Nebát se ale modlit.

úterý 12. listopadu 2013

Wild wild horses...

Expozice je jednoduchá, tak bych ji s dovolením vzala ve zkratce: šly jsme před časem s Markétou do hospody, kamarádka nás seznámila se zábavným týpkem a ten nás pozval (i s manžely a dětmi!) na koňskou farmu.
Ta pravá story začíná dnešním ránem. Na manžele a děti jsme se samo vykašlaly a jedeme samy. Vyhodim Eliáše ve škole, naberu Markétu a voláme Simonovi, kterému jsme měli ráno volat. Překvapivě ho taháme z postele. Prej neni problém, hned vyráží, ať jedeme jako na Ayalon (na dálnici), potkáme se tam. Moc nechápem, očekáváme kafe na benzínce, tak jedem. Na Ayalonu voláme znova.
"Tak my jsme tady, jedeme Ayalon South."
"Ok. Ve kterým jste pruhu?"
"No ve druhým zleva, ale... Kde máme odbočit? Kterej exit? Nebo máme počkat na benzince?"
"Ne, ne - neni potřeba. Zůstaňte v tom pruhu a jeďte pomalu, já si vás najdu. Lenčino auto? Jo, to poznám..."
"Mno, ne... ehe... Co? To přece..."
"Já jedu v zeleným Golfu, za chvíli se potkáme, čau!"
Markéta se směje, je absolutně v pohodě - říká mi: "Hele, to je Izrael. Neřeš to, fakt se potkáme."
Já nechápu ani jednoho. Vo co tady de? Dyť byl před chvílí v posteli! To jako vyskočil z okna rovnou do auta? A i kdyby... Jak nás asi tak najde na čtyřproudý, místy šestiproudý dálnici? Nakonec totálně zblbnu taky, jedu pořád ve druhým zleva, štvu všechny okolní řidiče, protože jedu pomalu a pořád kontroluju zrcátka. Mno...Nic samozřejmě. Tak si zase voláme. Tentokrát je to fakt hovor za všechny prachy.
"Kde jste?"
"No, teď míjíme odbočku k Univerzitě - co ty?"
"Kousíček za váma. Už vás asi vidim!"
"Fakt? My teď zrovna míjíme tu zelenou ceduli.... přesně... Teď!"
"Aha, tak to jste nebyly vy. Ale jsme fakt kousek. Pořád druhej zleva?"
"Mno jo, hele - ale všichni jsou tady na nás naštvaný, musej nás objíždět, nemůžem jet na benzínku? Teď jsme akorát pod mostem..."
"Super - jen jeďte! Už vás asi vidim!"  ... a tak pořád dokola...
Telefon drží Markéta, já jí do toho vykřikuju. Zrovna když chci změnit "You are crazy!" na "Fuck off," protože mám dojem, že týpek v tý posteli zůstal, a dělá si z nás srandu - míjí nás Golf zleva, v něm sedí vysmátej Simon, v jedný ruce telefon, ve druhý cigáro a v radosti, že jsme se potkali, sešlapává plyn k podlaze. Ten Golf je šedivej, mimochodem. A při velkých rychlostech courá podvozek po silnici - jen tak na okraj...
------------------------------------------------
Rychlostí Bleska McQueena jsme v úžasným mošavu nedaleko města Ramla. Dostanem kafe a jdem nejdřív okukovat k sousedům.
Truhláře, kterej naprosto dokonale renovuje starý okna, dveře, okenice...


Chovatele Aviho, kterej chová arabské plnokrevníky...

Byl nesmírně milej. Nakýblovali jsme se mu tam uprostřed dopoledne, nechal nás povodit a do výběhu vypustit tadyhle slečnu Aseelu:


Byla doopravdy překrásná. A věděla to o sobě. Neuvěřitelný, jak ta klisna běží - a jak u toho sleduje, jestli se koukáte, jak jí to u toho sluší.


 Jo, krásná, to vona je. Nepracuje, nenosí jezdce, jen jezdí po výstavách a chcete-li jí, připravte si tak 200.000,- EUR.

Od stejného Aviho pak Simon dostal auto, který mu nepojízdný stálo na dvore. Pravěkýho Citroena. Náš průvodce ho hodlá rozříznout napůl (vertikálně), zabudovat do zadní části repráky, celý to zapřáhnout za koně a vozit se tam. Hele - já se už nedivim ničemu a slibuju, že jestli to někdy uvidim, tak to natočim.
Mno nic.

