Nebát se ale modlit.

středa 20. srpna 2014

Po prázdninách zpět

Po měsíci a půl prázdnin v Praze a okolí jsme se předevčírem vrátili zpět do Izraele. Mise pokračuje. Odjížděla jsem na léto s dětmi přesně 10 hodin předtím, než Shin Bet oznámil, že na Západním břehu byla nalezena těla tří unesených izraelských studentů. Tedy 10 hodin předtím, než se poměrně konstantní napětí změnilo v tenzi, která rostla každým dnem, a která nakonec přerostla ve válku. Když mi poprvé pípnul v Modřanech mobil, že nad Tel Avivem zní sirény, sevřelo se mi hrdlo. Kamarádi, jejich rodiny, náš dům, sousedi, místa, která známe a máme rádi - teď na ně letí rakety.
Pár dní jsem vyšilovala, že je Nikol sama u nás doma a při každém poplachu se jde skrčit k nosné zdi domu (jen ne do koupelny, prosimvas, tlaková vlna může rozsekat dlaždičky a zrcadlo a vás to pořeže), že má Markéta Iron Dome hned za domem, takže se skoro nevyspí, bylo mi fakt úzko. Jakub se po šesti (nebo kolika) dnech dovolené otočil a s okamžikem, kdy první izraelský voják překročil hranice dovnitř Gazy, můj muž už měl letenku a sbaleno. Tak jsem zase pár dní vyšilovala, že není v bezpečí ani on. A do toho, opravdu zvláštní, uznávám, vlezlý pocit viny, že jsme z Izraele odjeli a "nechali ho v tom". Sebevětší blbost to je, přeci jen, je to náš druhý domov, soucítíme s ním. Časem se všechny ty pocity tak nějak "ochodí". Nemůžete vyšilovat pořád. Aplikaci, která hlásí raketové útoky, jsem si odfiltrovala jen na Tel Avivskou oblast. Zvykla jsem si na videa, jak Iron Dome sestřeluje rakety, s čím dál větší četností jsem si četla vzkazy "Už zase houkaj, buď ráda, že jste v Praze..."
V naší čtvrti kolovaly obrázky, jak zbytky sestřelené rakety dopadly lidem na zahradu, v ulici pár set metrů od nás, nedaleko komunitního centra.


Předevčírem, když jsme se vrátili, panovalo zrovna příměří. Mělo skončit dnes v noci o půlnoci. Nicméně už zhruba kolem desáté večer byly až k nám slyšet rány, jak Iron Dome sestřelil další rakety. Seděli jsme zrovna se sousedy na zahradě, sedmadvacetiletý Nimrod se zkušeně zaposlouchal a potvrdil: "Jo, to jde z jihu, to je nad Tel Avivem," loknul si teplajícího piva a pokračoval ve vyprávění, jak ho před měsícem zavolal jeho velitel jednotky rezervistů a musel narukovat. Prostě položíte telefon, řeknete svojí holce: "Tak já jdu," sbalíte si baťůžek a do pár hodin se musíte hlásit veliteli. Nimrod měl "štěstí", z měsíc a půl trvajícího konfliktu strávil uvnitř Gazy "jen" týden, zbytek byl v záloze u hranic, nicméně jeho dvacetiletý brácha je zrovna teď po měsíci uvnitř na pětidenní dovolené u rodičů.
Dnes Jakub s Márou natáčeli u hranic s Gazou, já jsem byla s klukama na menším výletě v mošavu jižně od Tel Avivu, u známých na farmě. Eliáš naložený v bazénku, Ben v houpací síti, na modré obloze se najednou vyloupnul malý bílý obláček. Žádné sirény, ani ránu jsem neslyšela, bylo to daleko. Z nedaleké vojenské základny odstartuje F15 v plné zbroji, zakrouží nám nad hlavami a nabere jihozápadní kurz. Za chvíli se vrací zpět. Prázdná.

PS: Nimrodovi bych ráda pustila písničku, kterou nás naučil on. Ať tam znova nemusí.

Žádné komentáře:

Okomentovat