Nebát se ale modlit.

pondělí 8. září 2014

Vařečka z Obřízkova

Naši milí čtenáři, nemám teď vůbec čas psát, protože musím psát jinam... ;-)
Až to dokončím, určitě se zase ozvu. Kdo se nudíte, můžete si kliknout na můj rozhovor pro Parlamentnilisty.cz - kdo se nudíte hodně, dejte si i tu diskuzi pod článkem, odkud jsem si vypůjčila název dnešního příspěvku.
Vařečku potvrzuju, v kuchyni trávím většinu času doma. Děti začaly chodit do školy a školky, Eliáš měl hned první den školy nácvik, jak se chovat, když zazní sirény a domů jsme dostali příručku, jak zvládat stresové reakce dítěte. Potkala jsem paní učitelku Liz, která má nejmladší děti, nebyla úplně v dobré náladě - vrátila se z prázdnin z USA a zaskočilo ji, co děti odpovídaly na otázku "Jakpak jste se měly o prázdninách?" Vlastně nic moc, shodly se napříč rasami, národnostmi i náboženskou vírou.
Po škole visí obrázky dětí ze všech ročníků - vzpomínky na prázdniny - hele - nic moc veselýho. Rakety, Iron Dome, vojáci, vlajky, kryty - nápisy na domech: "We want peace."
Taky jsem si na chodbě školy vyfotila komiks, který jsem si soukromě nazvala Základy křesťanství v několika jednoduchých krocích. Děsně se mi to líbí.

Taky už jsme klukům vybrali kroužek - budou dvakrát týdně chodit na judo. V naší čtvrti je dobrý trenér, bezvadně to s dětma umí. Teda jenom v hebrejštině. Až jsem byla dojatá, když jsem sledovala našeho čtyřletého mazánka, který zatím s hebrejštinou přišel do styku jen v obchodě se zmrzlinou (jedině tady ochotně a vesele vříská "shalom!" už od vchodu), jak dychtivě napodobuje ostatní děti, které trenérovi rozumí, dokonce se směje i jeho vtipům, když se smějou ostatní. Eliáš něco málo rozumí, ale na vtipy taky ještě nemá... Jsou vlastně oba hrozně stateční, všechno to zvládaj, už jim to ani nepřijde.
Mno, takže vše při starým - jezdím tam a zpět skrz Tel Aviv jako pako, je tu horko, moře je skvělá součást duševní hygieny, Jakuba jistě vídáte na svých televizních přijímačích, s holkama už jsme byly tančit, po večerech píšu nebo čtu, občas mám tendenci pochybovat, jestli mi to fakt k něčemu je. Tak zatím!

pondělí 25. srpna 2014

Tak sirény už taky umíme

Jak se to říká - šedá je teorie, zelený je strom života.
Teoreticky víme, že mám mít sbalenou tašku s dokladama a vodou a že máme cca minutu a půl na to, abychom po zaznění sirén doběhli do krytu. Dá se to stihnout. Když jste celý den v běžeckých botách zakleklí ve startovních blocích, to pak jo.
Jenže poslední dny nám to tady Iron Dome kosil nad hlavama minimálně dvakrát denně, žádný sirény nehoukaly, jen aplikace v mobilu...


... když jsme třeba v pátek šli večer k moři na západ slunce, bouchlo to vysoko nad nacpanou pláží, všichni zvedli hlavu k obloze, udělali si selfie s bílým mráčkem a vrátili se k šábesovým radovánkám. My taky.

V noci je tady ještě pořád kolem 25°C - děti spí v posteli nahé, já v průsvitné košilce, Jakub jak kdy - trenky jsou maximum. Čili, když se v půl deváté ráno rozhoukají po celém širokém okolí sirény, zatímco naháči snídají a já ještě trochu v posteli přemýšlím, najednou se vám tak nějak stane, že těch devadesát sekund není dost. 
Mno, už jsme měli promyšlený a domluvený dopředu plán B - okna všechna otevřít, svolat naháče, sednout na zem z vnější strany koupelny a čekat, až to pomine. Děti prošly cvičením CO od nás obou, ani se vlastně nebály, jen měly zvídavé dotazy, kdy už můžou zpátky ke snídani a pohádkám. Sirény pominuly, rána žádná, bylo to divný. Jakub cvičně pozdržel děti při zemi ještě tři minuty a odpřednášel jim, že to se musí a pak pár kapitol z balistiky... no a nic. Šlo se zpět na pohádky. Chtěla jsem si o tom všem ještě chvíli v ložnici popřemýšlet, ale vyrušila mě sms od Jerusalem Post: "The rocket sirens which sounded in the Tel Aviv area on Monday morning were false alarms, the IDF confirmed.Sirens were heard in Tel Aviv, Herzliya, Ramat Hasharon and Ra'anana."
Tak falešný alarm. Tady se vážně nedá spát. Mno ale - měli jsme krásný víkend: Ben vymyslel, že se pojede do Jeruzaléma - bůhvíproč ho baví nocovat v syrsko-ortodoxním klášteře. Tak jsme jeli, navštívili nejdříve Biblical ZOO in Jerusalem...


