Nebát se ale modlit.

neděle 25. října 2015

Kávová krize

Přišel mě vzbudit starší chlapeček: "Maminko, venku už je zase špinavej vzduch, to nemůžeme na ten nákup, viď?" Chvilku mi to trvá: no jo, venku je tma jak v pytli, Eliáš je naučenej, že to je většinou daný prachovou bouří. Posílám děti rychle sebrat prádlo, sama vstávám a zavírám okna. Zběžným pohledem to moc nevypadá na "špinavej vzduch". Blíží se pořádná podzimní bouřka. Než obejdem dům, je to tady:



Kroupy mlátí do domu ze všech stran, až jindy statečné děti piští strachy, jedno žebro okenice prorazí, další zlomí...

Elektřina, jako ostatně úplně pravidelně při mnohem menším výkyvu počasí, vypadává při prvním větru, nejmíň deset minut před prvním pozorovatelným bleskem.
Tím samozřejmě nastává další, mnohem mnohem větší krize. Nemůžu si po ránu udělat kafe!!!
Krize má nejprve zcela subjektivní vývoj, fáze reakci na frustrační situaci si projdu všechny hezky od A do Z:

·         bagatelizace - "No nic, hele, je to jenom kafe, o nic nejde"

·         racionalizace - "Však ona někdy ta bouřka přestane a to kafe si v pohodě udělám, že jo. Oni to zapnou."

·         kompenzace - "Taky bych si mohla udělat tady dietní koktejl Herbalife, ten má příchuť café latté."   :-(

·         agrese - "Doprdele, už od loňský zimy mu říkám, že doma potřebujem plynovou bombu s hořákem - ale to néé, to von má furt dost času! Bodejť by ne taky, když se tohle vždycky stane, když zrovna neni doma! A bodejť by taky někdy byl, že jo, když pořád někde trajdá a za poslední dva týdny byl doma všehovšudy čtyři dny!

·         somatizace - "Ježišmarjá, mě se úplně točí hlava, asi bez toho kafe omdlím..."

·   únik (útěk) - "Jdu napsat holkám na whatsapp, ať mě politujou a přivedou na jiný myšlenky..."

Na projekci či regresi tím pádem už nedojde, neboť se mi povede přenést krizi do objektivní roviny, teď už všichni řeší moje kafe. 

Nikol: U nás taky bouří - hele!


Já: No, taky pěkný. Nejhorší je, že si nemůžu uvařit kafe!

Nikol: Proč nemáš doma plynovou bombu!?

Já: Ani se neptej! Ho zabiju!

Nikol: U nás elektřina taky nejde, ale mám plynovej vařič.

Já. Super, tak mi uvař kafe a přijeď, já ti za to nabarvim vlasy. Při nouzový svítilně, teda...

Nikol: Já nemůžu otevřít garáž ani vrata, když nejde elektřina!

Já: Hehe, takže ty se nedostaneš z baráku?

Nikol: No nedostanu! A mám další problém...

Markéta: Nám kroupy pomlátily salát na zahradě!

Nikol: Nemám kafe!

Markéta: A zbláznily se nám kočky! Zalezly k televizi s ovladačem!
Já: Ježiš, to je situace!

Markéta: Kus stromu spadl na naší branku a my nemůžeme ven!

Nikol: Garáž jsem otevřela ručně! Haleluja! Můžu jet do školy!


Markéta: Sousedi nás vyprostili! Můžem ven!

Nikol: Na ulici řeka! A popadaný stromy!



 Já: To máš dobrodružný! Vyrážíš do školy?

Nikol: Jsem u tebe za brankou, otevři mi!

Za dveřmi, moji milí, stojí Nikol vyparáděná do školy, v ruce drží termosku na plynu ohřáté vody, vrazí mi ji do ruky a zase odpluje.
Já vám říkám - svět drží pohromadě jen díky ženám. Women power! Mám kafe! (A děti čaj...)

