Nebát se ale modlit.

čtvrtek 9. dubna 2015

Jordánsko s01e01

V Izraeli jsou pesachovo - velikonoční prázdniny, celá země je v pohybu, všichni směřují nějakm na dovolenou nebo aspoň na výlet. Nikdo nepracuje, tudíž Jakub stejně nic moc nenatočí. Plán je opustit zemi. Propracovanější plán zní: dojet autem na jižní izraelsko-jordánský hraniční přechod, tam nechat auto, pěšky přejít, vzít si taxi do hotelu v Aqabě, prohlédnout si město, případně se vykoupat v Rudém moři, ráno vyrazit do Petry na celý den, znovu strávit noc v Aqabě, pak zas ráno vyrazit do Wadi Rum, tam přespat v poušti u beduínů a odjet zpět na hranice.

AQABA
Prý ideální základna turistů putujících k jordánskému pobřeží Rudého moře. V hotelových komplexech s bazénem to možná platí. Ale takhle my necestujem. Náš hotel je lehce stranou od centra - ve čtvrti, kde domy chátrají v různém stadiu rozestavěnosti. Jordánsko je chudá země. Spousta sociálních a ekonomických problémů. S armádou na severu statečně bojující proti Islámskému státu. Země, které se, ač to tak může vypadat, zdaleka nevyhnul fenomén "arabského jara" v roce 2011. A Aqaba není Ammán. Zkrátka - měli jsme poslouchat a přemýšlet, když nám recepční v hotelu radil jít na uzavřenou pláž u nějakého hotelu. Vyjít tady na ulici nezahalená (nikoliv však odhalená - prostě prostovlasá) vzbuzuje celou řadu reakcí, přičemž ani jedna není kdovíjak příjemná. Než dojdem k pláži, je mi jasný, že jsem to hrubě podcenila, celý město, každý jednotlivý muž i žena mě sledují pohledem, dokud jim nezmizím z dohledu. Hernajs, já si vážně myslela, že už žiju v těchhle končinách dost dlouho a umím se připravit (neumím), že Aqaba je turisty prolezlé místo (není), že to prostě není Teherán (je). Na veřejné pláži se děti nadšeně svlékají do plavek, my se s Jakubem rozhlédnem a hodnotíme situaci:

chlapečci do třinácti civí naším směrem s otevřenou pusou a rodiče (maminky chodí zahalené od hlavy až k patě i do moře) je napomínají, puberťáci začnou metat kozelce a halasně hýkat, když se podívám jejich směrem, muži, co jsou na pláži bez rodiny, se pohodlně položí, aby dobře viděli - támhleti tři dokonce nenápadně zalézají do stanu, dělají si pohodlíčko, aby viděli, ale nebyli viděni. Hmm, tak tady se nesvlíknu. Vedle nás usedá páreček mladých Němeců, jsou tu s křesťanským zájezdem, děvče viditelně v šoku, kluk v naštvané defenzívě. Děvče si balí nahá kolena do chlapcovy mikiny, chvilku tam posedí, zpět do hotelu pak odchází se sukní z ručníku.
Večer cestou na večeři se ještě přioblíknu, ale vlasy nezakrývám - těžko tady někomu něco namlouvat, stejně mám nohy v roztrhaných džínách a rafinované tričko z Victoria's Secret, které tak tak zakrývá lokty.

Neřekla bych, že jsou všechny reakce nepřátelské - spíš je to, jako by se po ulicích města procházela mimozemšťanka: někdo je naštvaný, někdo ji chce vyhnat, někdo je zvědavý a rád by si ji prohlédl, ti nejsmělejší něco hýknou jejím směrem, což vzbudí puberťácké pochechtávání kámošů okolo. Chovám se vzorově - vedu děti za ruku, nechávám mluvit Jakuba - když někam přijdem, slušně pozdravím. "As-salam alejkum." Přítomní většinou překvapeně odpoví, pak se otočí na Jakuba a tónem "kdepak to, pane, servisujete" se ptají, odkud jeho žena umí tak dobře arabsky. V průběhu těch dvou dnů tady jsem menší a menší. Osciluju mezi naštváním na sebe, naštváním na tu zvěř okolo, silnou antipatií k islámu a nakonec totálním zoufalstvím - nad osudem žen hlavně, možná spíš celé společnosti. Nikdy jsem nebyla feministka - měla jsem pocit, že práva i příležitosti mám stejné jako muži, že ženská otázka není téma. Tak tady sakra je. Cítím se tu mnohem hůř než před lety v Maroku, milionkrát cizejší než mezi Palestinci či izraelskými Araby. Být na pár dní jiný živočišný druh než muž, je... všechno možné... poučné...velmi skličující...pro holku z Evropy dusivě ponižující. A ne, islám za to nemůže. Ne úplně sám teda. Nízká úroveň vzdělanosti - ta především. A to je Jordánsko mezi arabskými zeměmi (hlavně díky naprosto boží, kosmopolitní -a nezahalené - královně Ranjebezkonkurenční šprt. Po večerech vyvolávám debaty s manželem na to téma - zjišťuju, že on je v nějaké paralelní zemi - jezdí sem moc rád, lidé jsou tu usměvaví, milí, pohostinní - svými způsoby úplná šlechta v arabském světě. Ptám se, jestli lidé, nebo muži. Chápe, co myslím.

PETRA
Cesta do Petry začíná zvesela. Jakub se přepřátelsky zdraví s naším taxikářem a chrlí na něj postupně všechny arabské fráze, co zná - já přemýšlím, jestli mu vůbec můžu podat ruku, což nakonec udělám, ale klaním se mu přitom až k zemi, Eliáš nesměle špitne něco na pozdrav a Ben vyběhne z hotelu, jedním velkým skokem seskočí ze čtyř schodů na chodník za hrdého zvolání: "Hello! My name is Beník of Israel!"
Tak to bychom měli k představování.
Jedeme dvě hodiny do Petry, taxikář Munír je hrozně fajn, povídá si dokonce i se mnou, vypadá, že mu nevadim. Benovi bůhvíproč zní pořád v hlavě "Hava Nagila", co se učili ve školce, rád by si to od plic zapěl. Ach jo.
Jinak k Petře - rozhodně lépe obrazem.
Policejní stanice.

Kostky, ve kterých podle Nabatejců žili džinové.

Nabatejský chrám.

Siq - aneb úzká průrva mezi skalami.

1200 metrů dlouhá spektakulární cesta.


Zbytky sochy karavany.

Skoro tam...

Už je vidět!

Tisíckrát na fotkách, desetkrát v Indiana Jonesovi - nic není jako doopravdy.

Al-Khaznah - Pokladnice.


Dál vede cesta údolím kolem hrobek nabatejských králů...


I kolem staveb zanechaných Římany...


V tomhle případě tři v jednom - nabatejská "Urnová" hrobka, římský palác pod ní a byzantský kostel v ní.


Pohled z hrobky dolů na corso.

Cesta zpět. Bereme koníka s kočárek, děti už sotva pletou nohama...

Od bojácného a nesmělého "Not so fast, please!" se náš maličký rozdováděl a na kočího pak pokřikoval: "Přidej, přidej - ať vyhrajem závod. A až dojedem, můžeš jít támhle na kopec a vykadit se!" Ano, fekální humor u něj stále vládne... :-/

Koník se jmenoval Sticky. Jakub ho nenápadně přejmenoval na přiléhavější "Stinky".

njn


Žádné komentáře:

Okomentovat