...pak se ubytovali a vyrazili do podvečerního, večerního a nočního Jeruzaléma, kde člověk nepotkal turistu, jen samé místní, jak zavírají obchody, uklízejí restaurace, spěchají na modlitbu ke Zdi nářků...


K Jakubově nedocenitelné expertize už patří i schopnost objednat si (a briskně obdržet) pivo v arabské čtvrti starého města a sehnat na ulici sahlab (sladká kaše s oříšky a rozinkami) pod třicet sekund.
Bylo to moc hezký. Nebojte se o nás. Je nám fajn. IDF nad námi bdí. :-)
Good night and good luck.

středa 20. srpna 2014

Po prázdninách zpět

Po měsíci a půl prázdnin v Praze a okolí jsme se předevčírem vrátili zpět do Izraele. Mise pokračuje. Odjížděla jsem na léto s dětmi přesně 10 hodin předtím, než Shin Bet oznámil, že na Západním břehu byla nalezena těla tří unesených izraelských studentů. Tedy 10 hodin předtím, než se poměrně konstantní napětí změnilo v tenzi, která rostla každým dnem, a která nakonec přerostla ve válku. Když mi poprvé pípnul v Modřanech mobil, že nad Tel Avivem zní sirény, sevřelo se mi hrdlo. Kamarádi, jejich rodiny, náš dům, sousedi, místa, která známe a máme rádi - teď na ně letí rakety.
Pár dní jsem vyšilovala, že je Nikol sama u nás doma a při každém poplachu se jde skrčit k nosné zdi domu (jen ne do koupelny, prosimvas, tlaková vlna může rozsekat dlaždičky a zrcadlo a vás to pořeže), že má Markéta Iron Dome hned za domem, takže se skoro nevyspí, bylo mi fakt úzko. Jakub se po šesti (nebo kolika) dnech dovolené otočil a s okamžikem, kdy první izraelský voják překročil hranice dovnitř Gazy, můj muž už měl letenku a sbaleno. Tak jsem zase pár dní vyšilovala, že není v bezpečí ani on. A do toho, opravdu zvláštní, uznávám, vlezlý pocit viny, že jsme z Izraele odjeli a "nechali ho v tom". Sebevětší blbost to je, přeci jen, je to náš druhý domov, soucítíme s ním. Časem se všechny ty pocity tak nějak "ochodí". Nemůžete vyšilovat pořád. Aplikaci, která hlásí raketové útoky, jsem si odfiltrovala jen na Tel Avivskou oblast. Zvykla jsem si na videa, jak Iron Dome sestřeluje rakety, s čím dál větší četností jsem si četla vzkazy "Už zase houkaj, buď ráda, že jste v Praze..."
V naší čtvrti kolovaly obrázky, jak zbytky sestřelené rakety dopadly lidem na zahradu, v ulici pár set metrů od nás, nedaleko komunitního centra.


Předevčírem, když jsme se vrátili, panovalo zrovna příměří. Mělo skončit dnes v noci o půlnoci. Nicméně už zhruba kolem desáté večer byly až k nám slyšet rány, jak Iron Dome sestřelil další rakety. Seděli jsme zrovna se sousedy na zahradě, sedmadvacetiletý Nimrod se zkušeně zaposlouchal a potvrdil: "Jo, to jde z jihu, to je nad Tel Avivem," loknul si teplajícího piva a pokračoval ve vyprávění, jak ho před měsícem zavolal jeho velitel jednotky rezervistů a musel narukovat. Prostě položíte telefon, řeknete svojí holce: "Tak já jdu," sbalíte si baťůžek a do pár hodin se musíte hlásit veliteli. Nimrod měl "štěstí", z měsíc a půl trvajícího konfliktu strávil uvnitř Gazy "jen" týden, zbytek byl v záloze u hranic, nicméně jeho dvacetiletý brácha je zrovna teď po měsíci uvnitř na pětidenní dovolené u rodičů.
Dnes Jakub s Márou natáčeli u hranic s Gazou, já jsem byla s klukama na menším výletě v mošavu jižně od Tel Avivu, u známých na farmě. Eliáš naložený v bazénku, Ben v houpací síti, na modré obloze se najednou vyloupnul malý bílý obláček. Žádné sirény, ani ránu jsem neslyšela, bylo to daleko. Z nedaleké vojenské základny odstartuje F15 v plné zbroji, zakrouží nám nad hlavami a nabere jihozápadní kurz. Za chvíli se vrací zpět. Prázdná.

