou situaci, kdy jim na předním skle přistál tak tří-čtyřkilový kámen.

Vyhlídka samotná je fajn místo.

 Staré město jako na talíři, pod sebou hřbitov na západní straně hory. (Až bude do Jeruzaléma přicházet mesiáš, přijde odtud, půjde směrem ke Zlaté bráně do Starého města a cestou bude křísit mrtvé a brát je s sebou. Každý tu chce být pohřbený.) Kolem chodí týpek, který prodává pohledy a obrazové publikace. Když řeknete, odkud jste, najde i publikaci v češtině. Jeho kámoš umí i dvě věty česky: "Ceský holky sou heský!" a "Ahoj - počebuješ pomoct?" Oba už si mě pamatujou, že nic nekoupim, ale lámou mé kamarády a příbuzné. Hele - co bych vám lhala - já s nima potřebuju mít dobrý vztahy a třeba panoramatická fotka Jeruzaléma je fakt pěkná. Kdo chce, vyfotí se s oslíkem nebo velbloudem. Naposledy užije vyhlídku, která je mocná v jakékoli roční době...





...a znovu se sedá do auta. Když je dost času, zastavuju ještě ráda u františkánského kláštera Pater Noster.



Lístky prodají a utrhnou vysmátí křesťanští Arabové a ukážou cestu do malebné zahrady kláštera. Na každé tabuli z barevných dlaždiček je napsaný Otčenáš v každém světovém jazyce, který si dovedete představit. Včetně třeba baskičtiny, čerokézštiny nebo němčiny v braillově písmu.




Od kláštera pak zase zpět tou samou cestou a za krámkem s nápisem TOASTY ostře doleva do uličky El-Mansuriya. Padá prudce dolů a je místy fakt úzká, ale bacha, je přesto obousměrná, tak jeďte opatrně. 

V poslední třetině kopce po pravé straně je malé parkovišťátko, tak na osm aut - s trochou improvizace a drzosti se mi tam v osmdesáti procentech pokusů podaří nechat auto a vzít návštěvníky cca o 50 metrů níž do Getsemanských zahrad a k Mariinu hrobu. Ale o tom spíš až příště. :-)