Nebát se ale modlit.

pátek 29. listopadu 2013

Žijem intenzivně, píšem málo...

Poslední dobou ke mně doléhají hlasy, že blog asi skončil. No neee! Neskončil. Když tady je pořád tak pěkný počasí, že mám-li možnost si dopoledne vybrat, jestli si sednu do studeného kouta v domě s notebookem na klíně - nebo půjdu za roh do kavárny k Amálii na sluníčko, většinou volím druhou možnost.

Nuže - co všechno se událo od posledního příspěvku. S partičkou místních týpků (Simon od koní a všech možných řemesel, Uri od patentového práva /jestli jsem to chytla správně/, Kfir z kavárny, Isaac překupník umění z blešáku, Shy - co nevim co dělá, Asher, který renovuje dům) jsme se s Markétou tak nějak skamarádily, tak jednou za dva týdny jdem na pivo. Nejdřív teda postřehy k nim - protože, jak Jakub tak já sbíráme zkušenosti s místními, a zatímco Jakub mnohdy není úplně nejšťastnější z chování rodilých Izraelců, já mám zkušenost úplně opačnou. V téhle partičce šesti čtyřicátníků jsou minimálně čtyři, kteří prožili velkou část života mimo Izrael - myslim, že New York, bez výjimky - a je to na nich znát. Maj nadhled, umí perfektně jazyky, jsou velkorysí, zdvořilí, fakt vtipní. Kupříkladu nepoužívaj tu jinak nesmírně populární povídačku o tom, že to že je tady všechno čtyřikrát dražší než v Evropě nebo USA je daň za to, že je to tady tak krásný. Jako krásný je to tu hodně, každý šutr má historii a vlastní příběh, počasí je boží, celá země má neuvěřitelnou atmosféru a energii - nicméně - i v jiných zemích svítí sluníčko, tudíž není úplně nutný od toho odvozovat, že pytlík buráků k pivu bude stát 30 shekelů/ cca 180 Kč. A tihle hoši většinou vědí, že to jde i jinak, že když měli na Manhattanu dolar v kapse, mohli si povyskočit víc než tady s plnou peněženkou. Na druhou stranu: zůstávají. I když vědí, že s tím, co umí, by se jinde měli líp, že tam byt řeba jejich děti nemusely do armády, mohli by si v civilním sňatku vzít nežidovku a nikdo by ani necek, přesto tady zůstanou, a až se jednou ožení, budou mít svatbu v synagoze s plnou parádou.
Jo a poslouchaj Pink Floyd. Byla jsem trochu zaskočená: "Ty jo, to bych nečekala, že vy si tady budete s přivřenýma očima vybrnkávat Money, když přece Roger Waters se netají svým mírně řečeno nesouhlasným postojem k Izraeli." A hoši na to: "Hele, on nemá rád nás, ale my jeho jo. Ta hudba je skvělá. Ať jde do háje s těma kecama a radši hraje."
Můj manžel je rád, že mám kamarády. Nebrání mu to ovšem v tom, aby si z nich neutahoval, kdykoli se mu naskytne příležitost. Vezmu ho ráno na snídani k Amálii, kde se seznámí s Kfirem a Urim, a už jede: "Co tady jako dělaj v jedenáct dopoledne - proč se poflakujou v kavárně?" Já: "Zlato, Uri tu má pracovní schůzku a Kfir tady pracuje - jediní, kdo se tady fláká, jsme my dva." Nejvíc munice mu ale připravil Simon se svou prací na farmě. Jely jsme tam s Markétou tenhle týden ukázat, že nejsme jenom princezničky, co se povozí na koních a na nic nesáhnou, že taky umíme pracovat.

Tak jsme naložily koníkům plnej vozík žrádla... (a to Simon neměl vidle - jen hrábě a lopatu) ...

Načež si jinak doopravdy děsně šikovnej kutil vzpomněl: "Hele, ještě tady mám tu konstrukci, co jsem potřeboval k tomu vozíku přivařit, tak my to, holky, pojďte přidržet..."
Tak jsme tedy svářeli plný vůz sena, sem tam nějaká jiskřička vzplála a Simon jí zašláp těžkou farmářskou botou, nějak jsme tak všichni věřili, že to je pod kontrolou. No, co byste čekali... dopadlo to, jak mělo, tohle video mi přišlo, když jsme dorazily s Markétou zpět do Tel Avivu.
Čili Simona Jakubovi jen tak nepředstavim, musím počkat, až se přestane smát pokaždý, když na něj přijde řeč.
----------------------------------------
Jinak - co se mi tak ještě za poslední dobu stalo...

