Nebát se ale modlit.

středa 4. února 2015

kráter Machteš Ramon

aneb Výlet na jih, část druhá.

Nocleh jsme našli v obci Mitzpe Ramon, která stojí přímo na hraně kráteru (o kvalitě a vtipnosti izraelských služeb pojednává odstavec níže). Roky jsem se na něj těšila. A teď byl přímo před námi. izraelský Grand Canyon.
Kaňon vznikl postupným pukáním a rozestupováním podrobněji je to načrtnuto tady. Pro zájemce o geologické detaily tento odkaz.
Kráter s pro něj typickou faunou. A moji hoši.
Jsme zhruba 30 sekund na vyhlídce, asi 300km od domova. Kluci: "Hmm, pěkný. Jojo, barevný písky, vysoký skály, vidíme. Supr. Už teda půjdem do hotelu?" (Jsou jako já - maj rádi hotely, hostely, motely - to je fuk - líbí se jim ten instantní domov - jak je něco cizího na malou chvíli vaše...)
Tak jsme poobědvali v místní hospůdce, takové, po jaké volají všichni v kuchařských show - malé autentické, bez stálého jídelního lístku. Na tabuli fixou načmáraná čtyři jídla, resp: kuře s rýží na čtyři způsoby, všechna vynikající, a nakonec domácí cheesecake - zcela nepřekonatelný. A to to tam vypadalo jako ve stodole.

Za soumraku ještě rychloprohlídka zajímavostí na dně kráteru...

A zas ta samá potíž. Těžko popsat, v čem je ta hromada kamení zajímavá. .... Představte si, že pozorujete západ slunce na pláži. Rozjímáte na vyhlídce na velehory. Sedíte sami u ohně. Zíráte na hvězdy. ... - tak něco - tak tenhle pocit máte v poušti. A každej to máme asi jinak: cítíme, že Bůh třeba přeci jenom bude. Nebo naopak žádnej není a nezáleží na tom. Jsme malí a pomíjiví. Jsme velcí, vesmír nás v tom nenechá, stačí se naladit... Každému, co libo. Ale je to tam.

Carpenter's workshop. Tak se říká tomuhle útvaru, protože kameny na něm vypadají jako kusy dřeva.



Představte si, že město Miztpe Ramon je nahoře na skále, až nad těmi mraky. Sednete do auta a jedete se podívat na kráter - z města není vidět, ač je přímo před vámi. Svižně klesající silnicí se tedy nejprve ponoříte do mraků a teprve po pár minutách se z nich vyloupnete v tomhle světě. Surreal. 

Mno, řekla bych vám to asi takhle: "-Nevim-... Nedávejte mi...nebo slova... nebo modlitby...nechte mě uloženého... s kamenem... a slovem... Amit Segal... architekt vyhlídky vršek." Ten večer jsem to vzdala a dopila tu láhev. Teď googlim jako šílená.... už den a půl.  ... ... ... Aaaa - já věděla, že se k tomu doberu. Zhruba takhle: "Až se jednou rozplynu, nedávejte mi  --něco, není to vidět-- nebo vřelá slova nebo modlitby. Dejte mi místo --- s kamenem a slovo. Místo pro mou duši ---. Amit Segal, krajinný architekt." a pozor, ještě jedno doplnění:
When I fade.. 
Do not give me ceremonies 
Or warm words 

Or prayers 

Give me a humble piece of desert
With a rock 
And a word.. 

A place for the soul to fly


A poslední doplnění: Amit Segal je krajinný architekt, zemřel na rakovinu - ten kámen sem umístili jeho kolegové z fakulty.

Místo pro mou duši. 

Víte, že děti neumí rozjímat? Že na ně tyhle blbosti jako veliká a mocná krása přírody vůbec nepůsobí? Že běhaj a řvou, honěj se a perou, i když rodiče by raději v tichosti a pokoře kráčeli zadumaní krajinou?