PS: Nimrodovi bych ráda pustila písničku, kterou nás naučil on. Ať tam znova nemusí.

čtvrtek 12. června 2014

Bilance po skororoce

Hrozně se mi hromadí zážitky, až to vůbec nestíhám zpracovávat. Tak jen takhle fotorománově:
Maccabi Tel Aviv vyhráli Euroligu v basketu a my jsme to byli s klukama (a půlkou Tel Avivu) oslavit na show na Kikar Rabin (Rabinově náměstí).


Oslavovali jsme narozeniny. Hodně narozenin. Markétiny jsme, pravda, trochu odbyli, protože oslavenkyně byla toho času v New Yorku a pak už zase líčila nevěsty jako ďas a nebyl čas.

Následovaly dvoje spektakulární dětské narozeniny u Cohenů, odkud si naše děti odnesly nejen pytle laskomin z piňaty, ale především inspiraci pro nás rodiče, co všechno bychom na jejich vlastní party mohli vylepšit.

Moje narozeninová párty byla plná alkoholu, THC, jídla, kamarádů a záchvatů smíchu - takže dokonalá.



A úplně nejlepší byl samotný narozeninový den ráno poté, kdy jsem dostala lekce surfingu...

...a parádní šperky na nohy...
...a pak se šlo na celý den na pláž a každý dělal, co umí, aby se/mě zabavil... ;-)




A pak už přišly narozeniny našich kluků, což teda vážně neni legrace. V Čechách se koupí dva pytlíky bonbonů a maj to rodiče z krku - tady se ve škole slaví následujícím způsobem: Na poslední hodinu vyučování nastoupí maminka s dvoukolákem...


... a započne horečnou přípravu hostiny pro celou třídu své ratolesti. Očekávají se limonádky, křupky, brambůrky, krekry, ovoce a narozeninový dort. Takhle to vypadalo těsně před otevřením dveří od třídy...
...se divím, že ta fotka není rozmazaná, protože tenhle načinčaný stav trval asi pikosekundu.


...Děti se nahrnou, vrhnou se na talíře, dvorkem třídy zazní kánonické "Chřup!" a už není co jíst. V tuhle chvíli přichází zpěv nad dortem. Playlist:
Happy Birthday,
Hodně štěstí zdraví,
 יום הולדת שמח
, عيد ميلاد سعيد
 a Желаем вам с днем ​​рождения.
Tady útržek v arabštině...


Beníkovy narozeniny - podobná výprava:



S Nikol na baseballu v Hayarkon parku
Nákup asi za 1.100,- NIS - tedy cca 6.800,-  - na to si fakt clověk musí zvyknout...



Surfařem pomalu ale jistě


Sunset v Gazeebo beach club - nádhera.







Den dětí na našem náměstíčku

Češky v Izraeli



První venku

Syrsko katolický klášter v arabské části Jeruzaléma. Posezení s maminkou v pažemu na jeho střeše. Růžové víno, příjemný vánek a výhled na hradby starého města.

čtvrtek 29. května 2014

Stripek o izraelskem machismu...

