Nebát se ale modlit.

čtvrtek 5. února 2015

Avdat

Aneb? Výlet na jih, část třetí.
Sem jsme měli namířeno. Do zbytků dávného nabatejského města.

Ale abysme děti hned po ránu nezahltili "nudnou" historií, zavlekli jsme je na cestu na lamí farmu. Naštěstí jsme lamy, nebo alpaky - to nepoznám, potkali už po cestě, takže se hned ukázalo...

...že zatímco já s Jakubem blbnem s alpakama...

...a mobilními telefony...

...či fotoaparáty...

...naše chlapce to vůbec nezajímá. Lepší je rozladit rádio, přeřídit sklon světel, sežrat všechny žvejkačky a zaneřádit rodičům sedačky.


Výhled od parkoviště na město Avdat. Jsem utrousila, že mi to připomíná citadelu v Aleppu, za což jsem sklidila jízlivý smích. Můj argument, že "to je taky takhle na kopci", mi nebyl uznán. Já to sem dávat nebudu, přijde mi zbytečný si takhle něco dokazovat, že jo, ale furt si za tim stojim: je to podobný tím, že to je na kopci... ;-)

Ona ta historie není tak nudná. Stačí, když jim nakukáte, že to je "mečovací hrad" plnej tajných místností a jeskyní. To vyhopkaj ten kopec jak kozlíci.

Cestou samozřejmě poctivě vykládáte, co to je karavana - že tudy vedla jejich stezka. Že díky obchodu mohlo Nabatejské království vzkvétat, než přišli Římani a přebrali iniciativu, byzantinci, co pobili zbytek a pak Arabové/noví muslimové, kteří vstřebali zbytek nabatejských kmenů.  

V jeskyni skladovali víno, vodu, zásoby. Někde jsem četla, že nabatejští panovníci se rádi předváděli opulentním plýtváním vodou - uměli si ji do města přivést.

Výhled na Negevskou poušť.

Zbytky byzantského kostela.

Co vám mám povídat: mečovací hrad je dobrej i bez meče...

Ten chumel lidí dole je školka na výletě. Děti, tak pětileté, pojídají svačinku pod dohledem dvou paní učitelek. Ta postava o kus dál od nich je jejich hlídač. Chlápek se zbraní. Takoví tady doprovázejí všechny školní výlety, dětské tábory, skauty... On, případně ještě pan učitel musejí mít zbraň.

Potřetí vykládám, co to je karavana a obchod ve starověku, jen se chci ujistit, že si z toho něco fakt odnesou.

Jakub to pojímá způsobem "výuka zážitkem".

Pěkný, ne?


"Jsem natabeskej král."

"Jsem klál..."

"Jen to postnu na facebook a jdu..."

 
Bavěj je vykopávky. Asi nám je fakt v porodnici nevyměnili... ;-)

Rozloučení s Avdatem. Příště něco, kde skoro není písek... ;-)

středa 4. února 2015

kráter Machteš Ramon

aneb Výlet na jih, část druhá.

Nocleh jsme našli v obci Mitzpe Ramon, která stojí přímo na hraně kráteru (o kvalitě a vtipnosti izraelských služeb pojednává odstavec níže). Roky jsem se na něj těšila. A teď byl přímo před námi. izraelský Grand Canyon.
Kaňon vznikl postupným pukáním a rozestupováním podrobněji je to načrtnuto tady. Pro zájemce o geologické detaily tento odkaz.
Kráter s pro něj typickou faunou. A moji hoši.
Jsme zhruba 30 sekund na vyhlídce, asi 300km od domova. Kluci: "Hmm, pěkný. Jojo, barevný písky, vysoký skály, vidíme. Supr. Už teda půjdem do hotelu?" (Jsou jako já - maj rádi hotely, hostely, motely - to je fuk - líbí se jim ten instantní domov - jak je něco cizího na malou chvíli vaše...)
Tak jsme poobědvali v místní hospůdce, takové, po jaké volají všichni v kuchařských show - malé autentické, bez stálého jídelního lístku. Na tabuli fixou načmáraná čtyři jídla, resp: kuře s rýží na čtyři způsoby, všechna vynikající, a nakonec domácí cheesecake - zcela nepřekonatelný. A to to tam vypadalo jako ve stodole.

