Nebát se ale modlit.

pátek 29. listopadu 2013

Žijem intenzivně, píšem málo...

Poslední dobou ke mně doléhají hlasy, že blog asi skončil. No neee! Neskončil. Když tady je pořád tak pěkný počasí, že mám-li možnost si dopoledne vybrat, jestli si sednu do studeného kouta v domě s notebookem na klíně - nebo půjdu za roh do kavárny k Amálii na sluníčko, většinou volím druhou možnost.

Nuže - co všechno se událo od posledního příspěvku. S partičkou místních týpků (Simon od koní a všech možných řemesel, Uri od patentového práva /jestli jsem to chytla správně/, Kfir z kavárny, Isaac překupník umění z blešáku, Shy - co nevim co dělá, Asher, který renovuje dům) jsme se s Markétou tak nějak skamarádily, tak jednou za dva týdny jdem na pivo. Nejdřív teda postřehy k nim - protože, jak Jakub tak já sbíráme zkušenosti s místními, a zatímco Jakub mnohdy není úplně nejšťastnější z chování rodilých Izraelců, já mám zkušenost úplně opačnou. V téhle partičce šesti čtyřicátníků jsou minimálně čtyři, kteří prožili velkou část života mimo Izrael - myslim, že New York, bez výjimky - a je to na nich znát. Maj nadhled, umí perfektně jazyky, jsou velkorysí, zdvořilí, fakt vtipní. Kupříkladu nepoužívaj tu jinak nesmírně populární povídačku o tom, že to že je tady všechno čtyřikrát dražší než v Evropě nebo USA je daň za to, že je to tady tak krásný. Jako krásný je to tu hodně, každý šutr má historii a vlastní příběh, počasí je boží, celá země má neuvěřitelnou atmosféru a energii - nicméně - i v jiných zemích svítí sluníčko, tudíž není úplně nutný od toho odvozovat, že pytlík buráků k pivu bude stát 30 shekelů/ cca 180 Kč. A tihle hoši většinou vědí, že to jde i jinak, že když měli na Manhattanu dolar v kapse, mohli si povyskočit víc než tady s plnou peněženkou. Na druhou stranu: zůstávají. I když vědí, že s tím, co umí, by se jinde měli líp, že tam byt řeba jejich děti nemusely do armády, mohli by si v civilním sňatku vzít nežidovku a nikdo by ani necek, přesto tady zůstanou, a až se jednou ožení, budou mít svatbu v synagoze s plnou parádou.
Jo a poslouchaj Pink Floyd. Byla jsem trochu zaskočená: "Ty jo, to bych nečekala, že vy si tady budete s přivřenýma očima vybrnkávat Money, když přece Roger Waters se netají svým mírně řečeno nesouhlasným postojem k Izraeli." A hoši na to: "Hele, on nemá rád nás, ale my jeho jo. Ta hudba je skvělá. Ať jde do háje s těma kecama a radši hraje."
Můj manžel je rád, že mám kamarády. Nebrání mu to ovšem v tom, aby si z nich neutahoval, kdykoli se mu naskytne příležitost. Vezmu ho ráno na snídani k Amálii, kde se seznámí s Kfirem a Urim, a už jede: "Co tady jako dělaj v jedenáct dopoledne - proč se poflakujou v kavárně?" Já: "Zlato, Uri tu má pracovní schůzku a Kfir tady pracuje - jediní, kdo se tady fláká, jsme my dva." Nejvíc munice mu ale připravil Simon se svou prací na farmě. Jely jsme tam s Markétou tenhle týden ukázat, že nejsme jenom princezničky, co se povozí na koních a na nic nesáhnou, že taky umíme pracovat.

Tak jsme naložily koníkům plnej vozík žrádla... (a to Simon neměl vidle - jen hrábě a lopatu) ...

Načež si jinak doopravdy děsně šikovnej kutil vzpomněl: "Hele, ještě tady mám tu konstrukci, co jsem potřeboval k tomu vozíku přivařit, tak my to, holky, pojďte přidržet..."
Tak jsme tedy svářeli plný vůz sena, sem tam nějaká jiskřička vzplála a Simon jí zašláp těžkou farmářskou botou, nějak jsme tak všichni věřili, že to je pod kontrolou. No, co byste čekali... dopadlo to, jak mělo, tohle video mi přišlo, když jsme dorazily s Markétou zpět do Tel Avivu.
Čili Simona Jakubovi jen tak nepředstavim, musím počkat, až se přestane smát pokaždý, když na něj přijde řeč.
----------------------------------------
Jinak - co se mi tak ještě za poslední dobu stalo...

