Nebát se ale modlit.

středa 14. ledna 2015

Od lásky k nenávisti a zpět...

Tentokrát se mi ten návrat sem nevydařil.
Už třikrát jsem se sem vracela s hlavou otevřenou a těšila se na další dobrodružství. Teď jsem ale spoustu věcí doma v Čechách nedořešila, bylo by pro mě mnohem pohodlnější pracovat na současné práci v Praze, zkrátka: najednou ty věci, které jsem si tu rok a půl užívala, nemůžu vystát. Čili - potýkám se se stavem, který třeba Markéta nebo Jakub prožívají v sinusoidních intervalech a Nikol s ním statečně bojuje chronicky - od včerejška mám dočasnou averzi na Izraelce.

Jsou hluční, hádaví, vlezlí. Pořád mluví. Nebo troubí. Jedno z toho vždycky.
Na každej šekel se nadřou jako koně a pak jdou a koupí si tričko Armani, hlavně aby bylo na první pohled jasný, že s penězma nemaj žádnej problém.
Naplánovat s nima něco týden dopředu není jenom obtížný, je to nemožný - oni tak daleko vůbec nepřemejšlej. Všude choděj pozdě a berou to za roztomilý izraelský kolorit - to je přece normálka, že na ně někdo 40 minut čeká.
"I don't feel like working today," jim přijde jako regulérní důvod nejít dnes do práce.
In je jenom takový klub nebo bar, před kterým se stojí fronta. Majitelé ji tak schválně vytvářejí. V některých telavivští stráví třeba hodinu a půl.
Každej každýho se snaží natáhnout. Výsledkem je jenom to, že všichni kupujou předražený věci.
Na chodníku se dva lidi nevyhnou, jsou přece hrdý národ, který před ničím necouvne.
Vůbec netušej, proč je v bance na zemi před okýnkem nakreslená čára, která má úřednímu styku zajistit soukromí - nene - mnohem větší prča je člověku, který je zrovna na řadě, dýchat za krk a nervózně si prstíčkama poťukávat třicet centimetrů od místa, kde se ten nešťastník snaží něco vyřídit.
Na vystavení duplikátu simky musíte jet dvacet kiláků, vzít si lísteček s pořadím, pak v totál prázdné hale čekat, až si slečna dopiluje nehty, pak jí třicet minut vysvětlovat triviální problém, během kterých se slečna snaží přijít na způsob, za co byste měli zaplatit extra, a pak vám řekne, že dneska to udělat nemůžou, neběží jim systém, přijďte zítra.

Chování izraelských mužů, který mi rok a půl přišlo roztomilý a zvedalo mi sebevědomí, mě už dohání k šílenství - kdybyste je slyšeli! Jsou tak laciný, až se vám chce plakat lítostí nad celým světem.

"Fíha! Kam jdeš blondýno? Se mnou na drink? A "ne" není žádná odpověď!" (pěstí do brady je odpověď?)
"Jak se jmenuješ? Lenka? Ach, to je jméno pro královnu..." (dej si facku a sedni si do rohu...)
"Copak vy, slečno, jíte, že jste taková vysoká?"  (hmmm... Tlačenku?)
"Vdaná? Ach, to neni možný, zlomilas mi srdce. A šťastně?" (omg!)
"Já jsem tady v nejdražším hotelu ředitel bazénu - přijď si někdy zadarmo zaplavat." (Plavčík na brigádě a dal větu rozvitou! Klobouk dolu!)
"Vy jste všechny tři vdaný? To nechápu, tak co děláte v baru?" (my se v Evropě smíme bavit i po svatbě...)

Většina z nich je o hlavu větší jak kýbl, ale ega maj jak všechny Azrieli buildings dohromady.


A tak. Neberte mě úplně vážně. Ono zase vysvitne sluníčko. Mám prostě občas takový stavy, kdy mi Čechy hrozně chybí. To si pak stáhnu Smetanovu Mou vlast a brečím u Vltavy dojetím. Vůbec moje schopnost dojmout sebe sama v takové době kulminuje. Kéž už by se oteplilo, psát tohle všechno zkřehlejma prstama ve vymrzlým domě, kde ani jedno okno netěsní, ještě mojí situaci dodává na dramatičnosti.

Čau!

Tohle mi zní v hlavě celou dobu, co to píšu. Jsem ještě k tomu všemu stará?






Žádné komentáře:

Okomentovat