Nebát se ale modlit.

čtvrtek 9. dubna 2015

Jordánsko s01e02

WADI RUM
Ráno nás z té nesympatické Aqaby (nemůžu si pomoct) opět vyzvedává Munír. Do Wadi Rum, respektive do vsi, kde končí silnice a začíná poušť, je to asi hodina cesty.
Ve vsi na nás má čekat jeep, který nás proveze pouští, až do beduínského kempu, kde přespíme a pojedeme zpět. A všechno šlape. Ujme se nás jednadvacetiletý fešný beduín Mohammed - má angličtinu lepší než kdokoli, koho jsem zatím na Středním Východě slyšela. Auto, do kterého nás naloží, už něco pamatuje, ale přestanu na to myslet hned, jak se před námi otevře scenérie vstupní části Wadi Rum.



První zastávka: Lawrencův pramen.

Lawrence z Arábie ale samozřejmě nebyl první, kdo ho používal. Našel ho podle nabatejského nápisu na skále pod ním.

Soutěž pro bystrozraké: hledejte hlavu rodiny. Šplhá se nahoru k prameni.

Vyšplhal!

Má selfie jako důkaz!

Dole je za to milován a obdivován.

Kdysi jsme cestovali dva dny na velbloudu po Sahaře - ani tam to nebylo takový. Ta scenérie je fakt neuvěřitelná.

Nabatejské dopravní ukazatele. "Tudy východním směrem cestují karavany. O kus dál je zastávka, kde musíte zaplatit daně. Posádka vám poskytne ochranu." Tak nějak.



Už je doopravdy horko. Vysoko přes třicet. 

Bude sandboarding...




U téhle přehrady na dešťovou vodu zastavil Mohammed na oběd. Vyprávěl nám, že tu v dětství s babičkou a dědou žil dva roky.

 Rozdal pitu a konzervy tuňáka, rozdělal oheň a uvařil čaj. 

Všechno ho zajímalo: Jakubovy postřehy o Islámském státu, dění na Ukrajině, vysvětloval nuance v arabských přízvucích (místní beduíni prý mluví hodně jako Saúdové - je to koneckonců co by dunu kamenem přehodil...) a vyprávěl, jak se zkoušel učit čínsky a vzdal to - teď se učí španělsky. Anglicky se prý naučil jen od turistů - a mluví o level líp, než lidi, co se jí naučili ve škole.
Jasně, maj oba dva sedřený nohy asi na padesáti místech...

... ale maj taky pocit, že jsou hrdinové.



Přijíždíme ke kaňonu mezi skalami. Dá se jím projít, je to cesta tak na půl hodiny - uprostřed je třeba přelézt hromadu kamení, je asi půl třetí odpoledne, největší vedro. Děti jsou zmožené - vypadá to, že půlhodinu šplhání už nedá ani jeden z kluků.
Chvilku se dohadujem, Beník trvá na tom, že zůstane v autě s tátou. Eliáš jde prvních třicet kroků se mnou, pak to ale zabalí a uteče zpět za tatínkem.


Vyrážím tedy sama na putování rozpálenou pouští. Je to drsná cesta. Ve stínu je tak 36°C, na slunci třeba o deset víc? Minimálně. Šlapu ve svižném tempu, poslouchám jen přesýpání písku pod nohama, svůj dech a ticho pouště. Už jdu nejmíň sedm a půl minuty a vypadá to, že brzo přijde takový to osvícení z hluboký samoty v pustině - tempo vašich kroků a krása přírody vás přivedou k pochopení základního smyslu všehomíra.