Proud pořád nejde, musím končit, než se mi vybije mobil a přijdu o jediný internet v domácnosti... ;-)

And ten hours later:

Komu se podarilo na elektrickou spolecnost dovolat (jeden ze sta), tomu rekli, ze to snad nahodej do ctyr do rana, zbytek behem zitrka. Tak se snad pomodlime, aby jim do toho nezaprselo.. :-/

neděle 27. září 2015

Stávka křesťanských škol v Izraeli

To je tak: máte pětiletého chlapečka, který si teda vůbec není jistý, jestli se mu chce nastupovat do školy, kam chodí jeho starší brácha, když přece ve školce to bylo super, všichni ho tam rozmazlovali a byl tam mazák. Tak si dáte tu práci, namotivujete ho... a v den, kdy má nastoupit, vám přijde e-mail od vedení školy, že Tabeetha vstupuje do stávky solidárně se 46 dalšími křesťanskými školami v Izraeli. Další dva týdny se vám budou oba bratři 14 dní válet doma, zatímco vám hoří deadliny. I tak jim zkoušíte vymyslet náhradní program: aspoň třeba k tomu moři nějak, že jo, páč nic jinýho se moc nedá, když je venku stabilně 35°C a 80% vlhkost... I tyhle plány ale utne prachová bouře, která na čtyři dny promění dýchatelný vlhký vzduch v béžové bahýnko. Takže už jenom sedíte doma. Děti lezou po stropě, po vás a po sobě navzájem. Každej večer se modlíte za dobré zprávy z jednání křesťasnkých církví s izraelskou vládou. A každý večer vám přijde mail: "Nedohodli jsme se, zítra zůstáváme zavření." případně: "Přijďte podpořit stávku na demonstraci tehdy a tam..." Toť subjektivní pohled rodiče, kterému stávka lehce vlezla do plánů.

Objektivnější pohled se pokusím zformulovat teď. V Izraeli máme školy veřejné, kterým vláda hradí 100% ceny jednoho místa na nižším stupni základní školy. Pak máme školy soukromé - ty stojí mimo systém (vybírají si školné a jedou podle svých osnov). Někde na půli cesty stojí školy "neoficiální ale uznávané", mezi které patří křeťanské školy nebo třeba i ortodoxní židovské školy - ješivy. Nejedou podle oficiálních osnov (křesťanské většinou drží osnovy země, odkud je jejich zřizovatel - tedy u nás jedou podle britských osnov, neb zřizovatelem je Church of Scotland; ješivy většinou vyhodí z osnov velkou část učiva, co není tóra). Zatímco ješivám vláda hradí 100% nákladů, křeťanským školám to v průběhu posledních několika málo let postupně seškrtala nejprve ze 79% na 49% a nyní na 29%. Zároveň existuje vyhláška, která těmto školám zakazuje vybírat vyšší školné, než je limit. Školy jsou ve finančním presu takového rozměru, že volají po okamžitém řešení. A tudíž stávkují, demonstrují, oznamují, že pokud je vláda nepřestane ignorovat, zavřou jejich církve kostely a křesťasnká poutní místa. Evropští velvyslanci už se šikují a vymýšlejí společný postup. Těžko říct, o co jde vládě - buď zcela jednoduše totálně vysklívají vše nežidovské, nebo se snaží začlenit neoficiální školy do systému, tudíž jim třeba plně vnutit svoje osnovy (které mimochodem nejsou špatné - ale není v nich zase to, co by v nich křeťanské školy rády viděly). Záměry vlády nám nejsou úplně jasné. Stávka trvá. Doma sedí 33000 dětí. Týká se především křeťanských Arabů v severní části Izraele - lidí, kteří víc peněz na školné svých dětí už nemají kde vzít. Jeden den se ke stávce přidaly všechny arabské školy - doma zůstalo asi 430 000 dětí. Tento týden solidárně všechny střední školy v Izraeli zkrátily vyučování o dvě hodiny. Pořád nic. Přešel Roš Hašana, dnes skončí Jom Kipur - příští týden začíná sukot. Vláda přes svátky stejně jede na půl plynu. Věc se nikam neposouvá. A je pomalu konec září. Desetina školního roku bude pryč. Křesťanské školy většinou otvírají dvanáct nebo třináct ročníků - od nulťáku až do maturity. Nejvíc je mi líto maturantů. A namotivovaných pětiletých, co oscilují mezi těšením se a strachem.


