Nebát se ale modlit.

úterý 5. listopadu 2013

International Food Day

Eliášova škola zorganizovala monstr akci. Každý má přinést národní jídlo, taky poslat recept s fotkama v angličtině a bude z toho kuchařka.
Jakub říkal, že mám udělat řízky. Už neříkal, že tam je malá šance, že to zvorám, ale kdyby říkal, měl by pravdu.
Já jsem se nechtěla nechat zahanbit, nejdřív jsem se kasala na svíčkovou, tu jsem ale zavrhla kvůli převozu, servírování a tak. Tedy ovšem - co je typicky české, nemá to mezinárdní odnože (guláš třeba má každej národ tak nějak trochu po svým, že jo...) a zvládnu to? Jasně - buchty! České buchty!

Dost jsem se zapotila už při překládání receptu, ale zabojovala jsem a přidala i pohádku O hloupém Honzovi, jak šel do světa a dostal na cestu od maminky buchty do uzlíčku. 
Jdu pro droždí, umím si o něj říct jenom anglicky - což je s našima Ruskama v samošce vždycky dost problém, ale nějak jsme se k tomu nakonec propracovaly. Beru v kostce i sušený, roste mi sebevědomí, třeba pak zadělám i na knedlíky, že jo...
Kvásek kvasí, juchuchů, jdu na to. Zamíchám těsto, ochutnám, je moc dobrý, jdu ho provzdušnit. To jediný mě babička naučila už v dětství - ji totiž vždycky rychle bolela ruka, tak jsme se nad těstem střídaly, dokud nepřestalo lepit a oddělovalo se od stěn misky. Makám jako pitomá, nehty si zarývám do dlaně, na palci už mám puchýř, těsto pořád nevykazuje kýžené znaky. Dochází mi čas - když nechám hoďku a půl na kynutí, pak desítky minut na naplnění buchet, pečení... musim to stihnout, než pojedu zase přes celé město pro synka do školy. Tak nic no. Provzdušňovala jsem dlouho, to by mělo klapnout.
Mno - nebudu to prodlužovat - přátelé - nevykynulo. Ani o píď. Vůbec se nehlo. Na internetu se v jakémsi hospodyňkovském fóru dočítám, že nějaká paní vrazí těsto nikoli na teplé místo v domě, ale rovnou do mikrovlnky na nejnižší stupeň, úspěch je prý zaručen. Mno... Není... Těsto změnilo sice kvalitativně svou konzistenci, k lepšímu to ale rozhodně nebylo.


Zadělávám druhé těsto, tentokrát ze sušeného droždí. A v časovém presu už neponechávám nic náhodě. Do těsta ještě trochu jedlé sody a mírně zalít sodovkou. To by bylo, aby nebylo... 
Ze zpracovávání toho předchozího už mám tenisovej loket, rozedraný dlaně a puchýře, naštěstí přichází domů hlava rodiny. Docela ochotně se chápe mísy s vařečkou a provzdušňuje... Nemůžu se na něj koukat.
"Musíš víc! Takhle to jenom žužláš, musíš to víc nadzvedávat a pořádně v tempu!"
"Ufff, že sem se nabízel...ufff ... já blbec... ufff ...  Sem Ti říkal - udělej řízky - s těma bych ti i pomoh - ale na tohle se můžu... ufff ufff ufff .... Taky jsou to chytráci v tý škole ... já mám teda fakt lepší věci na práci... na, vem si to, mě už to nebaví...atd.atp."
Muž sice zamakal, nicméně těsto pořád lepí. Ale už fakt neni čas na hrdinství. Na výsledek kynutí už nemůžu čekat, odložím těsto na teplé místo a jedu pro chlapečka do školy. 
Návrat mi je zaslouženou odměnou: tadá!


Radost je ovšem pouze dočasná. Těsto naboostrované droždím, sodou i sodovkou sice nemělo jinou možnost než vykynout, ale pořád lepí. A lepí tak, že se nedá zpracovávat. Při pokusu o první buchtičku s tvarohem se mi slepily všechny prsty dohromady a to tak, že jsem málem zase volala manžela o pomoc. Tak tedy racionálně: na třetí pokus kašlu - zítra ráno mám jet s Eliášem se školou sbírat olivy, to už nic neudělám - hned po návratu začíná prezentace národních jídel na školním hřišti - někde v mezičase dorazí tchýně. Čili průser to bude tak jako tak. Nu což - nabírám těsto měchačkou a pak ho silou (aby se měchačky zase pustilo) mrskám do pekáče. Tak utvořím první vrstvu. Na tu umístím (mimochodem velmi kvalitně zpracovanou) tvarohovou náplň. Na náplň je pak třeba ještě umístit druhou vrstvu těsta, což je ale už zase dost zkomplikováno faktem, že těsto již není možno mrskat, neboť by se v pekáči utvořila substance, která by sice, pravda, lépe opticky vyjadřovala pravou podstatu mého díla, ale už by to nikdo nechtěl jíst, což nehodlám připustit. Mno, nějak to tam dopatlám, hrozně u toho nadávám, a když to mám, jdu si nalít panáka.

A pečeme...

Než slečna megabuchta dostane zlatavou barvu, ještě nepěkně popraská na povrchu, ale po třetím rumu, který jsem původně chtěla dát do povidel, už je to fuk.
Ráno odjíždím na olivy, úkol vyrobit z toho stvoření pod utěrkou servírovatelné porce zůstává na Jakuba s maminkou. Mám takovej strach, že si  tu vypečenost ani nefotím. 
NICMÉNĚ: Moje nejmilejší tchýně tu věc nejen nakrájela, pocukrovala a přivezla - ale i pochválila! Rodičům z celého světa ji pak prezentoval především Eliáš, já jsem se kryla - nechtěla jsem čelit dotazům, co to je a odkud tato tradice pochází...