Cítím to ve vzduchu, možná to přijde brzy, mohla bych se na to předtim ještě vyčůrat, abych se tomu mohla odevzdat fakt plně, až to přijde. Ledva natáhnu kalhoty, slyším kroky za dunou za sebou. Další turista, asi. Půjdu rychleji, abych mohla být v kaňonu sama, nebo ho nechám přejít? Než to vymyslím, vynoří se zpoza duny Jakub. Bez dětí. Odehraje se vskutku památeční rozhovor:
"Co tu děláš? Kde máš děti?"
"No, byly unavený, tak jsem je tam nechal. Já chci taky vidět kaňon."
"Kdes je nechal? V autě?"
"Jo, jsou v pohodě."
"A všim' sis, že vodu mám na zádech já a batoh se sladkostma ty?"
"Hmm - a jo. Ale co, on to s nima Mohammed nějak zvládne, má vodu v autě."
Právě jsem dostala informaci, že to s našima dětma "Mohammed nějak zvládne". Dopředu i dozadu je to stejně daleko. Inu - tak už si ten kaňon prohlídnu, než se pustim do celoživotní pátračky zakončené triumfálním přistáním vládního speciálu na pražském letišti, masivním mediálním rozebíráním, proč mají mí synové vousy až na prsa a neostříhali si je už v letadle, a vydáním mého románu Bez syna neodejdu - ani bez toho druhýho.
Kaňon.


S myšlenkou, že máme potomky na druhé straně, jsem to přeskákala jako kozlík... ;-)


Vzadu, ve stínu velkého kamene, parkuje Mohammed auto.



A pokračujem.



Další zastávka: "the Bridge". Jakub s Eliášem šplhají nahoru.

Odřeli si kolena o něco víc, ale zvládli to.

My si s Benem dáme selfíčko s naším luxusním náklaďáčkem. Než si vypláče taky šplhání s tatínkem. Na to už nemůžu ani koukat, natožpak to fotit.

Cesta do tábora.
naše stany

luxus po beduínsku

Jak to jenom popsat... Krása. A štěstí.



Na západ slunce jsem si vyrobila perfektní stativ z pařezu a kamenů. Odhadla správnou dobu i směr, nastavila časosběr a... Baterka mi došla asi deset minut před tím, než Jakub vyfotil tuhle fotku.

Tady se nám peče večeře.

Takhle.
Od oběda uběhlo víc jak sedm hodin. Chutnalo nám hodně. ;-)
Po večeři se Jakuba chytli dva mladí němečtí studenti a zpovídali ho ohledně izraelsko-palestinského konfliktu. Bylo jasný, že to je na dlouho. Vzala jsem teda kluky za ručičky a šli jsme pozorovat východ měsíce. Čím dál jsme byli od tábora, tím víc vytřepaní byli. Svítili úzkostlivě baterkama před sebe, kňourali, že chtějí zpátky, že už budou vždycky hodní, půjdou pěkně spát, hlavně ať už je vezmu zpátky, chtějí za tátou - máma neumí přeprat ani medvěda ani noční příšery, prej. Dodávám jim odvahy, počítáme kroky, ještě kousek, ještě kousek...ona ta skála před námi, za kterou už prosvítá světlo úplňku, je teda o dost dál, než jsem si myslela...taky Mohammed vyprávěl něco o tom, že jedovatí hadi na téhle poušti vylézaj jenom v noci... no ale... přece to teď nevzdám, ne? Když už kluci strachy skoro pláčou, povolím - jdem zpět. Jakub nás mezitím stopoval (dvě dětské baterky na široširé planině nebyl asi takový problém najít...), takže děti nakonec svolí, že si sednem do písku (Mohammed taky říkal, že beduíni maj takový rčení: "Když o hadeš nemluvíš, nevidíš je.") a na měsíc si počkáme. Když vykoukne za skálou, vypadá nejdřív jako stříbrná nitka, která se vám přímo před očima rozšiřuje do útlého půlměsíce - půlkruhu - celého zářícího kruhu... Sedíte na písku s dětma na klíně v naprosto ztichlé černé poušti, zíráte na tu nádheru a když se soustředíte, cítíte, jak se Země otáčí. Se zatajeným dechem si během několika desítek vteřin "dosáňkujete" na otáčející se planetě pro výhled na celý úplněk.

Noc byla trochu studená, snídaně velmi skromná a cesta zpět už docela rychlá.
Cesta domů.
Ve vsi jsme přepřáhli na taxíka do Aqaby a na hranice, přešli čáru, Jakub se klasicky vytočil hned během bezpečnostních prohlídek na izraelské straně, já byla ráda, že jsem zase nenápadná žena v davu nezahalených žen ve svobodné zemi - načež mě Jakub donutil sundat ze sebe šátek "palestinu", aby to někdo nebral jako provokaci. Jako tečku jsme si dali koupání v Rudém moři na delfíní pláži v Eilatu...



