Nebát se ale modlit.

středa 14. ledna 2015

Od lásky k nenávisti a zpět...

Tentokrát se mi ten návrat sem nevydařil.
Už třikrát jsem se sem vracela s hlavou otevřenou a těšila se na další dobrodružství. Teď jsem ale spoustu věcí doma v Čechách nedořešila, bylo by pro mě mnohem pohodlnější pracovat na současné práci v Praze, zkrátka: najednou ty věci, které jsem si tu rok a půl užívala, nemůžu vystát. Čili - potýkám se se stavem, který třeba Markéta nebo Jakub prožívají v sinusoidních intervalech a Nikol s ním statečně bojuje chronicky - od včerejška mám dočasnou averzi na Izraelce.

Jsou hluční, hádaví, vlezlí. Pořád mluví. Nebo troubí. Jedno z toho vždycky.
Na každej šekel se nadřou jako koně a pak jdou a koupí si tričko Armani, hlavně aby bylo na první pohled jasný, že s penězma nemaj žádnej problém.
Naplánovat s nima něco týden dopředu není jenom obtížný, je to nemožný - oni tak daleko vůbec nepřemejšlej. Všude choděj pozdě a berou to za roztomilý izraelský kolorit - to je přece normálka, že na ně někdo 40 minut čeká.
"I don't feel like working today," jim přijde jako regulérní důvod nejít dnes do práce.
In je jenom takový klub nebo bar, před kterým se stojí fronta. Majitelé ji tak schválně vytvářejí. V některých telavivští stráví třeba hodinu a půl.
Každej každýho se snaží natáhnout. Výsledkem je jenom to, že všichni kupujou předražený věci.
Na chodníku se dva lidi nevyhnou, jsou přece hrdý národ, který před ničím necouvne.
Vůbec netušej, proč je v bance na zemi před okýnkem nakreslená čára, která má úřednímu styku zajistit soukromí - nene - mnohem větší prča je člověku, který je zrovna na řadě, dýchat za krk a nervózně si prstíčkama poťukávat třicet centimetrů od místa, kde se ten nešťastník snaží něco vyřídit.
Na vystavení duplikátu simky musíte jet dvacet kiláků, vzít si lísteček s pořadím, pak v totál prázdné hale čekat, až si slečna dopiluje nehty, pak jí třicet minut vysvětlovat triviální problém, během kterých se slečna snaží přijít na způsob, za co byste měli zaplatit extra, a pak vám řekne, že dneska to udělat nemůžou, neběží jim systém, přijďte zítra.

Chování izraelských mužů, který mi rok a půl přišlo roztomilý a zvedalo mi sebevědomí, mě už dohání k šílenství - kdybyste je slyšeli! Jsou tak laciný, až se vám chce plakat lítostí nad celým světem.

"Fíha! Kam jdeš blondýno? Se mnou na drink? A "ne" není žádná odpověď!" (pěstí do brady je odpověď?)
"Jak se jmenuješ? Lenka? Ach, to je jméno pro královnu..." (dej si facku a sedni si do rohu...)
"Copak vy, slečno, jíte, že jste taková vysoká?"  (hmmm... Tlačenku?)
"Vdaná? Ach, to neni možný, zlomilas mi srdce. A šťastně?" (omg!)
"Já jsem tady v nejdražším hotelu ředitel bazénu - přijď si někdy zadarmo zaplavat." (Plavčík na brigádě a dal větu rozvitou! Klobouk dolu!)
"Vy jste všechny tři vdaný? To nechápu, tak co děláte v baru?" (my se v Evropě smíme bavit i po svatbě...)

Většina z nich je o hlavu větší jak kýbl, ale ega maj jak všechny Azrieli buildings dohromady.


A tak. Neberte mě úplně vážně. Ono zase vysvitne sluníčko. Mám prostě občas takový stavy, kdy mi Čechy hrozně chybí. To si pak stáhnu Smetanovu Mou vlast a brečím u Vltavy dojetím. Vůbec moje schopnost dojmout sebe sama v takové době kulminuje. Kéž už by se oteplilo, psát tohle všechno zkřehlejma prstama ve vymrzlým domě, kde ani jedno okno netěsní, ještě mojí situaci dodává na dramatičnosti.

Čau!

Tohle mi zní v hlavě celou dobu, co to píšu. Jsem ještě k tomu všemu stará?






pátek 9. ledna 2015

návrat z Vánoc "do tepla"

Já jsem teda myslela, že vám už blog zevšedněl, ale ukazuje se, že asi zevšedněl jen mně. Měla jsem pocit, že, když už jsme si tady zvykli, není pro nás každý den neobvyklé dobrodružství, že už není o čem psát. Ale mám tolik požadavků na pokračování z tolika různých stran, že se teda pokusím pokračovat. A osud tomu chtěl, měli jsme hned po návratu i docela nevšední dobrodružství.