Vracíme se k domu, který Simon postavil (většinou fakt sám) a teď ho pronajímá. Je na návrší, na kraji mošavu, s okny a terasou směrem k pozemkům, které k domu patří. Super ticho. Klid. Krása. Ač skoro půlka listopadu, vzduch se tetelí horkem, cítím v něm koně. A Simonova jointa. A čerstvou pitu s hummusem, co přinesl Simonův kámoš. Jdem jezdit.
Kolikrát jsme jezdily? Já párkrát - většinou na starých flegmatických herkách někde kolem Říčan, které už v životě rezignovaly na všechno kromě superpomalé chůze s hlavou u země. Markéta něco naježděno má, ale taky žádná sláva. Prej, že to je ok: "Nasednout a když uvidim, že ty koně zvládáte, můžete si vyjet do lesa."
Nevimproč, dostanu divočejší kobylku.
Začátek pohoda. Jdem. Vlevo, vpravo, ... kobylka poslouchá. Pak uvidí Markétu s druhou kobylou, jak vyklusávaj. Obě dostaneme zálusk na rychlejší pohyb. Klušem. Srdce mám až v krku, ale dobrý, držim se. Hlavně, aby hoši, který jsou teď tak dvěstě metrů daleko viděli, že je všechno v pořádku. Kobylka zase zpomalí, dost se mi uleví, namlouvám si, že to je tím, že jsem ji přitáhla. Tak se otočíme, že to zas vezmem zpátky dokola, jen to hezky neuspěchat, myslim si já. Jenže kobylka je zvyklá brát to zpátky cvalem.
CVALEM, CHÁPETE? Poprvé v životě, přičemž jediná instrukce, kterou jsem dostala, zněla: "Nedávej nohu do třmene tak daleko. Takhle, když tam máš jen špičku, tak když spadneš, spadneš. Ale aspoň tě za sebou nepotáhne." Ne že bych si na tu instrukci v zápalu boje o život vzpomněla. Kobylka má radost z pohybu, zbytek vzdálenosti už berem tryskem. Ke konci se mi jí daří zbrzdit, ale pomstí se mi, že se mnou obratně nakráčí do kouta svého stání, kde je nejnižší strop. Nějak se mi podaří neurazit si hlavu a vymanévruju ji zase ven. Simon je nadšenej (že mě nemusel seškrabávat), prej dobrej výkon, jen jsem málo přísná a kobyla to cítí. Musím jí ukázat, kdo je šéf. A to zase jo. Tak druhý kolo. Trochu jí buzeruju - doleva, doprava - hezky pomalu - úplná drezůra. Makačka pro obě. Dobrej výkon - do chvíle, než ji otočim na cestu zpět. Hurá za páníčkem! A hezky zvostra! Vlaju na jejím hřbetě a v duchu myslím na své osiřelé děti a smutného manžela. Někde v půlce se mi ji daří vrátit do chůze. Kluci mi tleskaj a smějou se. Dobráci.
Třetí, čtvrtý kolo, stejnej průběh.
  



Bojujem asi hodinu, než slezu úplně totálně vyčerpaná. Ten úsměv je falešnej, dodělanej ve Photoshopu...

Prej to půjde. Oba koňáci byli děsně překvapený, že jsem dneska cválala poprvé v životě. Z kobyly si nemám nic dělat, prej je pěkně tvrdohlavá, i když nese Simona. 
Tady ho máme:

 Nápis nelže. Neznám teda jeho rodiče, ale nic takovýho se jinde narodit nemůže.

Dnešní příběh končí happyendem. Přijela jsem domů s modřinama na vnitřních stehnech, se slámou na oblečení a přiblblým úsměvem na rtech. Jsem cítit koňma, marihuanou a senem. A pořád žiju. 


2 komentáře:

Petr Vorlicek řekl(a)...

Pekny video, sis to fakt uzivala, vypadas happy, jen tak dal

Kristyna řekl(a)...

:D asi bych si nikdy netroufla posadit cloveka, co necvalal na araba, ale nebudu zapirat, ze jsem se pri cteni uchechtavala :D hlavne, ze vsichni prezili (respektive vsechny prezily)

Okomentovat