A jeli těch zbývajících 370km na jeden zátah domů...
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A jak končí každé naše dobrodružství? Jakub sedne k počítači a pracuje, já vybaluju batohy, peru prádlo, vařím večeři, uklízím, děti opečovávám - zatímco ty, zdivočelé prožitým dobrodružstvím, kolem mě běhají s odtikávající kuchyňskou minutkou a ječí na mě: "Jestli ta večeře nebude do pěti minut, tak dostaneš, žes to neviděla!"
Je krásné být zpět v zemi, kde jsou ženy rovnoprávné s muži.















Jordánsko s01e01

V Izraeli jsou pesachovo - velikonoční prázdniny, celá země je v pohybu, všichni směřují nějakm na dovolenou nebo aspoň na výlet. Nikdo nepracuje, tudíž Jakub stejně nic moc nenatočí. Plán je opustit zemi. Propracovanější plán zní: dojet autem na jižní izraelsko-jordánský hraniční přechod, tam nechat auto, pěšky přejít, vzít si taxi do hotelu v Aqabě, prohlédnout si město, případně se vykoupat v Rudém moři, ráno vyrazit do Petry na celý den, znovu strávit noc v Aqabě, pak zas ráno vyrazit do Wadi Rum, tam přespat v poušti u beduínů a odjet zpět na hranice.

AQABA
Prý ideální základna turistů putujících k jordánskému pobřeží Rudého moře. V hotelových komplexech s bazénem to možná platí. Ale takhle my necestujem. Náš hotel je lehce stranou od centra - ve čtvrti, kde domy chátrají v různém stadiu rozestavěnosti. Jordánsko je chudá země. Spousta sociálních a ekonomických problémů. S armádou na severu statečně bojující proti Islámskému státu. Země, které se, ač to tak může vypadat, zdaleka nevyhnul fenomén "arabského jara" v roce 2011. A Aqaba není Ammán. Zkrátka - měli jsme poslouchat a přemýšlet, když nám recepční v hotelu radil jít na uzavřenou pláž u nějakého hotelu. Vyjít tady na ulici nezahalená (nikoliv však odhalená - prostě prostovlasá) vzbuzuje celou řadu reakcí, přičemž ani jedna není kdovíjak příjemná. Než dojdem k pláži, je mi jasný, že jsem to hrubě podcenila, celý město, každý jednotlivý muž i žena mě sledují pohledem, dokud jim nezmizím z dohledu. Hernajs, já si vážně myslela, že už žiju v těchhle končinách dost dlouho a umím se připravit (neumím), že Aqaba je turisty prolezlé místo (není), že to prostě není Teherán (je). Na veřejné pláži se děti nadšeně svlékají do plavek, my se s Jakubem rozhlédnem a hodnotíme situaci:

chlapečci do třinácti civí naším směrem s otevřenou pusou a rodiče (maminky chodí zahalené od hlavy až k patě i do moře) je napomínají, puberťáci začnou metat kozelce a halasně hýkat, když se podívám jejich směrem, muži, co jsou na pláži bez rodiny, se pohodlně položí, aby dobře viděli - támhleti tři dokonce nenápadně zalézají do stanu, dělají si pohodlíčko, aby viděli, ale nebyli viděni. Hmm, tak tady se nesvlíknu. Vedle nás usedá páreček mladých Němeců, jsou tu s křesťanským zájezdem, děvče viditelně v šoku, kluk v naštvané defenzívě. Děvče si balí nahá kolena do chlapcovy mikiny, chvilku tam posedí, zpět do hotelu pak odchází se sukní z ručníku.
Večer cestou na večeři se ještě přioblíknu, ale vlasy nezakrývám - těžko tady někomu něco namlouvat, stejně mám nohy v roztrhaných džínách a rafinované tričko z Victoria's Secret, které tak tak zakrývá lokty.