Přivádí mě to na myšlenku, jestli se teda pletou oni nebo my. Co když maj pravdu oni? Co když jediné, na čem záleží, je máma, táta, jídlo, teplo, láska a šmytec?

Jak jste si jistě všimli, občas mi z některých koutů svaté země šplouchá na maják...


Tu bundu bych prosila nekomentovat...
Druhý den ráno. Bez mraků, za přímého slunce a slušné viditelnosti.



Na vyhlídce jsme potkali pána, co právě přijel z Ruska. Měl domluveného kamaráda, co mu v Mitzpe Ramon sehnal práci a ubytování. A teď se mu nemůže dovolat. Utratil drobné za telefon, izraelské číslo nemá, telefon nemá kde nabít, nikoho nezná a mluví jenom rusky. A má hlad. A už dost dlouho nespal. Jakub mu půjčil telefon a prohodil s ním vřelá slova - východiskem z jeho situace ale nebylo ani jedno. Těžko říct, jak dopadl, snad se dovolal.




Teď něco k tomu bydlení: Přijeli jsme už za tmy, na recepci měl službu obtloustlý mladík, co neuměl anglicky, dává mi klíče od dvou pokojů. Nevoní mi to, tak roztáčím konverzaci, kdy já mluvim hebrejsky a on anglicky (když je to naopak, tak si nerozumíme) - víš, my jsme ale čtyři - dva dospělí, dvě děti, rodina - nechceme dva pokoje, chceme jeden - pro čtyři. Jsme to ...eee... udělali... na booking.com ---Jojo, ale to oukej---tam totiž...no... dohromady.--- Tak proč ty mi teda dáváš dvoje...eee... tohle? ---To je dobrý, pokoje (rukama ukazuje spojený)--- Aaa - ty myslíš... tam...(krucinál, jak se řeknou hebrejsky dveře...) ... jako... dva pokoje... jedno místo? ---Ano, ano, dva pokoje, jedno místo!--- Tak se tam s klukama jdeme mrknout. Je to tam hrozně pěkný, jsou to fakt dva pokoje s jednou společnou kuchyněčkou a sprchou. Dokonce i pustili klimatizaci dopředu, jak jsem jim psala, aby děti nezmrzly. Jdem pro tatínka a kufry. Ukazuje se, že jen v jednom z pokojů jde elektřina, ve druhém a v koupelně nejde rozsvítit. Pojistky jsou na chodbě, zašroubované. Voláme na recepci. ---Příteli, světlo nepracuje, elektřinu nemáme...--- To ne možné, to ...ehm... jdu.--- Chlapík přijde a snaží se rozsvítit. Diví se jak blázen, že to fakt nejde. Jakub: Tak mi jdeme do restaurace, ty telefon někdo, my pak zpátky a oukej. oukej? Chlapík: oukej, oukej. odchází. Jakub pojme podezření, že na konci šábesu možná nikoho nesežene, ujme se úkolu sám, vytáhne kudlu, odšroubuje deklík od pojistek, nahodí je, při přišroubování deklíku a zavírání kudly si ufikne kus prstu. Ošetříme ho a jdem na večeři. Cestou míjíme nasranýho chlapa se šroubovákem.   

A už jen malý dovětek: když jste tak krásně zrekonstruovali pokoje ve výborně položeném hostelu, už ani moc nezáleží na tom, jak pověsíte obraz, no ne?
Tady jsme rozhodně nebyli naposledy. 



2 komentáře:

Eva Ondrůjová řekl(a)...

Ten Bozkov je tam naprosto uuuuzasnej :-)

Martin Jaros řekl(a)...

Moc pěkný! Všechno to podepisuju. Opravdu se to podobá pevnosti v Aleppu, na kterou jsem lez v roce 1996, když tam byl ještě klid. A taky je pravda, že děti v sobě nemají patos a kašlou na velká slova o přírodě. A kdo ví, možná jsou moudřejší než my. Tak do těch deseti let určitě.

Okomentovat