Nebát se ale modlit.

středa 18. prosince 2013

Vanuka

Jedna z věcí, o kterých jsme doufali, že si je naše děti z pobytu mimo rodnou hroudu odnesou, je kosmopolitní duch. Vědomí, že stačí pár hodin v letadle a jste na jiném kontinentně, v jiné kultuře, lidé tu jinak vypadají, jinak mluví a přece jsou tak stejní. Mlýnek, který v jejich malých hlavičkách začal semílat sotva zasetá semínka kulturních tradic, se právě v prosinci roztočil naplno.

Tak nejdřív Chanuka. Ta byla letos brzo, venku ještě teplo a Jakub na to šel od lesa - posadil děti na houpačku, sedl si uprostřed mezi ně, houpal a vyprávěl příběh o Judovi Makabejském. Děti nadšený, místama měly hokej v tom, proč na Masadě byli zlí Římani a tady zase, krindypindy, Řekové, ale pobrali to. Při zapalování svíček už se pak předháněli, kdo na kvízové otázky (za pět bodů) na prověření pochopení příběhu odpoví jako první.

A přišel čas nácviků na školní besídku. Beník tanečky na téma Holiday of Lights (Svátek světel - Chanuka), Eliáš klasicky Nativity Story (příběh zrození).

Vůbec nebudu rozpitvávat, kolik úkolů z toho plynulo pro rodiče - že mě zase ze všech stran nutili zapnout troubu a péct: tu pečivo na Bake Fair do školy, který, jestli se nepletu, sloužil k tomu, aby škola vydolovala z žáků a rodičů nějaké peníze, aby mohla uspořádat Christmas Fair, kde z nich pak vydoluje ještě víc - pak zase cukroví na Beníkovu besídku - mno - nezviklali mě ani trochu. Už se nedám. Všechno koupený. :-)

Na Beníkově besídce se, bohužel, nedalo fotit, neb tam byla tma a běhalo tam příliš mnoho dětí se svítícíma tyčinkama, barevnýma konfetama a exaltovaná učitelka hudby Yael nutila rodiče tančit se svými tříletými dětmi na divné písně beze slov. Jen se v nich tak různě kvičelo a dělalo "cha cha cha". Jsme se s Benem několikrát nenápadně vzdálili na záchod. Pak chvíli volná zábava, což je ještě větší očistec, než to hopsání. Já s tím teda mám dlouhodobě problém - družit se s lidmi, se kterými mě pojí jenom to, že jsem byla schopná zplodit dítě a pak ho šoupnout do stejného ústavu. Když už to křečovité usmívání začlo být neúnosné, rozrazily se dveře a ozvalo se: "Ho ho ho! Merry Christmas!"
Jo, jo, bodrý chlapík v červenobílém. Děti předvedly celé spektrum reakcí, takže rodiče, kteří si mysleli, že křeč na jejich tváři už zřejmě nikdy nezmizí, si sáhli na dno. Santa si postupně zval děti k sobě na klín, na něco se jich zeptal, nechal se obejmout a dal jim dáreček. Beník vyplňoval mezičas všetečnýma otázkama, jak je to možný, že je tady Santa, když se v Izraeli neslaví Vánoce a Beníkovi nosí dárky Ježíšek. Inu zapotila jsem se. Odreagovat jsem se ale mohla opět veselým smíchem, když si Santa pozval na klín postupně i tři paní učitelky. To vám byla bžunda!  Nakonec jsme se posunuli do místnosti s jídlem, kde rodiče vdechli občerstvení připravené jinými rodiči a děti zbytky rozšlapaly po zemi, milionkrát jsme si navzájem vyměnili formulku o tom, že "children did really great job today" a mohli jsme jít domů.

Následovaly narozeniny Eliášova arabského spolužáka Yusefa. Barevně vyvedené pozvánky jsme na ten víkend dostaly hned dvě, Eliáš si zvolil Yusefa. Bylo to ve velkém. V areálu krásné křesťanské školy Terra Santa v Ramleh, v jejíž útrobách je místnost, kde spal Napoleon...

Byl už několikátý den bouřky, takže byla kosa úplně šílená. V nevytopené místnosti byl pro děti připraven profesionální bavič (pak ještě taky taťka Šmoula a Šmoulinka a obří medvěd), kterému se povedlo rozehřát všechny děti kromě těch našich. (A toho ruského tatínka, se kterým se pokouší tancovat na konci...).
Mno - my, co umíme arabsky akorát pozdravit a poděkovat (tím myslím sebe. Jakub umí o tři věty víc.), jsme taky úplně mezi dospělé nezapadli, tak co se divit dětem, že jo... Já jsem nakonec moc hezky pokecala s tatínkama venku na cigárku (anglicky teda - a většinou o počasí) a hoši se na poslední půlhodinku odhodlali, sundali Yusefovi ze stěny balonkovou výzdobu a všechny ostatní strhli k pinkání si s balonkama. Bavič byl vděčnej, mohl to zabalit a jít domů.

A pak už přišel čas přípravy Eliášova kostýmu, což naštěstí nebylo tak těžké, neboť měl roli jednoho z asi šesti (!) Wisemen (Tří králů), takže doma dostal můj šátek jako plášť a korunu si vyrobil ve škole. Tady ho máme. Prej Wiseman...


