Nebát se ale modlit.

čtvrtek 23. ledna 2014

Golany hraniční


Je překvapivě těžký vybrat na internetu mapu, která by ukazovala, kde jsou Golany, a neříkala přitom, kdo je dobrej a kdo zlej. Zkusim to s touhle. 


V zásadě byly Golany postupně: součástí mandátní Palestiny, součástí syrského protektorátu pod francouzskou správou, součástí Sýrie, která je však ztratila v šestidenní válce s Izraelem v roce 1967. V roce 1981 přijal Izrael zákon, kterým anektoval Golany a učinil je součástí svého území. Nicméně mezinárodní organizace (všechny hlavní, co vás napadnou) zákon neuznávají a Golany považují pořád za "území okupované Izraelem". Tak to je 'de jure'. 'De facto' je to Izrael s množstvím kibuců, mošavů, osad, kde žijí Izraelci a několika vesnicemi, kde žijí původně syrští drúzové. V mnoha průvodcích (i jen pár let starých) se píše, že místní drúzové často zůstávají loajální k Sýrii, že mají v Sýrii vysoké školství zdarma a jiné výhody. Nemyslím si, že to pořád platí. Jednak v Sýrii teď dostanete zdarma jen utrpení, druhak jsme prostě potkali drúzy, kteří mluvili opačně. Drúzští muži normálně rukují do izraelské armády (ženy ne), mladí studují na izraelských školách (jako třeba naše kamarádka Chalida, která studuje dějiny umění v Safedu). Na Golanech už jsme byli vícekrát, ale já to asi spojím.
Takhle většinou vyrážíme v sobotu ráno:
Hoši v čekárně na lanovku z Kirjat Šmona na horu Menara na izraelsko-libanonské hranici. Tohle místo vlastně ještě neleží na Golanech, ale normálka v Horní Galileji, ale jednak je to super blízko (viz mapa) a taky jsou to naše zatím jediné fotky z libanonské čáry, tak to dávám sem... ;-)
 Cesta nahoru.

Na vrcholu kopce leží kibuc Menara, který je tu od čtyřicátých let...(cesta k němu)

 ...místní flora připomíná Šumavu - borovice, kleče, les voní podobně jako doma...
 Za desetiletí své existence si kibuc prošel ledasčím: ostřelováním z Libanonu, potyčkami s Palestinci (jednu skupinu sestřelili Izraelci nedaleko kibucu, když překračovala hranice v horkovzdušném balónu), ekonomickou krizí... Bydlí tady sestra Jitzchaka Rabina, Leon Uris tady byl rešeršovat, když psal Exodus, komunita ekonomicky přežívá hlavně na pěstování jablek, bavlny a chovu kuřat a taky cestovním ruchu. Nevím, jestli sem v létě jezdí děti na prázdniny, nebo celé zájezdy turistů, protože na cca 250 obyvatel je tohle místo kapacitně dost naddimenzované (v osmdesátých letech tady bylo víc lidí - ale ne výrazně víc než tři sta). Takže na nás, mimo sezónu, působilo úplně jako kulisy nějakého postapokalyptického filmu. Následuje série fotek bez komentáře, snad bude ten genius loci z toho cítit. Na mě to tehdy působilo fakt hodně...











(pes má jedno oko hnědé a druhé modré...)

(Za/nad plechovou střechou už je to všechno Libanon. Bílá stavba v druhém plánu je základna mezinárodní jednotky UNIFIL dohlížející na mír mezi Izraelem a Libanonem (ne že by bylo v jejich silách něčemu zabránit, ale tak už to tady chodí. V dobách války distribuují jednotky UNIFIL humanitární pomoc.) Aktuálně jsou tu vojáci z Nepálu.)


 Zase zpátky k lanovce. Výhled směrem na Golany.
 Kirjat Šmona.

 A tady už se mistrně přesunem v čase i o dost kilometrů na východ. Až na druhou hranici. Níže fotky z Kunaitra view point - vyhlídky odkud můžete pozorovat bývalé syrské, nyní opuštěné město Kunaitra ležící v demilitarizované zóně mezi Izraelem a Sýrií. Za Eliášem na kopci jsou "oči a uši Izraele", vojenská základna přímo na hranicích. Odtud (a i zjiných míst) čas od času vyjede vojenský džíp směrem k syrské hranici, aby tam sebral nějakého zraněného, který měl dost sil a rozumu na to, aby se dostal co nejblíž rukám izraelských chirurgů. (reportáž o tom, jak v izraelských nemocnicích léčí zraněné ze syrské občanské války zde viz od 13:48).

