Nebát se ale modlit.

pátek 9. ledna 2015

návrat z Vánoc "do tepla"

Já jsem teda myslela, že vám už blog zevšedněl, ale ukazuje se, že asi zevšedněl jen mně. Měla jsem pocit, že, když už jsme si tady zvykli, není pro nás každý den neobvyklé dobrodružství, že už není o čem psát. Ale mám tolik požadavků na pokračování z tolika různých stran, že se teda pokusím pokračovat. A osud tomu chtěl, měli jsme hned po návratu i docela nevšední dobrodružství.

Inu, návrat ze sychravé Prahy do teplého Středomoří (tak dvacet stupňů jsme čekali), se nám moc nevyvedl. Tohle je screenshot právě teď, když to píšu.


Od úterka tady fičí jako blázen, na moři jsou třímetrové vlny, palmy se ohýbají k zemi, některé slabší kousky padají k zemi, začínalo počasí, že by psa nevyhnal. Tak aspoň děti:


Benův odpor k faktu, že vítr fouká, vyvrcholil těsně před pláží:


Nakonec jsem to nevydlžela já a vzala je zpět domů. Přestože v domě to je lepší jenom o něco.
Totiž, abyste rozuměli: v Izraeli jsou domy od toho, aby v nich v létě byl co největší chládek, aby je slunce moc neohřívalo, byl v nich dost průvan, když je venku čtyřicet stupňů Celsia. V podstatě tutéž funkci plní i v období, kdy je venku pod deset. Světla tu moc není, okna netěsní, střechy mnohdy protékají, podlaha balkónů se třeba svažuje ke zdi domu nikoli od ní... zkrátka nic moc výchozí podmínky, pro možnost vytopení takového objektu. Se třemi zimními měsíci, kdy takový stav může nastat, se tady zachází ve smyslu: "nějak to přežijem, vždyť je to jenom část roku, zbytek zas bude léto." V bouři, kdy jsou podmínky fakt extrémní, si možná pár lidí připustí, že je možné některé stavební práce provést lépe, ale pak na to zas všichni rychle zapomenou.
Ve středu se skoro ani nerozední, Jakub odcestuje s kameramanem Márou do Jeruzaléma točit případný sníh (klasická slovní výměna mezi dveřmi: "A co když tady vypadne proud jako loni, co když se nám něco stane - kdo se o nás postará?" "Proto jsem si vzal takovou bezvadnou Amazonku, která to všechno zvládne." "A jo. No jo. Ještěže v tom máme jasno."), spustí se déšť, vítr zesílí, zabedním se s dětmi doma a pustím klimatizaci na topení naplno. 
Jak den pokračuje a teplota stále klesá, dělá to samé víc a víc lidí. A přijde okamžik, kdy to síť neunese. Nás zastihl na Eliášově basketbalovém tréninku:


No a co. Dobrodružství. Uděláme si s klukama domácí bojovku. Čtyřletého jmenuju vrchním osvětlovačem, šestiletého vrchním otvíračem a běžíme od tělocvičny sto metrů k autu. Fouká tak, že kluci skoro nemůžou běžet, prší vodorovně, vrchní osvětlovač má potíž udržet světlo směrem, kterým běžíme, tudíž vrchní otvírač má velké problémy s otvíráním auta, páč neví, které je naše, ve ztemnělé ulici bez pouličního osvětlení se to těžko pozná. Domů dorazíme úplně promočení, nicméně bojovka kluky baví, jdou si pro policejní baterky, co dostali od Ježíška, a za jejich svitu se ukázněně převléknou do suchého. Zapaluju svíčky a přemýšlím, co s načatým večerem. 
U svíček si karty asi nezahrajem. Eliáš to vyřeší sám: "Jé, mami, mně tady ještě chybí na zítřek udělat úkol z arabštiny!"

já: "Tak mazej, to musíš zvládnout, zítra normálně frčíš do školy."
Ben: "Mě bolí bříško..."
Eliáš: "Mami, jak se řekne arabsky slon?"
já: "Bení, tak zkus jít na záchod, třeba se ti uleví. Eliáši - nemám nejmenší ponětí, umim arabsky tak patnáct slov a slon není mezi nimi, si to přečti."
Ben: "Ale na záchodě je tma, já tam sám nechci."
Eliáš: "Já to právě nemůžu přečíst -f - i -teď nevim, asi - l..."
já: "Já tam, Beníku, skočím zapálit svíčky. Eliášku PIL je slon v hebrejštině, tak to třeba bude podobný."
Eliáš: "No joo!"
Ben: "Bleeeeeeeee."

