Nebát se ale modlit.

pondělí 25. srpna 2014

Tak sirény už taky umíme

Jak se to říká - šedá je teorie, zelený je strom života.
Teoreticky víme, že mám mít sbalenou tašku s dokladama a vodou a že máme cca minutu a půl na to, abychom po zaznění sirén doběhli do krytu. Dá se to stihnout. Když jste celý den v běžeckých botách zakleklí ve startovních blocích, to pak jo.
Jenže poslední dny nám to tady Iron Dome kosil nad hlavama minimálně dvakrát denně, žádný sirény nehoukaly, jen aplikace v mobilu...


... když jsme třeba v pátek šli večer k moři na západ slunce, bouchlo to vysoko nad nacpanou pláží, všichni zvedli hlavu k obloze, udělali si selfie s bílým mráčkem a vrátili se k šábesovým radovánkám. My taky.

V noci je tady ještě pořád kolem 25°C - děti spí v posteli nahé, já v průsvitné košilce, Jakub jak kdy - trenky jsou maximum. Čili, když se v půl deváté ráno rozhoukají po celém širokém okolí sirény, zatímco naháči snídají a já ještě trochu v posteli přemýšlím, najednou se vám tak nějak stane, že těch devadesát sekund není dost. 
Mno, už jsme měli promyšlený a domluvený dopředu plán B - okna všechna otevřít, svolat naháče, sednout na zem z vnější strany koupelny a čekat, až to pomine. Děti prošly cvičením CO od nás obou, ani se vlastně nebály, jen měly zvídavé dotazy, kdy už můžou zpátky ke snídani a pohádkám. Sirény pominuly, rána žádná, bylo to divný. Jakub cvičně pozdržel děti při zemi ještě tři minuty a odpřednášel jim, že to se musí a pak pár kapitol z balistiky... no a nic. Šlo se zpět na pohádky. Chtěla jsem si o tom všem ještě chvíli v ložnici popřemýšlet, ale vyrušila mě sms od Jerusalem Post: "The rocket sirens which sounded in the Tel Aviv area on Monday morning were false alarms, the IDF confirmed.Sirens were heard in Tel Aviv, Herzliya, Ramat Hasharon and Ra'anana."
Tak falešný alarm. Tady se vážně nedá spát. Mno ale - měli jsme krásný víkend: Ben vymyslel, že se pojede do Jeruzaléma - bůhvíproč ho baví nocovat v syrsko-ortodoxním klášteře. Tak jsme jeli, navštívili nejdříve Biblical ZOO in Jerusalem...


...pak se ubytovali a vyrazili do podvečerního, večerního a nočního Jeruzaléma, kde člověk nepotkal turistu, jen samé místní, jak zavírají obchody, uklízejí restaurace, spěchají na modlitbu ke Zdi nářků...


K Jakubově nedocenitelné expertize už patří i schopnost objednat si (a briskně obdržet) pivo v arabské čtvrti starého města a sehnat na ulici sahlab (sladká kaše s oříšky a rozinkami) pod třicet sekund.
Bylo to moc hezký. Nebojte se o nás. Je nám fajn. IDF nad námi bdí. :-)
Good night and good luck.

středa 20. srpna 2014

Po prázdninách zpět

Po měsíci a půl prázdnin v Praze a okolí jsme se předevčírem vrátili zpět do Izraele. Mise pokračuje. Odjížděla jsem na léto s dětmi přesně 10 hodin předtím, než Shin Bet oznámil, že na Západním břehu byla nalezena těla tří unesených izraelských studentů. Tedy 10 hodin předtím, než se poměrně konstantní napětí změnilo v tenzi, která rostla každým dnem, a která nakonec přerostla ve válku. Když mi poprvé pípnul v Modřanech mobil, že nad Tel Avivem zní sirény, sevřelo se mi hrdlo. Kamarádi, jejich rodiny, náš dům, sousedi, místa, která známe a máme rádi - teď na ně letí rakety.
Pár dní jsem vyšilovala, že je Nikol sama u nás doma a při každém poplachu se jde skrčit k nosné zdi domu (jen ne do koupelny, prosimvas, tlaková vlna může rozsekat dlaždičky a zrcadlo a vás to pořeže), že má Markéta Iron Dome hned za domem, takže se skoro nevyspí, bylo mi fakt úzko. Jakub se po šesti (nebo kolika) dnech dovolené otočil a s okamžikem, kdy první izraelský voják překročil hranice dovnitř Gazy, můj muž už měl letenku a sbaleno. Tak jsem zase pár dní vyšilovala, že není v bezpečí ani on. A do toho, opravdu zvláštní, uznávám, vlezlý pocit viny, že jsme z Izraele odjeli a "nechali ho v tom". Sebevětší blbost to je, přeci jen, je to náš druhý domov, soucítíme s ním. Časem se všechny ty pocity tak nějak "ochodí". Nemůžete vyšilovat pořád. Aplikaci, která hlásí raketové útoky, jsem si odfiltrovala jen na Tel Avivskou oblast. Zvykla jsem si na videa, jak Iron Dome sestřeluje rakety, s čím dál větší četností jsem si četla vzkazy "Už zase houkaj, buď ráda, že jste v Praze..."
V naší čtvrti kolovaly obrázky, jak zbytky sestřelené rakety dopadly lidem na zahradu, v ulici pár set metrů od nás, nedaleko komunitního centra.


Předevčírem, když jsme se vrátili, panovalo zrovna příměří. Mělo skončit dnes v noci o půlnoci. Nicméně už zhruba kolem desáté večer byly až k nám slyšet rány, jak Iron Dome sestřelil další rakety. Seděli jsme zrovna se sousedy na zahradě, sedmadvacetiletý Nimrod se zkušeně zaposlouchal a potvrdil: "Jo, to jde z jihu, to je nad Tel Avivem," loknul si teplajícího piva a pokračoval ve vyprávění, jak ho před měsícem zavolal jeho velitel jednotky rezervistů a musel narukovat. Prostě položíte telefon, řeknete svojí holce: "Tak já jdu," sbalíte si baťůžek a do pár hodin se musíte hlásit veliteli. Nimrod měl "štěstí", z měsíc a půl trvajícího konfliktu strávil uvnitř Gazy "jen" týden, zbytek byl v záloze u hranic, nicméně jeho dvacetiletý brácha je zrovna teď po měsíci uvnitř na pětidenní dovolené u rodičů.
Dnes Jakub s Márou natáčeli u hranic s Gazou, já jsem byla s klukama na menším výletě v mošavu jižně od Tel Avivu, u známých na farmě. Eliáš naložený v bazénku, Ben v houpací síti, na modré obloze se najednou vyloupnul malý bílý obláček. Žádné sirény, ani ránu jsem neslyšela, bylo to daleko. Z nedaleké vojenské základny odstartuje F15 v plné zbroji, zakrouží nám nad hlavami a nabere jihozápadní kurz. Za chvíli se vrací zpět. Prázdná.

PS: Nimrodovi bych ráda pustila písničku, kterou nás naučil on. Ať tam znova nemusí.