Optimistické intermezzo je, že po čtrnácti dnech stávky naše škola jako jediná otevřela. Uvědomuje si, že je jediným stávkokazem, nicméně nechce trestat děti v období, kdy vláda stejně mezi svátky nic nerozhodne.
Čili: toto jsou naše děti po dvou týdnech prázdnin navíc (16.9.):







sobota 26. září 2015

Jordánsko s02e04 - Madaba

Mysleli jsme, že cestou z Wádí Mudžíb uděláme jen takovou malou odbočku a jsme tam. Nakonec jsme se šplhali klikatou cestičkou jordánskou pouští asi čtyřicet minut. Ale aspoň jsme viděli venkov: poušť, kameny, beduínské vesnice, děti toulající se několik kilometrů od nich, farmy ovocné, viniční i olivové, nádhernou krajinu.

víno v poušti

beduínská vesnice

krajina

Madaba je ještě o něco míň pěkná než Aqaba...

Ale našli jsme tam super hospodu, kde měli i pivo a víno.

Až jsme skoro nestihli otvírací dobu řecko-ortodoxního kostela,...

..., kterej je sám o sobě pěknej...

...tak jako normálně pěknej...

...takových už jste pár viděli...

jenomže na jeho podlaze je TOTO. Mozaiková mapa Svaté země z roku 560 n.l. Je hodně poničená, ale i tak nádherná.

Tohle zbylo z původní mozaiky složené ze více než dvou milionů barevných kousků. Zobrazuje Svatou zemi od Středozemního moře po Moábskou poušť (západo-východně) s nejvýchodnějším viditelným bodem - hradem Kerakem a od Galilee až po nilskou deltu (delta Nilu je na obrázku úplně vpravo - mapa je orientovaná jakoby z pohledu z jeruzalémských kopců).
Loď na mrtvém moři. Figurální motivy zničili Umajjovci v osmém století.

Lev loví gazelu na břehu Jordánu.

Největší pecka je samozřejmě zobrazení Jeruzaléma. Jsou na něm vidět obě římská carda, chrám Božího hrobu s tehdy ještě stojící zlatou rotundou i chrám na Sionu. Chrámová hora tam vidět není. Zřejmě to řecké mnichy nezajímalo tak moc.

Jeruzalém a okolí. Nejstarší zobrazení Svaté země na světě.
Tím končí seriál o naší čtyřdenní výpravě do Jordánska. Snad budu mít brzy čas vrátit se k seriálu o Jeruzalémě. Ale je to spíš přání než reálný odhad. Moc práce. :-)

pátek 25. září 2015

Jordánsko s02e03 - Džeraš

Pamatujete si seriál Řím? Tak tam to byly kulisy. V Džeraši to všechno stojí doopravdový, originální, fascinující...

Jižní brána.