Jakub ukazuje mým rodičům základnu jednotek OSN v demilitarizovaném pásmu mezi Sýrií a Izraelem.

opuštěná Kunaitra (fotím iPhonem, takže pardon... ;-)

Věž izraelského tanku typu Centurion - připomínka jomkipurské války.

já s tátou
 A tohle už je v Buq'atě - drúzském městěčku na Golanech. Mí rodiče, naše děti, Chalida Ashrf se svými rodiči a já (Jakub fotí). Chalida studuje ty dějiny umění, nedávno se vdala, touhle dobou už s manželem právníkem asi dokončili svůj dům a odstěhovala se od rodičů. Tatínek je umělecký kovář, maminka v domácnosti, mladší ségra už je taky pod čepcem, mladší bráchové chodí ještě do školy. Drúzové jsou hrozně fajn, původně jsem se chtěla pustit do popisu, co je tahle arabsky hovořící komunita vlastně zač, ale tady to máte tak nějak líp a komplexněji.
 Chalidy strýček má na svazích za městem rozlehlé jabloňové sady (můj táta s panem Ashrfem se vypařili asi na půl hodiny sbírat jablka a prý si hrozně pokecali. Pan Ashrf mluví arabsky a hebrejsky, táta česky se střípky ruštiny a angličtiny - tak nevim) a nad nimi malou základničku s teráskou...
A na terásce super dalekohled, kterým, když se boje přiblíží, pozoruje průběh syrské občanské války na kopcích naproti.
 A zase skok v čase i místě. Tohle už je Neve Ativ, mošav na Golanech, kde jsme přespávali jednu noc. Majitel Moše to tady vyšperkoval jak v savojských Alpách (kuchyň měl dokonce plnou figurek a sošek kohoutů, které sbírá), našli jsme u něj luxusní ubytování za dobrou cenu.




Ráno jsme vyrazili na pevnost Nimrod, Panovu jeskyni u pramenů Banias a vodopády... Ale o tom až příště.

sobota 11. ledna 2014

Konec dovolené - začátek odpočinku

Bylo to krátké, rychlé a o to intenzivnější. Mysleli jsme si s Jakubem, že jak tady moc netrénujeme, dostane nás pražský noční život rychle do kolen. Místo toho jsme se ve tři ráno našli někde v centru, oba po nejmíň dvou večírcích a jeli jsme spolu taxíkem domu. Někdy jsme se ani nenašli... Celá rodina jsme se 14 dní živili cukrovím, chlebíčky, majonézou, smaženým - mno - hanba mluvit.
Teď jsme zpět a začíná detox. (Fota od Markety první den po příjezdu...odpoledne bylo snad 23 stupňů, hoši se ze samé radosti svlékli na pláži do naha...)

Jakub se má fajn, ačkoli mu vybouchla cesta do Libanonu (nemyslím doslova!), ale i tak má pocit, že musí napracovat, co zmeškal - tak strašně prohání chudáka nemocného kameramana Máru.
Já jsem přijela nabitá vřelými slovy bývalých kolegů a odhodlaná začít něco dělat, i když na to tady budu sama a daleko od všeho. Taky jsem přestala kouřit - už jsem teda od prvního měla asi pět cigaret, ale to je míra, která mi přijde fajn. V zásadě nekouřim, ale nepřišla jsem o své nezadatelné právo si sem tam dát... ;-)
Eliáš se má bezva, paní učitelka Rachel už po prázdninách ve škole není, hlavní úlohu přebrala vřelá Američanka Liz, která je moc fajn. Nejlepší kámoška Elíf z Turecka ho stejně jako před prázdninami dráždí svou jedinou anglickou větou: "Eliash not me friends" - ale ve finále stejně vždycky přitáhne domů batoh plný výkresů se srdičky a nápisy jako "Pšání for Elíf..."
Beník je ve školce pořád sekáč, je tak cool, že Ora občas neodolá, vyfotí ho a pošle mi jeho fotku.

Markéta udělala izraelský řidičák napoprvé a má kabelku s E.T.


Nikol zuřivě běhá patnáct kilometrů denně, až jí z toho slezly nehty na nohou, což jí neodrazuje, namaluje si je lakem přímo na kůži... A do baru se vždycky nějak dokulhá.
Uri taky do baru dorazil, obklopil nás kamarády, kteří jeho překřtili na Charlieho a nás na jeho andílky, což na Markétu jako specialistku na make-up klade veliké nároky, protože ze sebe musí vyrobit Číňanku.
Kfir má novou přítelkyni, na kterou se vymlouvá vždycky, když má někam přijít. Ale nikdo jsme jí ještě neviděl. Simon zachází s telefonem hůř než náš Beník, takže občas pošle pětapadesát fotek, jak udělal nová kamna na terase na farmě ...

...a pak o něm zase týden nic nevíme. Už začínám mít podezření, že on je ta Kfirova tajná přítelkyně. 
Mno nic - toť vše. Zítra bychom chtěli Pojarům odlehčit o jeden basketbalový koš, koupit Eliášovi balón a zkusit to dát nějak dohromady.
Mějte se hezky, brzy se zase počteme!