Inu, návrat ze sychravé Prahy do teplého Středomoří (tak dvacet stupňů jsme čekali), se nám moc nevyvedl. Tohle je screenshot právě teď, když to píšu.


Od úterka tady fičí jako blázen, na moři jsou třímetrové vlny, palmy se ohýbají k zemi, některé slabší kousky padají k zemi, začínalo počasí, že by psa nevyhnal. Tak aspoň děti:


Benův odpor k faktu, že vítr fouká, vyvrcholil těsně před pláží:


Nakonec jsem to nevydlžela já a vzala je zpět domů. Přestože v domě to je lepší jenom o něco.
Totiž, abyste rozuměli: v Izraeli jsou domy od toho, aby v nich v létě byl co největší chládek, aby je slunce moc neohřívalo, byl v nich dost průvan, když je venku čtyřicet stupňů Celsia. V podstatě tutéž funkci plní i v období, kdy je venku pod deset. Světla tu moc není, okna netěsní, střechy mnohdy protékají, podlaha balkónů se třeba svažuje ke zdi domu nikoli od ní... zkrátka nic moc výchozí podmínky, pro možnost vytopení takového objektu. Se třemi zimními měsíci, kdy takový stav může nastat, se tady zachází ve smyslu: "nějak to přežijem, vždyť je to jenom část roku, zbytek zas bude léto." V bouři, kdy jsou podmínky fakt extrémní, si možná pár lidí připustí, že je možné některé stavební práce provést lépe, ale pak na to zas všichni rychle zapomenou.
Ve středu se skoro ani nerozední, Jakub odcestuje s kameramanem Márou do Jeruzaléma točit případný sníh (klasická slovní výměna mezi dveřmi: "A co když tady vypadne proud jako loni, co když se nám něco stane - kdo se o nás postará?" "Proto jsem si vzal takovou bezvadnou Amazonku, která to všechno zvládne." "A jo. No jo. Ještěže v tom máme jasno."), spustí se déšť, vítr zesílí, zabedním se s dětmi doma a pustím klimatizaci na topení naplno. 
Jak den pokračuje a teplota stále klesá, dělá to samé víc a víc lidí. A přijde okamžik, kdy to síť neunese. Nás zastihl na Eliášově basketbalovém tréninku:


No a co. Dobrodružství. Uděláme si s klukama domácí bojovku. Čtyřletého jmenuju vrchním osvětlovačem, šestiletého vrchním otvíračem a běžíme od tělocvičny sto metrů k autu. Fouká tak, že kluci skoro nemůžou běžet, prší vodorovně, vrchní osvětlovač má potíž udržet světlo směrem, kterým běžíme, tudíž vrchní otvírač má velké problémy s otvíráním auta, páč neví, které je naše, ve ztemnělé ulici bez pouličního osvětlení se to těžko pozná. Domů dorazíme úplně promočení, nicméně bojovka kluky baví, jdou si pro policejní baterky, co dostali od Ježíška, a za jejich svitu se ukázněně převléknou do suchého. Zapaluju svíčky a přemýšlím, co s načatým večerem. 
U svíček si karty asi nezahrajem. Eliáš to vyřeší sám: "Jé, mami, mně tady ještě chybí na zítřek udělat úkol z arabštiny!"

já: "Tak mazej, to musíš zvládnout, zítra normálně frčíš do školy."
Ben: "Mě bolí bříško..."
Eliáš: "Mami, jak se řekne arabsky slon?"
já: "Bení, tak zkus jít na záchod, třeba se ti uleví. Eliáši - nemám nejmenší ponětí, umim arabsky tak patnáct slov a slon není mezi nimi, si to přečti."
Ben: "Ale na záchodě je tma, já tam sám nechci."
Eliáš: "Já to právě nemůžu přečíst -f - i -teď nevim, asi - l..."
já: "Já tam, Beníku, skočím zapálit svíčky. Eliášku PIL je slon v hebrejštině, tak to třeba bude podobný."
Eliáš: "No joo!"
Ben: "Bleeeeeeeee."