Z toho, co je v archeologickém areálu vidět, je jen málo dostavěného, většinou všechhny ty věci zůstaly plus mínus stát.
Výklad jsem si bez dovolení, ale s uvedením citace, půjčila z jednoho cestovatelského blogu, neb je tak akorát stručný a zároveň vyčerpávající: "Jeraš stojí v místech, která byla lidmi osídlena již v období neolitu, jejichž úrodná krajina se stala domovem mnoha pozdějších civilizací. Vrcholný rozkvět prožívala Jeraš od roku 333 př. n. l. do počátku 3. století. Poté došlo k jeho úpadku následkem nejprve křesťanských, později muslimských, invazí a zemětřesení v roce 747. Přestože výkopové práce započaly již ve dvacátých letech 20. století, předpokládá se, že zatím bylo odkryto pouhých 10 % rozlohy původního města. Do areálu vykopávek se dnes vstupuje vítězným obloukem (zvaným též Hadriánova brána), který byl postaven v roce 129 př. n. l. u příležitosti návštěvy císaře Hadriána. Za bránou se rozkládá rozlehlý hyppodrom (244×50 metrů) ze 3. stol n. l., který mohl pojmout až 15 000 diváků. Za hyppodromem je Jižní brána (130 n. l), chránící kdysi vstup do vlastního města. Hned za bránou je dvojitý (Horní a Dolní) Diův chrám(vystavěný okolo roku 162 n. l.) a jedinečné náměstíOválné fórum, které bylo vybudováno v 1. století za císaře Trajána, ve své době hlavní náměstí Džeraše. Fórum je 90 metrů dlouhé a jeho hranice dodnes ohraničuje 56 sloupů v jónském stylu. Z náměstí se směrem na sever táhne 800 metrů dlouhá ulice Cardo Maximo, která musela být v 1. století n. l. výstavní promenádou, což dokazuje 500 sloupů, které se dodnes tyčí po jejích stranách. Na dláždění ulice jsou ještě dnes patrné koleje od povozů, které tudy před mnoha staletími projížděly. V letech 81 až 96 n. l. bylo postaveno jižní divadlo pro 5000 diváků. Z jeho horního ochozu je nádherný výhled na celé město. Největší stavbou je Artemidin chrám z let 150 až 170 n. l. přímo ve středu města. Chrám byl ve 12. století přestavěn Araby na pevnost, takže se dochoval pouze částečně. Ke chrámu vede velké schodiště z Cardo Maximo propylájemi z roku 150 n. l. Vedle propylájí je nymfeum(fontána) z roku 191 n. l., které se svými vodními kaskádami nejen zkrášlovalo Cardo Maximo, ale především osvěžovalo horký vzduch na ulici. V areálu města se také dochovaly zbytky několika byzantských kostelůz 5. a 6. století. Město je dodnes obehnáno částečně zachovalými městskými hradbami z byzantské doby (4. století), dochovalo se 4,5 km hradby vysoké 2,5 – 3 metry se zbytky 24 věží." (Cit: http://cestyapamatky.cz/cesty/jordansko-2006/artemidino-mesto-dzeras)
Oválné náměstí, ze kterého vede osm set metrů dlouhé cardo.

Diův chrám.

Už jsme v té naší oblasti viděli velkou spoustu zachovalých míst, ještě větší spoustu "hromad šutrů" s vysvětlivkama - ale zatím jsem neviděla nic jako Džeraš. Nic tak velkýho. Nic takovýho, kde se můžete procházet po dva tisíce let staré ulici a mít jasnou představu, co kde stálo a jak to bylo velký. 
Nebo se kochat vyhlídkou zatímco procházíte sloupovím horního Diova chrámu...



Kupříkladu v izraelské Caesarei stojí amfiteátr. Krásnej. Dodneška funkční. Izraelský muzejnictví je dost napřed i před našimi končinami, takže než do něj vstoupíte, nasolej do vás dvakrát filmy plný animací a historických výkladů. Ale třeba jevištní stavby už caesarejskému amfiteátru chybí. Jordánci nejsou zdaleka tak dobří v muzejnictví. Ale zase - všechno to tam mají v téměř nezměněné nádheře...



Kocháme se výhledem na celý obří areál. Z města Džeraš okolo zaznívá kánonické "Alláhu akbar", je po poledni.




My tři hodný lidi. Fotil nás uvařenej úplně rudej (taky asi hodnej) Angličan. Infrastruktura pro baťůžkáře tu není kdovíjaká, což by se rozhodně mělo změnit. Stojí to za to.

Objevili jsme, že pepřovník nemusí být keř, ale i sedmimetrovej strom.

Cardo severním směrem - k Artemidině chrámu.

Mozaiky v bývalém byzanstkém kostele.

Rozpixlovaná zobrazení zvířat či lidí v mozaikách. Muslimští dobyvatelé (by) to nevydejchali.



Artemidin chrám.

Už jsme taky trochu uvařený. Dáme si po beduínsku horký černý čaj s mátou.

Kněžiště.

Když vyšplháte na kněžiště (sic!), přeskočíte několik chybějících schodů, dá se vylézt na vyhlídku.

Nemusíte být fanoušek archeologie, abyste si z Džeraše sedli na zadek.

Artemidin chrám - celek.

Od chrámu zpět na cardo.

Cestou vyšplhat na ochozy druhého (ze tří!) divadla v areálu.

Severní brána.

Lázně.

Po oválném náměstí kousek zpět.

Až k hippodromu.

Pecka.