Neřekla bych, že jsou všechny reakce nepřátelské - spíš je to, jako by se po ulicích města procházela mimozemšťanka: někdo je naštvaný, někdo ji chce vyhnat, někdo je zvědavý a rád by si ji prohlédl, ti nejsmělejší něco hýknou jejím směrem, což vzbudí puberťácké pochechtávání kámošů okolo. Chovám se vzorově - vedu děti za ruku, nechávám mluvit Jakuba - když někam přijdem, slušně pozdravím. "As-salam alejkum." Přítomní většinou překvapeně odpoví, pak se otočí na Jakuba a tónem "kdepak to, pane, servisujete" se ptají, odkud jeho žena umí tak dobře arabsky. V průběhu těch dvou dnů tady jsem menší a menší. Osciluju mezi naštváním na sebe, naštváním na tu zvěř okolo, silnou antipatií k islámu a nakonec totálním zoufalstvím - nad osudem žen hlavně, možná spíš celé společnosti. Nikdy jsem nebyla feministka - měla jsem pocit, že práva i příležitosti mám stejné jako muži, že ženská otázka není téma. Tak tady sakra je. Cítím se tu mnohem hůř než před lety v Maroku, milionkrát cizejší než mezi Palestinci či izraelskými Araby. Být na pár dní jiný živočišný druh než muž, je... všechno možné... poučné...velmi skličující...pro holku z Evropy dusivě ponižující. A ne, islám za to nemůže. Ne úplně sám teda. Nízká úroveň vzdělanosti - ta především. A to je Jordánsko mezi arabskými zeměmi (hlavně díky naprosto boží, kosmopolitní -a nezahalené - královně Ranjebezkonkurenční šprt. Po večerech vyvolávám debaty s manželem na to téma - zjišťuju, že on je v nějaké paralelní zemi - jezdí sem moc rád, lidé jsou tu usměvaví, milí, pohostinní - svými způsoby úplná šlechta v arabském světě. Ptám se, jestli lidé, nebo muži. Chápe, co myslím.

PETRA
Cesta do Petry začíná zvesela. Jakub se přepřátelsky zdraví s naším taxikářem a chrlí na něj postupně všechny arabské fráze, co zná - já přemýšlím, jestli mu vůbec můžu podat ruku, což nakonec udělám, ale klaním se mu přitom až k zemi, Eliáš nesměle špitne něco na pozdrav a Ben vyběhne z hotelu, jedním velkým skokem seskočí ze čtyř schodů na chodník za hrdého zvolání: "Hello! My name is Beník of Israel!"
Tak to bychom měli k představování.
Jedeme dvě hodiny do Petry, taxikář Munír je hrozně fajn, povídá si dokonce i se mnou, vypadá, že mu nevadim. Benovi bůhvíproč zní pořád v hlavě "Hava Nagila", co se učili ve školce, rád by si to od plic zapěl. Ach jo.
Jinak k Petře - rozhodně lépe obrazem.
Policejní stanice.

Kostky, ve kterých podle Nabatejců žili džinové.

Nabatejský chrám.

Siq - aneb úzká průrva mezi skalami.

1200 metrů dlouhá spektakulární cesta.


Zbytky sochy karavany.

Skoro tam...

Už je vidět!

Tisíckrát na fotkách, desetkrát v Indiana Jonesovi - nic není jako doopravdy.

Al-Khaznah - Pokladnice.


Dál vede cesta údolím kolem hrobek nabatejských králů...


I kolem staveb zanechaných Římany...


V tomhle případě tři v jednom - nabatejská "Urnová" hrobka, římský palác pod ní a byzantský kostel v ní.


Pohled z hrobky dolů na corso.

Cesta zpět. Bereme koníka s kočárek, děti už sotva pletou nohama...

Od bojácného a nesmělého "Not so fast, please!" se náš maličký rozdováděl a na kočího pak pokřikoval: "Přidej, přidej - ať vyhrajem závod. A až dojedem, můžeš jít támhle na kopec a vykadit se!" Ano, fekální humor u něj stále vládne... :-/

Koník se jmenoval Sticky. Jakub ho nenápadně přejmenoval na přiléhavější "Stinky".

njn