Jinak se ale International Food Day vydařil, slunce pálilo, děti byly veselé, většina ostatních rodin zaměstnala kuchaře z ambasády, takže tam nanosily celé várnice vymazlených pokrmů - ale světe div se - naše buchtové řezy zmizely mezi prvními. Fakt chutnaly. A to nejen dětem z rozvojových zemí. 
Trochu toho Babylonu na školním dveře jsem natočila zde:


Děti z vyšších ročníků dělaly DJe, poznamenala jsem si track, kterej se mi líbil - hrály fakt docela dobře.
No a k tomu pečení - tohle je, doufám, poslední příspěvek o něm. Prostě něco umim a něco ne, čili už do toho nebudu fušovat. Dnes jsme byli s dětmi pro komodu na hračky. Dopravila jsem ji domů, ačkoli jsem nebyla schopná ji uzdvihnout, následně jsem ji v pokojíčku dvě hodiny montovala a žádný šroubek mi nezbyl. Takže tak. Naši mi v dětství říkali, že jsem se měla narodit jako kluk. Pak to najednou přestali říkat, začla to být moc pravda. 
A pak se divim, že Eliáš je posedlý holčičím světem - to mám za to. Tady jsem mu řekla, ať mě vyfotí, jak montuju komodu, aby nám to tatínek věřil. Mno tak jo, vyfotil - komoda vidět není, ale růžovou má rád... Jedno jak...

Good night and good luck.


3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Včera jsem dělala koláč pro kamarádku k narozeninám. Záhy jsem pochopila, že rozhodnutí jít do koláče a nikoli do dortu bylo velmi rozumné. Nicméně ani tahle čoko-věc se neobešla bez problémů: nechat péct těsto "naslepo" zasypané fazolemi. Hm? Můžu tam místo fazolí dát rýži, když fazole nemám? Můžu. Ale jakmile opustí rýže ochranný pečící papír zasmolí se zrníčka do těsta a já si hraju na Popelku, aby hostům neskřípalo nic mezi zuby... Rozpusťte čokoládu ve vodní lázni. Zatímco jiným tahle jednoduchá věc asi nedělá problém, moje čokloláda se místo způsobného rozpuštění i tentokrát zdrcne na jednu velmi suchou hroudu, která nejde ani promíchat... (kdo ví, čím to je, poraďte...) Nechávám ji osudu ve vodní lázni, nějak se to vyvrbí. Dvě vejce, tři žloutky a čtyři lžíce cukru šlehejte 10 minut než směs nabyde a zesvětlá. Jedna mistička - ta ne, po vyšlehání by se mi tam nevešla ta čokoláda. Přelívám do druhé mističky, hm... Šlehat v misce, která má uprostřed hrot na sekací nůž je blbost, šlehač se o něj zasekává. Třetí mistička. Moc nízká, všude to stříká. Vracím se k první mističce. Měla jsem pravdu na promíchání s čokoládou už pak není místo. Přeliju si to do čtvrté mističky. Ha. I ta je na obě směsi moc malá... Jak to, že jsem to neviděla předtím ? V té páté - větší - je rýže, kterou jsem odsypala z už upečeného korpusu koláče. Radostí do ní vyšlehnu trochu čokolády... Tak tenhle přesun - rýže pryč, čokoláda sem - riskovat nebudu. Šestá mistička. Ani ta nebyla ideálně velká, ale jakž takž jsem ta našlehaná vajíčka s čokoládou promíchala. Jo, na rozpuštění té čoko-hroudy jsem použila mlíko. V kuchyni jak v tanku, koláč jakž takž. Prostě pečení, to je past na dobráky, kteří věří, že když umí udělat thajské kari nebo husu, zvládnou i nějaké to "patláni". Ale já to už tenhle podraz prokoukla ! (ovšem nebrání mi to, pořád se znova pokoušet...) *M

Lenka Szanto řekl(a)...

!!! :-)) Presne! Ja taky podlehla sebeklamu, ze kdyz umim varit, peceni pujde taky. To jsem ovsem nevedela, ze na to potrebujes nejaky specialni geny, ktery ja nemam, a clenstvi v tajne organizaci lidi zvladajicich cukrarske umeni. Jak mi pozdeji vysvetlila hodna pani Majerova pri setkani na ambasade: kvasek by se vubec nemel dostat do kontaktu se soli, kterou solis to testo. Jinak nekyne. Jako - to je normalne bezne dostupna informace tohleto? Ja to v zivote neslysela! Cili si myslim, ze to je tak druhej nebo treti stupen zasveceni v tom pecicim klubu. ;-)

adrriana řekl(a)...

jeeej ja jsem hledala nejaky recept na buchty a na tuhletu stranku jsem se dostala kvuli obrazku, ty buchty vypadaji skvele. Ja jsem jedna z tech zasvecenych a pict tedy umim, ale taky jsem strasne lína a porad se stehuji ze statu do statu, takze si nikdy nepisi pomery surovin a pak je musim shanet po internetu. No teda recept jsem tady nenasla, ale kolik jsem se nasmala hahahaha. Hlavne s tim ochotnim manzelem hahaha muzsky jsou v nekterzch vecech uplne stejni. No jo mozna neumite pict, ale pisete uplne fantasticky. Dik za zabavu a hodne stesti. :=DDD

Okomentovat