Učím se hebrejsky z iPadu a od kluků z partičky. Na Ulpan (školu) to moc nevypadá, nemůžu najít lekce, které by lícovaly s mým rozvrhem. Jde to pomalu, ale já mám čas... Včera jsem během páté lekce v aplikaci Hebrew in a month došla k závěru, že je nutno zopakovat si intenzivně předchozí čtyři, neboť vůbec nevim, která bije...

Seznámila jsem se s další "Czech Chick" v Izraeli - jmenuje se Nikol Cohen, je z Ostravy - a nezapře to - přízvukem ani temperamentem. První večer, co jsme se tak oťukávaly, jsme vypily dvě láhve u nás na dvorku a v půlce první už jsme probíraly depilaci třísel. Pak už to bylo jenom horší. Nikol mě vzala tenhle týden na zkušební trénink plavání. Říkala jsem si, že mě to nemůže zaskočit, plavala jsem přeci na střední, mám techniku - pohoda. Inu - bylo to všechno jen ne pohoda. Skupinka ve složení: trenér Lior (naprosto dokonalý Clark Kent - namakaný tělo a vkusné brejličky), 46letý Bensy (ten zas vypadá úplně jako seržant Brody z Homelandu - možná ještě o něco namakanější), obtloustlejší rozvodový právník Sami, Nikol, slizkej týpek jehož jméno jsem zapomněla a já. Po deseti minutách tréninku mám pocit, že mi shoří plíce, po dvaceti se mi tmí před očima a vidím hvězdičky, po třiceti chci umřít. Lior plavání rozumí. Jsem tady nejmladší a zdaleka nejpomalejší. Reputaci mi zachránilo jenom to, že jsem při polohovce vystřihla bazén motýlka. Když mi pak Lior ještě pochválí kraulový nohy (jako techniku), říkám si, že by to třeba nebylo marný - začít zase intenzivně plavat. Že určitě první trénink je ten nejhorší, pak se začnu propracovávat dopředu.


V kanceláři místního Holmes Place mě ale rychle vyvedou z naivity - členství v klubu: cca 50 000 Kč/2 roky - k tomu ještě necelý čtyři stovky Liorovi za každou lekci. No way. Tak jdem s Nikol na pivo - nenalíčené, s mokrýma vlasama, kruhama pod očima od plaveckých brýlí, v kraťasech. Stejně abyste je odháněly lopatou. Skoro se bojim vrátit do Čech, protože tam se může stát, že sedí dvě holky spolu v hospodě a nikdo si jich celý večer ani nevšimne.

Tady se to stát nemůže. Večer jsme prokecaly s chlapíkem, který má děti ve stejné škole jako Nikol, a týpkem, kterej vypil dvě třetiny Frisca zatímco my každá dva Guinessy. Pít neuměj - to teda fakt ne. Kdo dá za celý dlouhý večer tři piva, je největší king a pak se motá...

Včera jsme byli u Cohenů na Den díkůvzdání (a druhý večer Chanuky). Děti si rozuměj a my taky, vypadá to na začátek velkého přátelství... ;-)
----------------------------------------------------------
Taky tu (v Izraeli) byli Šámalovi, holky z olomoucké redakce ČT, partička z pražské redakce ČT24, Hudemovi, míří sem skoro celá produkce Hořícího keře - s každým se minimálně jednou potkáme, pěstujeme dobré vztahy s velvyslanectvím - inu náš společenský život se pomalu dostává na svou pražskou úroveň. Jakub se svýma encyklopedickýma znalostma přirozeně magnetizuje lidi nejrůznějších oborů a zájmů.
----------------------------------------------------------
Z průpovídky našeho drahého staršího syna: "Bene, buď na maminku taky trochu spravedlivej. Víš, že tady nemá práci a musí jenom uklízet dům a starat se o nás, " jsem dostala týdenní depresi, natvrdo doprovázenou úzkostma, špatným dýcháním a nechutenstvím. Ono je totiž hezké si tady tak vlát od ničeho k ničemu, přizpůsobovat se rozvrhu manžela a dětí, taxikařit, jedinou zodpovědnost mít za čisté oblečení a výživnou stravu členů rodiny. Ale upřímně - pro holku, která v Praze zanechala dvě angažmá, která je zvyklá pracovat hlavou a na ruce si někoho najmout, která mohla o něčem rozhodovat, něco ovlivňovat a něco za sebou nechávat - prostě někdy je to zatraceně těžký - upamatovat se, že to bylo moje rozhodnutí do toho jít za těchhle podmínek a že si koneckonců za ním pořád stojím.
-----------------------------------------------------------
Je spousta věcí, míst a zážitků, na které mám nasbíraný materiál a ještě jsem je sem nestihla dát. Já se polepšim. O víkendu cesta na Golany. Tak potom reportáž... ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat