Nebát se ale modlit.

středa 6. listopadu 2013

Výlet na olivy

"V pátek jedeme s dětmi na poznávací výlet na olivovou farmu. Bylo by dobré, aby děti doprovázel někdo z členů rodiny nad 18 let. Samozřejmě chápeme, že to není pro všechny rodiny možné. Cena 50 NIS za jednoho, jídlo a pití s sebou."
...psalo se v dopise, který jsme dostali k podpisu předminulé pondělí. Z pečlivě promyšlené rodinné logistiky zbyly jen cáry papíru - hned po návratu International Food Day na školním hřišti, hned po něm se otvírá volební místnost na ambasádě a Jakub musí jet točit - no idylka, do přesunů tak zapojujeme i kameramana Máru s jeho károu. Ale co bychom neudělali pro dobrý pocit našeho ňuňánka, ať má doprovod.
Utvořím s ním skupinu A a brzy ráno vyrážíme ke škole. Není mi moc dobře, něco na mě leze - teda - možná je to naopak - možná na mě něco leze psychosomaticky, páč se mi tam krutopřísně nechce. Nechci se družit s rodiči, nechci si povídat s paní učitelkou, proč je náš synek takovej větroplach, chci zůstat doma a spát.
Na ranním shromáždění ve třídě se ukazuje, že ne všichni rodiče vzali školní dopis jako rozkaz, je nás celkem asi osm. Všichni zhruba podobně naladěni. Jen asi stotřicetikilová Ruska se pořád usmívá - mám podezření, že jí ale spíš obličej tak zarostl tukem, že se sám vytvaroval do permanentního úsměvu. A jedna britská maminka je nesmírně agilní, pilná jako včelka, všechny seznamuje s itinerářem cesty. Někam pojedeme, vezmou nás do olivového háje, dostaneme výklad, nasbíráme si piksličku a pojedeme zpět. No, kdo by to byl řekl. Později si s ní chvíli povídám, ukazuje se, že paní je manželkou zaměstnance Church of Scotland, protestantské církve se silnými misionářskými ambicemi, která před 150 lety založila a stále provozuje Eliášovu školu. Tak proto. Proto tady má vod všeho klíče.
Ráno ve třídě je zřejmě typickou ukázkou toho, jak zvládat 25 pětiletých dětí, které ve velké většině mají zcela jiný mateřský jazyk, než kterým na ně mluvíte. Třídní Rachel stojí uprostřed a řídí to: "Eliash, Elif, Aboud and Mark: go on the toilet - now! Jang Wei, Nadine, Marianna and Iya - put your bag on your back!" Děti tak zvesela poskakujou, strkaj se mezi sebou - někdo dělá, jak se mu řeklo - někdo ne a musí se mu to říct znova. Pro tragické případy jsou tu dvě asistentky, které jim případně pomůžou. Dnes to maj dobrý, je tu přece ještě ta britská paní, která taky pomáhá všem. Dlouho nemůžu rozklíčovat, která z těch příšerek je její. Když se všechny děti vystřídají po čtveřicích na záchodě a daj si baťůžek na záda (cca za 35 minut), jde se do autobusu.
Paní učitelka Rachel je v tom růžovém tričku. 
V autobuse propukne vřava naplno. Eliáš se nemůže rozhodnout, jestli bude sedět se mnou nebo s Elíf, se kterou právě teď chodí - takže si nakonec sedne s Nadine, která už se s ním ale před delší dobou prý rozešla. Všechny děti pištěj a breptaj. V různých jazycích. Tatínkové si během přesunu ze třídy do autobusu nestihli dát cigáro, což jim na náladě nepřidalo, tak se tak postupně zasouvaj do sedaček a tiše se modlí, ať je to za námi. Pedagožky procházejí a kontrolují, zda se děti připoutaly - většinou ano, mnohé z nich vícekrát. Britská maminka jde okolo mě, pochválí mi boty - vhodně se začepýřim a vykládám jí, že to je náhodička, že zrovna tyhle jsou z Londýna... Nehne ani brvou: "Hmm, hmm, zajímavý. Zapni si pás." Mám chuť jí botama z Londýna kopnout do brady. 
Naskočí motor, čímž se katalyzuje jakýsi proces v tělíčku malého Marka, co sedí za mnou, křičí na paní učitelku: "Miss Rachel, can we eat now?" Rachel přiběhne a vysvětlí mu, že až dorazíme na místo, bude čas na svačinku, teď ale ne. "Can I eat at least candy?" "No, not now Mark. We are not there yet." 
Jedeme a děti se různě haštěří - různé skupinky si třeba rozumějí, ale zase to nejsou ty skupinky, jak by se chtěly kamarádit, tak to řeší tak, že na sebe spíš tak různě jukaj, troubí, komolí si jména a pak se tomu děsně smějou. Miss Rachel je čas od času přijde zkontrolovat, což Marka vždycky vyburcuje: "Miss Rachel, do we eat now?" "Not now...." Nakonec si Rachel, aby nemusela pořád courat, sedne nedaleko Marka. Iya, která sedí s ním, je zadumaná, zatím neřekla ani slovo. Rachel se jí ptá, jestli je v pořádku. A ta nevinná bytost obratem vypálí: "Miss Rachel, are you a monster?"
Mno, nějak tam dojedem. Průvodkyně ještě nepřišla, nicméně přišel Markův čas. "Now we eat!"
Pak to jde, jak má. Výklad mezi zhruba padesátiletými stromy:


Děti jsou pro mě dost nepochopitelně klidné, půlka z nich nerozumí hebrejskému výkladu, 75% z nich nerozumí anglickému překladu, ale všichni dělaj, že poslouchaj. Kromě Eliáše, který někde sebral kus barevného odpadku a teď si s ním třepotá kolem hlavy a opájí se pocitem, že je uprostřed duhy. (O dva týdny později je mi tento moment vytknut na rodičovských schůzkách: měla jsem mu ten papír vzít, dát si ho do tašky na později a přimět ho se soustředit. Myslím, že maj pravdu, ale mě to v té chvíli vůbec nenapadlo...)
Pak jdeme sbírat do piksličky, většina dětí prudí, že na olivy nedosáhnou - vychází najevo, že dospělý doprovod nebyl na akci zván jen tak zbůhdarma. Tak zvedáme - všichni, všechny a docela vysoko...
Sebrané plody pak máme podle výkladu rozťuknout cihlou, aby oliva pukla a líp se pak naložila. Na stanovišti s cihlama proběhne i ukázka zacházení se starým modelem lisu na olej.


A poději uvnitř i přes sklo pozorování moderního lisu.


Na cestě zpět klimbám i přes to breptání. Přežiju International Food Day a večer si diagnostikuju angínu.
Mimochodem olivy je třeba cca 4 - 5 dní máčet ve vodě, kterou pravidelně měníme, aby se zbavily trpkosti. Pak teprve naložit. Základem je solný roztok tak silný, aby olivy plavaly. (dle rady Haima, Markétina manžela). Pak už cokoli. V našem případě ještě česnek a malé citrusy kumkvaty, co nám rostou na zahradě.
 A minimálně dva týdny nechat. Tak uvidíme. Good night!

Žádné komentáře:

Okomentovat