Učím se hebrejsky z iPadu a od kluků z partičky. Na Ulpan (školu) to moc nevypadá, nemůžu najít lekce, které by lícovaly s mým rozvrhem. Jde to pomalu, ale já mám čas... Včera jsem během páté lekce v aplikaci Hebrew in a month došla k závěru, že je nutno zopakovat si intenzivně předchozí čtyři, neboť vůbec nevim, která bije...

Seznámila jsem se s další "Czech Chick" v Izraeli - jmenuje se Nikol Cohen, je z Ostravy - a nezapře to - přízvukem ani temperamentem. První večer, co jsme se tak oťukávaly, jsme vypily dvě láhve u nás na dvorku a v půlce první už jsme probíraly depilaci třísel. Pak už to bylo jenom horší. Nikol mě vzala tenhle týden na zkušební trénink plavání. Říkala jsem si, že mě to nemůže zaskočit, plavala jsem přeci na střední, mám techniku - pohoda. Inu - bylo to všechno jen ne pohoda. Skupinka ve složení: trenér Lior (naprosto dokonalý Clark Kent - namakaný tělo a vkusné brejličky), 46letý Bensy (ten zas vypadá úplně jako seržant Brody z Homelandu - možná ještě o něco namakanější), obtloustlejší rozvodový právník Sami, Nikol, slizkej týpek jehož jméno jsem zapomněla a já. Po deseti minutách tréninku mám pocit, že mi shoří plíce, po dvaceti se mi tmí před očima a vidím hvězdičky, po třiceti chci umřít. Lior plavání rozumí. Jsem tady nejmladší a zdaleka nejpomalejší. Reputaci mi zachránilo jenom to, že jsem při polohovce vystřihla bazén motýlka. Když mi pak Lior ještě pochválí kraulový nohy (jako techniku), říkám si, že by to třeba nebylo marný - začít zase intenzivně plavat. Že určitě první trénink je ten nejhorší, pak se začnu propracovávat dopředu.


V kanceláři místního Holmes Place mě ale rychle vyvedou z naivity - členství v klubu: cca 50 000 Kč/2 roky - k tomu ještě necelý čtyři stovky Liorovi za každou lekci. No way. Tak jdem s Nikol na pivo - nenalíčené, s mokrýma vlasama, kruhama pod očima od plaveckých brýlí, v kraťasech. Stejně abyste je odháněly lopatou. Skoro se bojim vrátit do Čech, protože tam se může stát, že sedí dvě holky spolu v hospodě a nikdo si jich celý večer ani nevšimne.

Tady se to stát nemůže. Večer jsme prokecaly s chlapíkem, který má děti ve stejné škole jako Nikol, a týpkem, kterej vypil dvě třetiny Frisca zatímco my každá dva Guinessy. Pít neuměj - to teda fakt ne. Kdo dá za celý dlouhý večer tři piva, je největší king a pak se motá...

Včera jsme byli u Cohenů na Den díkůvzdání (a druhý večer Chanuky). Děti si rozuměj a my taky, vypadá to na začátek velkého přátelství... ;-)
----------------------------------------------------------
Taky tu (v Izraeli) byli Šámalovi, holky z olomoucké redakce ČT, partička z pražské redakce ČT24, Hudemovi, míří sem skoro celá produkce Hořícího keře - s každým se minimálně jednou potkáme, pěstujeme dobré vztahy s velvyslanectvím - inu náš společenský život se pomalu dostává na svou pražskou úroveň. Jakub se svýma encyklopedickýma znalostma přirozeně magnetizuje lidi nejrůznějších oborů a zájmů.
----------------------------------------------------------
Z průpovídky našeho drahého staršího syna: "Bene, buď na maminku taky trochu spravedlivej. Víš, že tady nemá práci a musí jenom uklízet dům a starat se o nás, " jsem dostala týdenní depresi, natvrdo doprovázenou úzkostma, špatným dýcháním a nechutenstvím. Ono je totiž hezké si tady tak vlát od ničeho k ničemu, přizpůsobovat se rozvrhu manžela a dětí, taxikařit, jedinou zodpovědnost mít za čisté oblečení a výživnou stravu členů rodiny. Ale upřímně - pro holku, která v Praze zanechala dvě angažmá, která je zvyklá pracovat hlavou a na ruce si někoho najmout, která mohla o něčem rozhodovat, něco ovlivňovat a něco za sebou nechávat - prostě někdy je to zatraceně těžký - upamatovat se, že to bylo moje rozhodnutí do toho jít za těchhle podmínek a že si koneckonců za ním pořád stojím.
-----------------------------------------------------------
Je spousta věcí, míst a zážitků, na které mám nasbíraný materiál a ještě jsem je sem nestihla dát. Já se polepšim. O víkendu cesta na Golany. Tak potom reportáž... ;-)

úterý 12. listopadu 2013

Wild wild horses...