Za soumraku ještě rychloprohlídka zajímavostí na dně kráteru...

A zas ta samá potíž. Těžko popsat, v čem je ta hromada kamení zajímavá. .... Představte si, že pozorujete západ slunce na pláži. Rozjímáte na vyhlídce na velehory. Sedíte sami u ohně. Zíráte na hvězdy. ... - tak něco - tak tenhle pocit máte v poušti. A každej to máme asi jinak: cítíme, že Bůh třeba přeci jenom bude. Nebo naopak žádnej není a nezáleží na tom. Jsme malí a pomíjiví. Jsme velcí, vesmír nás v tom nenechá, stačí se naladit... Každému, co libo. Ale je to tam.

Carpenter's workshop. Tak se říká tomuhle útvaru, protože kameny na něm vypadají jako kusy dřeva.



Představte si, že město Miztpe Ramon je nahoře na skále, až nad těmi mraky. Sednete do auta a jedete se podívat na kráter - z města není vidět, ač je přímo před vámi. Svižně klesající silnicí se tedy nejprve ponoříte do mraků a teprve po pár minutách se z nich vyloupnete v tomhle světě. Surreal. 

Mno, řekla bych vám to asi takhle: "-Nevim-... Nedávejte mi...nebo slova... nebo modlitby...nechte mě uloženého... s kamenem... a slovem... Amit Segal... architekt vyhlídky vršek." Ten večer jsem to vzdala a dopila tu láhev. Teď googlim jako šílená.... už den a půl.  ... ... ... Aaaa - já věděla, že se k tomu doberu. Zhruba takhle: "Až se jednou rozplynu, nedávejte mi  --něco, není to vidět-- nebo vřelá slova nebo modlitby. Dejte mi místo --- s kamenem a slovo. Místo pro mou duši ---. Amit Segal, krajinný architekt." a pozor, ještě jedno doplnění:
When I fade.. 
Do not give me ceremonies 
Or warm words 

Or prayers 

Give me a humble piece of desert
With a rock 
And a word.. 

A place for the soul to fly


A poslední doplnění: Amit Segal je krajinný architekt, zemřel na rakovinu - ten kámen sem umístili jeho kolegové z fakulty.

Místo pro mou duši. 

Víte, že děti neumí rozjímat? Že na ně tyhle blbosti jako veliká a mocná krása přírody vůbec nepůsobí? Že běhaj a řvou, honěj se a perou, i když rodiče by raději v tichosti a pokoře kráčeli zadumaní krajinou?

Přivádí mě to na myšlenku, jestli se teda pletou oni nebo my. Co když maj pravdu oni? Co když jediné, na čem záleží, je máma, táta, jídlo, teplo, láska a šmytec?

Jak jste si jistě všimli, občas mi z některých koutů svaté země šplouchá na maják...


Tu bundu bych prosila nekomentovat...
Druhý den ráno. Bez mraků, za přímého slunce a slušné viditelnosti.



Na vyhlídce jsme potkali pána, co právě přijel z Ruska. Měl domluveného kamaráda, co mu v Mitzpe Ramon sehnal práci a ubytování. A teď se mu nemůže dovolat. Utratil drobné za telefon, izraelské číslo nemá, telefon nemá kde nabít, nikoho nezná a mluví jenom rusky. A má hlad. A už dost dlouho nespal. Jakub mu půjčil telefon a prohodil s ním vřelá slova - východiskem z jeho situace ale nebylo ani jedno. Těžko říct, jak dopadl, snad se dovolal.