Kafe Amalia otvira i nocni smenu, jsme zvani na otevreni. Mladicka, moc pekna a mila servirka Alexi potrebuje prachy, aby mohla rok cestovat po stredni Americe, tak si na Amalii vyprosila i druhou otviracku. Jdem ji podporit. Kamarad Simon priveze z Jaffy auto plne lidi. Pijeme, povidame, prohanime Alexi, vtipkujem. V jednu chvili divci stul odvedle podlehne dojmu, ze v protejsim dome v okne vidi kamarada.
Holky: "Eitane, Eitane! Pojd dolu! Pockej... To neni Eitan... Eitan se odstehoval... Tohle je nekdo novej... Tak nic!"
Eitan, co neni Eitan: "koukejte zmlknout! Jestli tady na ty ulici nebude ticho, ta ja teda dolu sejdu - ale to neco uvidite!"
Simon: "Jak to s nima mluvis? Koukej si zavrit okno, nebo ja vylezu nahoru a ulozim te ke spanku sam!!!"
Eitan (zaviraje okenice): "snad tady muze bejt v noci ticho, ne?"
Simon: "taky to, kurva, muzes rict ale jinak! Bydlim tu ctyricet let a s moji rodinou takhle nikdo mluvit nebude!!!"
My ostatni: "Co blbnes? Bude si na tebe stezovat a Alexi ma po nocni smene a po Costarice..."
Simon mumlaje: "tak to mel rict jinak..."
-------------------------------------------
A to je tady kazdej den. Vsude. Porad. 

středa 28. května 2014

Poslední dva měsíce

Já vím, já vím! Nepíšu! Nedá se to stíhat.
Máme se moc dobře!
Bar postavený v útesech nad naší pláží. Před cca 20 lety to tady začal budovat pán ("Mr. Caveman"), který různě propojoval jeskyně, dostavoval, kamínky lepil - a poustevničil nad pláží. Časem v prostorách, které neobýval, otevřel kavárnu. Později mu ale přeskočilo ještě o fous víc, měl taky nějaké potíže s vládou, jeho vyšinutý Gaudím líznutý příbytek byl veřejnosti zavřený. Teď si tam dva surfaři z pláže otevřeli bařík na pozorování západu slunce. Moc hezký místo. Foto zleva: Uri, Petra, moje maminka, já s Jakubem, Markéta s Haimem)
 
Na jaře jsme byli na týden v Čechách.


Pak přijel brácha se svou slečnou.
 Markéta nás vyfotila do časopisu...


Přijela moje máma na Velikonoce...
a Pesach...

 Eliášovy otázky cestou ze školy nabírají na odbornosti - na následujícím snímku je průvod protestujících, kteří směřovali po jednom z hlavních tahů městem před tureckou ambasádu protestovat proti genocidě Arménů v Turecku před 99 lety. Eliáš viděl průvod, viděl tureckou vlajku, slyšel křičet protestující a spustil lavinu dotazů, které, zdá se, už nikdy nepřestanou...
A je tureckej prezident zlej? A je ruskej prezident zlej? A jsou Rusové zlí? A Američani jsou hodný? A když byla ta válka v Evropě, tak my jsme se kamarádili s Polskem proti těm zlejm nacistům a tenkrát Rusko ještě bylo hodný, ale pak už nebylo, protože k nám poslali ty vojáky - že jo, mami? Ufff. Chcete-li odpovídat popravdě, přiměřeně jeho věku, ale co nejlépe umíte - řeknu vám - fakt žádná sranda tohleto. Ale jinak se nezměnil - je pořád stejnej, jak si ho pamatujete...

 Ben taky.  Zde na obrázku se raduje, protože dostal od babičky několik mincí a "moc se mu líbí, jak to cinká". (!)
 Apropos: s babičkou jsme byli v Jeruzalémě přesně na Velký pátek, to asi napíšu v nějakém extra postu....


Kluci se nicméně vzdělávají ve všech tradicích místních náboženství - tady třeba žvýkají vlastnoručně vyrobené na ohýnku upečené macesy...



My české holky zase udržujeme naše české tradice živé...

 Věrně fandíme basketu, takže když Maccabi Tel Aviv vyhraje Euroligu, radujeme se s nimi...

 Jakub taky podnikl cestu do Jordánska:
 Ó pardón.... Tady je, vlastně:  ;-)
Máme se fakt moc dobře.
Trochu mi přibývá korespondenční práce, takže jako první šel stranou blog a jako druhá šla teď stranou i hebrejština, už to fakt nešlo stíhat. Jak jsem přestala mít čas na pečlivé zpracovávání domácích úkolů (a jak přišli do třídy noví Francouzi okolo pětadvaceti bez práce a bez dětí), začala jsem se propadat z třídního šprta do průměru a ztratila jsem motivaci. Sem tam prověřím svou hebrejštinu s instalatérem, pošťákem, prodejcem na trhu nebo číšníkem - nějak to docela jde a na vyšší level teď nemám kapacitu.
Pokouším se vymyslet způsob, jak sem něco, alespoň o délce FB statusu, napsat každý den. Mějte se!