Expozice je jednoduchá, tak bych ji s dovolením vzala ve zkratce: šly jsme před časem s Markétou do hospody, kamarádka nás seznámila se zábavným týpkem a ten nás pozval (i s manžely a dětmi!) na koňskou farmu.
Ta pravá story začíná dnešním ránem. Na manžele a děti jsme se samo vykašlaly a jedeme samy. Vyhodim Eliáše ve škole, naberu Markétu a voláme Simonovi, kterému jsme měli ráno volat. Překvapivě ho taháme z postele. Prej neni problém, hned vyráží, ať jedeme jako na Ayalon (na dálnici), potkáme se tam. Moc nechápem, očekáváme kafe na benzínce, tak jedem. Na Ayalonu voláme znova.
"Tak my jsme tady, jedeme Ayalon South."
"Ok. Ve kterým jste pruhu?"
"No ve druhým zleva, ale... Kde máme odbočit? Kterej exit? Nebo máme počkat na benzince?"
"Ne, ne - neni potřeba. Zůstaňte v tom pruhu a jeďte pomalu, já si vás najdu. Lenčino auto? Jo, to poznám..."
"Mno, ne... ehe... Co? To přece..."
"Já jedu v zeleným Golfu, za chvíli se potkáme, čau!"
Markéta se směje, je absolutně v pohodě - říká mi: "Hele, to je Izrael. Neřeš to, fakt se potkáme."
Já nechápu ani jednoho. Vo co tady de? Dyť byl před chvílí v posteli! To jako vyskočil z okna rovnou do auta? A i kdyby... Jak nás asi tak najde na čtyřproudý, místy šestiproudý dálnici? Nakonec totálně zblbnu taky, jedu pořád ve druhým zleva, štvu všechny okolní řidiče, protože jedu pomalu a pořád kontroluju zrcátka. Mno...Nic samozřejmě. Tak si zase voláme. Tentokrát je to fakt hovor za všechny prachy.
"Kde jste?"
"No, teď míjíme odbočku k Univerzitě - co ty?"
"Kousíček za váma. Už vás asi vidim!"
"Fakt? My teď zrovna míjíme tu zelenou ceduli.... přesně... Teď!"
"Aha, tak to jste nebyly vy. Ale jsme fakt kousek. Pořád druhej zleva?"
"Mno jo, hele - ale všichni jsou tady na nás naštvaný, musej nás objíždět, nemůžem jet na benzínku? Teď jsme akorát pod mostem..."
"Super - jen jeďte! Už vás asi vidim!"  ... a tak pořád dokola...
Telefon drží Markéta, já jí do toho vykřikuju. Zrovna když chci změnit "You are crazy!" na "Fuck off," protože mám dojem, že týpek v tý posteli zůstal, a dělá si z nás srandu - míjí nás Golf zleva, v něm sedí vysmátej Simon, v jedný ruce telefon, ve druhý cigáro a v radosti, že jsme se potkali, sešlapává plyn k podlaze. Ten Golf je šedivej, mimochodem. A při velkých rychlostech courá podvozek po silnici - jen tak na okraj...
------------------------------------------------
Rychlostí Bleska McQueena jsme v úžasným mošavu nedaleko města Ramla. Dostanem kafe a jdem nejdřív okukovat k sousedům.
Truhláře, kterej naprosto dokonale renovuje starý okna, dveře, okenice...


Chovatele Aviho, kterej chová arabské plnokrevníky...

Byl nesmírně milej. Nakýblovali jsme se mu tam uprostřed dopoledne, nechal nás povodit a do výběhu vypustit tadyhle slečnu Aseelu:


Byla doopravdy překrásná. A věděla to o sobě. Neuvěřitelný, jak ta klisna běží - a jak u toho sleduje, jestli se koukáte, jak jí to u toho sluší.


 Jo, krásná, to vona je. Nepracuje, nenosí jezdce, jen jezdí po výstavách a chcete-li jí, připravte si tak 200.000,- EUR.

Od stejného Aviho pak Simon dostal auto, který mu nepojízdný stálo na dvore. Pravěkýho Citroena. Náš průvodce ho hodlá rozříznout napůl (vertikálně), zabudovat do zadní části repráky, celý to zapřáhnout za koně a vozit se tam. Hele - já se už nedivim ničemu a slibuju, že jestli to někdy uvidim, tak to natočim.
Mno nic.