Inu, změnil se nám status quo, naše jednotka zareaguje pružně. Vrchní osvětlovač se dobrovolně vzdal své funkce a odteď přechází na fukni vrchního poblijóna, je třeba převlíknout jeho, mě (jo, bylo to velký), uložit ho do bezpečné polohy na bezpečné místo s kýblem v ruce. Vrchní otvírač je převelen na funkci vrchního osvětlovače a já se pokusim s jeho pomocí vytřít. Tímhle se bavíme další dvě hodiny, Beník chodí a zvrací a my s Eliášem s baterkama hledáme ta místa a likvidujem škody.
V osm naivně ukládám vrchního osvětlovače do postele, jde spát v ponožkách, dům pomalu chladne. Tomu malýmu neštěstí je čím dál hůř. Neudrží ani studenou colu, ani drink pro děti na dehydrataci, nic... Bojim se, že to dá ještě párkrát a zkolabuje. Jak ho povezu v bouři na kapačky, nevim. Vzbudim staršího, nebo využiju nabízejících se kamarádek, že ho pohlídají? Nebo radši zavolám sanitku? Na chvíli zapnou elektřinu, pustím Benovi pohádky a rychle dobíjím telefon, stav baterie: 4%. Eliáš slyší televizi, v pravidelných intervalech vylejzá z postele a dožaduje se, aby taky směl koukat. Cítí se uražen, že nesmí. Pláče. Ben kňourá a kvílí, bolí ho to břicho. 
Na dívčím whatsapp kanále se odehraje virtuální bitka, jestli je třeba Benovi dát modrej ionťák plný chemie nebo zázvorový čaj. Eliášovi se dostane podrobného vysvětlení, proč je třeba zvracejícího brášku hlídat. Od té doby v pravidelných intervalech vylejzá a prosí mě, ať nedávám brášku spát, že se o něj bojí. Za dveřmi zvoní promočená Nikol s modrým drinkem. Ben je vděčný, chutná mu, moc si to pochvaluje. Já taky, odteď to dítko zvrací jen modře. O půlnoci oba usínáme. 
Probudí mě zvuk dalšího dávení: kýbl mám po ruce, skočím po lampičce, ať na to vidíme - ale kdepak, ty bláhová, proud už zase nejde. Než najdu policejní baterku od Ježíška, máme v posteli modrý armageddon. Mno nic, převlíkáme: Bena, sebe, postel. Dalších třicet minut klid, pak repete. S policejní baterkou už to umím líp, než ty CSI krasavice v televizi, tak rychlej start nemá žádná. Ten malej chudinka je hrozně disciplinovanej, skoro vždycky se trefí. Dům rychle chladne. Jdu pro jistotu zkontrolovat pojistky na vnější zdi domu: pojistky v pořádku, já zmrzlá na kost. Oběma dětem ve spánku navlíkám další vrstvu. Bena nemoc nechá konečně pořádně usnout před pátou ráno. Tou dobou je v domě patnáct stupňů. Juchů.
Ráno přijíždí Jakub v oteplovačkách z Jeruzaléma, ve svatém městě nasněžilo a nedalo se dostat ani tam ani ven. V témhle zemi totiž zimní gumy ani neprodávají. Však to znáte, už jsme to probírali, zima je jenom chvilku, pak zas léto, pohoda, to nějak dáme. 
Těším se, že skončil pitomej čas, kdy "si Amazonka poradí."Jakub volá na elektrickou společnost - po deseti různých přepojeních mezi lidmi na anglické lince, kteří neumějí anglicky, mu slečna lakonicky vysvětlí, že o problému naší ulice vědí, pracují na něm a jeho řešení jim bude trvat dvě až deset hodin. Jakub jim chvilku spílá, nakonec to vzdá a holt je to tak, no jo. Musíme se tomu teda nějak přizpůsobit: čili Jakub odchází psát reportáž o bouři ke kameramanovi domů, kde je světlo, teplo a internet.  ... (!) ... Ále có - dyť v pohodě, nám tady s výpadky jedna klimatizace jde, vařit se nedá, ale Ben má stejně dietu, svítit nepotřebujem, když je den, že jo, my se tady nějak zabavíme. Přinejhorším si budem povídat o požáru Národního divadla. 
Eliáš, nakreslil obrázek, kde bouře bouří, máma si spálila ruku o svíčku, Eliáš upustil panenku a Beník v koutku zvrací...
Pak už se jenom rvou.
Když se začne stmívat a Jakub se vrátí, ztracím nervy - další noc už fakt ne. Jedem k hodným Cohenům, těm elektřina jde, budem spát u nich. Nakrmíme rodinu, muži odjedou do Tel Avivu na basket, my s Nikol vykoupem děti, pustíme jim pohádku a chystáme se opít v kuchyni. Když jsme na dně druhé lahve, přicapká pobledlý Eliáš: "Mami, já myslim, že mě Beník nakaziiiiiiueeeeaaaa..."
Zabalím jeho, jeho pozvracené oblečení, Bena v pyžamku klimbajícího, a asi tak se dvěma promile vezu děti domů, kde už se údajně dvě hodiny topí. Údajně.
Trošku se přivoblíknem, naordinujem modrý drink a dáváme si repete. 
Dnešní den už je fajn. Topíme svítíme, tatínek vyrobil reportáž o Al-Kaidě v Jemenu, já vyprala sto kilo povlečení, život se vrací do normálu. Nakoupím do zásoby modrý ionťák. Cohenovi maj koneckonců tři malé děti. Prej zatím neblednou. Akorát jim část dne nešel proud, topení nenaskočilo vůbec. Welcome back to the Holy Land.
Good night and good luck.