Inu, změnil se nám status quo, naše jednotka zareaguje pružně. Vrchní osvětlovač se dobrovolně vzdal své funkce a odteď přechází na fukni vrchního poblijóna, je třeba převlíknout jeho, mě (jo, bylo to velký), uložit ho do bezpečné polohy na bezpečné místo s kýblem v ruce. Vrchní otvírač je převelen na funkci vrchního osvětlovače a já se pokusim s jeho pomocí vytřít. Tímhle se bavíme další dvě hodiny, Beník chodí a zvrací a my s Eliášem s baterkama hledáme ta místa a likvidujem škody.
V osm naivně ukládám vrchního osvětlovače do postele, jde spát v ponožkách, dům pomalu chladne. Tomu malýmu neštěstí je čím dál hůř. Neudrží ani studenou colu, ani drink pro děti na dehydrataci, nic... Bojim se, že to dá ještě párkrát a zkolabuje. Jak ho povezu v bouři na kapačky, nevim. Vzbudim staršího, nebo využiju nabízejících se kamarádek, že ho pohlídají? Nebo radši zavolám sanitku? Na chvíli zapnou elektřinu, pustím Benovi pohádky a rychle dobíjím telefon, stav baterie: 4%. Eliáš slyší televizi, v pravidelných intervalech vylejzá z postele a dožaduje se, aby taky směl koukat. Cítí se uražen, že nesmí. Pláče. Ben kňourá a kvílí, bolí ho to břicho. 
Na dívčím whatsapp kanále se odehraje virtuální bitka, jestli je třeba Benovi dát modrej ionťák plný chemie nebo zázvorový čaj. Eliášovi se dostane podrobného vysvětlení, proč je třeba zvracejícího brášku hlídat. Od té doby v pravidelných intervalech vylejzá a prosí mě, ať nedávám brášku spát, že se o něj bojí. Za dveřmi zvoní promočená Nikol s modrým drinkem. Ben je vděčný, chutná mu, moc si to pochvaluje. Já taky, odteď to dítko zvrací jen modře. O půlnoci oba usínáme. 
Probudí mě zvuk dalšího dávení: kýbl mám po ruce, skočím po lampičce, ať na to vidíme - ale kdepak, ty bláhová, proud už zase nejde. Než najdu policejní baterku od Ježíška, máme v posteli modrý armageddon. Mno nic, převlíkáme: Bena, sebe, postel. Dalších třicet minut klid, pak repete. S policejní baterkou už to umím líp, než ty CSI krasavice v televizi, tak rychlej start nemá žádná. Ten malej chudinka je hrozně disciplinovanej, skoro vždycky se trefí. Dům rychle chladne. Jdu pro jistotu zkontrolovat pojistky na vnější zdi domu: pojistky v pořádku, já zmrzlá na kost. Oběma dětem ve spánku navlíkám další vrstvu. Bena nemoc nechá konečně pořádně usnout před pátou ráno. Tou dobou je v domě patnáct stupňů. Juchů.
Ráno přijíždí Jakub v oteplovačkách z Jeruzaléma, ve svatém městě nasněžilo a nedalo se dostat ani tam ani ven. V témhle zemi totiž zimní gumy ani neprodávají. Však to znáte, už jsme to probírali, zima je jenom chvilku, pak zas léto, pohoda, to nějak dáme. 
Těším se, že skončil pitomej čas, kdy "si Amazonka poradí."Jakub volá na elektrickou společnost - po deseti různých přepojeních mezi lidmi na anglické lince, kteří neumějí anglicky, mu slečna lakonicky vysvětlí, že o problému naší ulice vědí, pracují na něm a jeho řešení jim bude trvat dvě až deset hodin. Jakub jim chvilku spílá, nakonec to vzdá a holt je to tak, no jo. Musíme se tomu teda nějak přizpůsobit: čili Jakub odchází psát reportáž o bouři ke kameramanovi domů, kde je světlo, teplo a internet.  ... (!) ... Ále có - dyť v pohodě, nám tady s výpadky jedna klimatizace jde, vařit se nedá, ale Ben má stejně dietu, svítit nepotřebujem, když je den, že jo, my se tady nějak zabavíme. Přinejhorším si budem povídat o požáru Národního divadla. 
Eliáš, nakreslil obrázek, kde bouře bouří, máma si spálila ruku o svíčku, Eliáš upustil panenku a Beník v koutku zvrací...
Pak už se jenom rvou.
Když se začne stmívat a Jakub se vrátí, ztracím nervy - další noc už fakt ne. Jedem k hodným Cohenům, těm elektřina jde, budem spát u nich. Nakrmíme rodinu, muži odjedou do Tel Avivu na basket, my s Nikol vykoupem děti, pustíme jim pohádku a chystáme se opít v kuchyni. Když jsme na dně druhé lahve, přicapká pobledlý Eliáš: "Mami, já myslim, že mě Beník nakaziiiiiiueeeeaaaa..."
Zabalím jeho, jeho pozvracené oblečení, Bena v pyžamku klimbajícího, a asi tak se dvěma promile vezu děti domů, kde už se údajně dvě hodiny topí. Údajně.
Trošku se přivoblíknem, naordinujem modrý drink a dáváme si repete. 
Dnešní den už je fajn. Topíme svítíme, tatínek vyrobil reportáž o Al-Kaidě v Jemenu, já vyprala sto kilo povlečení, život se vrací do normálu. Nakoupím do zásoby modrý ionťák. Cohenovi maj koneckonců tři malé děti. Prej zatím neblednou. Akorát jim část dne nešel proud, topení nenaskočilo vůbec. Welcome back to the Holy Land.
Good night and good luck.



1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Síla... V Brně nuda :-) Jen jsme se Sarkou odpoledne neprozřetelně před Ernestem pronesly, ze pujdeme vecer do kina (poprve od porodu) a bude 2 hodiny hlídat Lubos. Teoreticky nebyl problém, plán vypadal jednoduše: Ernest spi s Lubošem v objeti, vzbudi se v 7, dostane kaši, prohraje si, my se Sarkou dorazime v 9, ja nakojim a pujdeme stastne spat. Realita: Ernest spal v objeti s Lubošem do doby, nez jsme se začaly oblikat. Následoval zcistajasna totální hysterak utisitelny jen mým příchodem. Trval do doby, kdy bylo jasne, ze kino nestihnem :-) Následoval vítězný úsměv... Aspoň tak jsme si to se Sarkou prelozily. Náhradní program jsou fotky od Vás z Izraele a kaše pro Ernesta. Jdeme na to! Luboš spi :-) kde se tohle v tom veselem miminku vzalo, netuším... *M

Okomentovat