Teď něco k tomu bydlení: Přijeli jsme už za tmy, na recepci měl službu obtloustlý mladík, co neuměl anglicky, dává mi klíče od dvou pokojů. Nevoní mi to, tak roztáčím konverzaci, kdy já mluvim hebrejsky a on anglicky (když je to naopak, tak si nerozumíme) - víš, my jsme ale čtyři - dva dospělí, dvě děti, rodina - nechceme dva pokoje, chceme jeden - pro čtyři. Jsme to ...eee... udělali... na booking.com ---Jojo, ale to oukej---tam totiž...no... dohromady.--- Tak proč ty mi teda dáváš dvoje...eee... tohle? ---To je dobrý, pokoje (rukama ukazuje spojený)--- Aaa - ty myslíš... tam...(krucinál, jak se řeknou hebrejsky dveře...) ... jako... dva pokoje... jedno místo? ---Ano, ano, dva pokoje, jedno místo!--- Tak se tam s klukama jdeme mrknout. Je to tam hrozně pěkný, jsou to fakt dva pokoje s jednou společnou kuchyněčkou a sprchou. Dokonce i pustili klimatizaci dopředu, jak jsem jim psala, aby děti nezmrzly. Jdem pro tatínka a kufry. Ukazuje se, že jen v jednom z pokojů jde elektřina, ve druhém a v koupelně nejde rozsvítit. Pojistky jsou na chodbě, zašroubované. Voláme na recepci. ---Příteli, světlo nepracuje, elektřinu nemáme...--- To ne možné, to ...ehm... jdu.--- Chlapík přijde a snaží se rozsvítit. Diví se jak blázen, že to fakt nejde. Jakub: Tak mi jdeme do restaurace, ty telefon někdo, my pak zpátky a oukej. oukej? Chlapík: oukej, oukej. odchází. Jakub pojme podezření, že na konci šábesu možná nikoho nesežene, ujme se úkolu sám, vytáhne kudlu, odšroubuje deklík od pojistek, nahodí je, při přišroubování deklíku a zavírání kudly si ufikne kus prstu. Ošetříme ho a jdem na večeři. Cestou míjíme nasranýho chlapa se šroubovákem.   

A už jen malý dovětek: když jste tak krásně zrekonstruovali pokoje ve výborně položeném hostelu, už ani moc nezáleží na tom, jak pověsíte obraz, no ne?
Tady jsme rozhodně nebyli naposledy. 



úterý 3. února 2015

Wádí Avdat

Jediné, co dokáže udržet ženu v domácnosti nad vodou, jsou víkendové výlety.
Jediné, jak se s váma alespoň trochu o ty zážitky podělit, je oblíbená fotoreportáž. Tady je: :-)
Když si vymyslíte, že ujedete z telavivské zimy (12°C) do negevské pouště se trochu ohřát. A cestou vám dojde, že po 250km asi několik podnebných pásem nepřejedete...

Negevská poušť. 10°C. Ale krása. O kráse kamenité pustiny je těžké vyprávět, prostě tomu věřte. :-)

Wádí Avdat. Krátkou cestou od parkoviště se jde až k hraně útesu...
...kde se před vámi otevře...

toto.

Na to, že se můj muž bojí výšek a dolů vedla jen kamzičí stezka (místy schody, místy žebříky), překvapil rodinu odhodláním slézt to dolů a zpět.

Vyčůrat v jeskyni, nasadit čepice a... lezeme.

Vidíte, jak je ten úsměv křečovitej?

Zatímco já jsem samosebou úplně v cajku, klidně bych nechala děti po tom žebříku lézt samotné, kdyby mi to jejich otec dovolil... ;-)
Dole divočina. A veliká cedule, že tou kamzičí stezkou se smí šplhat jen směrem vzhůru. 

Tohle byl taky porod: "Teď dej, Beníku, nožičku sem, hlavně hodně pomalu... Pozor! Tak výborně, teď tou druhou překroč tu deseticentimetrovou loužičku před tebou a pojď pomalu ke mně. Nespadni do řeky." Ben má v očích nechápavý pohled typu: nejsempřecedebilnone, ale nakonec se nechá strhnout tatínkovou opatrností a kráčí, jak kdyby všude kolem byla koncentrovaná kyselina sírová.

Si dovedete představit, jak dlouho těm dvěma trvalo, než se, považte, dostali až na samý kraj toho ostrůvku!

Cesta zpět o dost plynulejší. Velká pýcha rodičů, že už maj tak velký děti, že tyto zvládnou celkem náročný výstup a ani u toho nepindaj.

Rozlučka s Wádí Avdat.


....další část výletu příště... ;-)