Samotnému představení předcházel vánoční proslov a modlitba reverenda Church of Scotland (zakladatelské organizace Eliášovy školy, která ji dodnes provozuje). Aby jeho vánoční slova byla pro děti asi pětatřiceti národností lépe srozumitelná, vzal si na pomoc, a to jsem teda už vůbec nepochopila, mluvící figurku švédského gnóma Svena:
Pokračovalo se koledou v arabštině:

Nativity show byla podle paní učitelky první třídy letos trochu okořeněná o to, že panenka Marie měla kostým Červené Karkulky, Josef byl za Leprechauna, oslík, který je nesl na cestě do Betléma, byl ve skutečnosti kráva - mno hele, nic jsem nepila a jde mi z toho hlava kolem ještě teď. Tady hvězdná chvilka: "Wisemen came to Bethlehem, Bethlehem, Bethlehem. wisemen came to Bethlehem - to see the baby Jesus."
A nakonec, samozřejmě, nejvíc dojemná koleda pro rodiče, děti, přátele školy, učitele, kteří celý semestr tvrdě pracovali, aby mohli příští pracovat ještě tvrději.
Takže Merry Christmas i vám všem! Jedeme na svátky domů, zápisky se asi na chvíli odmlčí. Počteme se v novém roce!

pátek 13. prosince 2013

Bouřka

Byl velmi suchý listopad. Pro zemědělství nic moc podmínky - všichni už mručeli, jen aby zapršelo, rabíni v Jeruzalémě vyzývali věřící, aby se modlili za déšť. Uběhl necelý týden a ke zdi se skoro nedá dojít...

Ze začátku jsme se fakt smáli - no bóže, tak prší - normální bouřka...
... akorátže tady na ulicích neni ta kanalizace zas tak promyšlená, voda nemá kam mizet, tak teče po ulicích, tvoří jezera, řeky...veletoky...




Nadhled nad rozmary počasí mě začal přecházet hned první den. Když člověku v domě křehnou prsty, přestože jedou všechny přímotopy i klimoška naplno, když je venku olověně šedá obloha, která se změní jen tehdy, když vítr přižene další černé mraky, blesky a hromy, když se vám nechce ani přejít ulici k autu, natožpak jít třeba nakoupit, začne pruda. A to u nás je to JENOM pruda a zima a občas výpadky proudu.
Markétě s Haimem zatéká do kuchyně. Cohenovi jsou vytopení.
V Jeruzalémě jsou závěje:



V Libanonu nejde proud bůhvíkolika tisícům domácostí a syrští uprchlíci v táborech na jihu zažívají nové dimenze mizérie.


O Sýrii samotné raději nemluvit:
Lepší přehled zde od mého manžela...

Dnes už je to třetí den, dnes dokonce padaly kroupy:

Nikam nám nezatéká, s dvojitýma ponožkama, mikinama, svetrama a podobně se to dá.

Jenom,... mno asi jako pro všechny matky na světě, když nemůžou děti vyhnat ven... houstnoucí domácí atmosféra je čím dál náročnější...


Dokud nevypadne proud, je ale všechno ok. Proud vypadne tak třikrát za den.

Jdu si něco nalít. Good night and good luck!

středa 4. prosince 2013

Pokroky ve škole

Ačkoli prokrastinuji práci na velkých cestopisných příspěvcích, říkala jsem si, že by byla škoda vynechávat kvůli tomu i ty postřehy z běžného života.
Tedy: pět měsíců pobytu je za námi, z toho tři měsíce už strávily děti ve škole a školce. Ačkoli k nám ze všech stran zní, že děti jsou jako houby, že nasajou všechno, hlavičky mají ještě nepoužité, za chvíli budou umět víc než my...apod; chtěla bych v tomhle stadiu dát do záznamu, že to zas tak automatické není. Hoši se docela snadno učí názvy barev, čísel, různých zvířátek, předmětů, horší už je to pro ně s předložkami, slovesy - když nemají vedle sebe někoho, kdo by jim to přeložil/vysvětlil, motají se v tom. Třeba u Eliáše jsme došli k závěru, že po třech měsících nicnedělání, bude nutné zavést doma doučování, začne se mu to v té hlavě líp třídit. Notabene, když je sice učí psát, ale neučí je psát důsledně správným způsobem, takže to občas chlapec mastí, jak se mu zachce - Jakubovi trvalo tři dny, než mu rozmluvil lidstvu dosud neznámý klikyhák, který Eliáš vydával za čtyřku, a že jí tak prostě bude psát, protože chce.




Předevčírem jsem na ně poprvé zkoušela mluvit anglicky před spaním, nechtěla jsem to původně dělat nikdy, ale potřebovala jsem si ověřit, jak rozumějí. Rozumějí docela v pohodě, jen mě teda rozhazuje, když se snaží mluvit. "Mummy, ani water!" hlásí mi Eliáš, což považuju za důkaz, že se mu to v hlavě mele páté přes deváté - "ani" = hebrejsky "já" - zřejmě to mělo být "I need..." - ale kdo ví.

Beníka jsem ve školce načapala při velmi zajímavém rozhovoru:
Rebecca: "Benik, don't forget you have your two cars here inside the basket!"
Benik: "No jo, já vim, jen se tady musim tlochu plohlabat, abych je našel..."
Rebecca: "And where is your water bottle?"
Benik: "No pšece v baťůžku!"
Tady jsou jeho výtvory jen asi z posledního týdne... Třeba ta chanukia (devítiramenný svícen na Chanuku) se mi líbí moc.

Mno uvidíme. Každopádně si myslim, že se tady tak všeobecně stanou nebojácnějšími. Na výletě na Golanech šli spolu za ručičky se stovkou šekelů do stánku, zahlásili "Two strawberry ice-creams," obdrželi, zaplatili i přinesli zpět. Asi to chce tu správnou motivaci. :-)