Vracíme se k domu, který Simon postavil (většinou fakt sám) a teď ho pronajímá. Je na návrší, na kraji mošavu, s okny a terasou směrem k pozemkům, které k domu patří. Super ticho. Klid. Krása. Ač skoro půlka listopadu, vzduch se tetelí horkem, cítím v něm koně. A Simonova jointa. A čerstvou pitu s hummusem, co přinesl Simonův kámoš. Jdem jezdit.
Kolikrát jsme jezdily? Já párkrát - většinou na starých flegmatických herkách někde kolem Říčan, které už v životě rezignovaly na všechno kromě superpomalé chůze s hlavou u země. Markéta něco naježděno má, ale taky žádná sláva. Prej, že to je ok: "Nasednout a když uvidim, že ty koně zvládáte, můžete si vyjet do lesa."
Nevimproč, dostanu divočejší kobylku.
Začátek pohoda. Jdem. Vlevo, vpravo, ... kobylka poslouchá. Pak uvidí Markétu s druhou kobylou, jak vyklusávaj. Obě dostaneme zálusk na rychlejší pohyb. Klušem. Srdce mám až v krku, ale dobrý, držim se. Hlavně, aby hoši, který jsou teď tak dvěstě metrů daleko viděli, že je všechno v pořádku. Kobylka zase zpomalí, dost se mi uleví, namlouvám si, že to je tím, že jsem ji přitáhla. Tak se otočíme, že to zas vezmem zpátky dokola, jen to hezky neuspěchat, myslim si já. Jenže kobylka je zvyklá brát to zpátky cvalem.
CVALEM, CHÁPETE? Poprvé v životě, přičemž jediná instrukce, kterou jsem dostala, zněla: "Nedávej nohu do třmene tak daleko. Takhle, když tam máš jen špičku, tak když spadneš, spadneš. Ale aspoň tě za sebou nepotáhne." Ne že bych si na tu instrukci v zápalu boje o život vzpomněla. Kobylka má radost z pohybu, zbytek vzdálenosti už berem tryskem. Ke konci se mi jí daří zbrzdit, ale pomstí se mi, že se mnou obratně nakráčí do kouta svého stání, kde je nejnižší strop. Nějak se mi podaří neurazit si hlavu a vymanévruju ji zase ven. Simon je nadšenej (že mě nemusel seškrabávat), prej dobrej výkon, jen jsem málo přísná a kobyla to cítí. Musím jí ukázat, kdo je šéf. A to zase jo. Tak druhý kolo. Trochu jí buzeruju - doleva, doprava - hezky pomalu - úplná drezůra. Makačka pro obě. Dobrej výkon - do chvíle, než ji otočim na cestu zpět. Hurá za páníčkem! A hezky zvostra! Vlaju na jejím hřbetě a v duchu myslím na své osiřelé děti a smutného manžela. Někde v půlce se mi ji daří vrátit do chůze. Kluci mi tleskaj a smějou se. Dobráci.
Třetí, čtvrtý kolo, stejnej průběh.
  



Bojujem asi hodinu, než slezu úplně totálně vyčerpaná. Ten úsměv je falešnej, dodělanej ve Photoshopu...

Prej to půjde. Oba koňáci byli děsně překvapený, že jsem dneska cválala poprvé v životě. Z kobyly si nemám nic dělat, prej je pěkně tvrdohlavá, i když nese Simona. 
Tady ho máme:

 Nápis nelže. Neznám teda jeho rodiče, ale nic takovýho se jinde narodit nemůže.

Dnešní příběh končí happyendem. Přijela jsem domů s modřinama na vnitřních stehnech, se slámou na oblečení a přiblblým úsměvem na rtech. Jsem cítit koňma, marihuanou a senem. A pořád žiju. 


středa 6. listopadu 2013

Výlet na olivy

"V pátek jedeme s dětmi na poznávací výlet na olivovou farmu. Bylo by dobré, aby děti doprovázel někdo z členů rodiny nad 18 let. Samozřejmě chápeme, že to není pro všechny rodiny možné. Cena 50 NIS za jednoho, jídlo a pití s sebou."
...psalo se v dopise, který jsme dostali k podpisu předminulé pondělí. Z pečlivě promyšlené rodinné logistiky zbyly jen cáry papíru - hned po návratu International Food Day na školním hřišti, hned po něm se otvírá volební místnost na ambasádě a Jakub musí jet točit - no idylka, do přesunů tak zapojujeme i kameramana Máru s jeho károu. Ale co bychom neudělali pro dobrý pocit našeho ňuňánka, ať má doprovod.
Utvořím s ním skupinu A a brzy ráno vyrážíme ke škole. Není mi moc dobře, něco na mě leze - teda - možná je to naopak - možná na mě něco leze psychosomaticky, páč se mi tam krutopřísně nechce. Nechci se družit s rodiči, nechci si povídat s paní učitelkou, proč je náš synek takovej větroplach, chci zůstat doma a spát.
Na ranním shromáždění ve třídě se ukazuje, že ne všichni rodiče vzali školní dopis jako rozkaz, je nás celkem asi osm. Všichni zhruba podobně naladěni. Jen asi stotřicetikilová Ruska se pořád usmívá - mám podezření, že jí ale spíš obličej tak zarostl tukem, že se sám vytvaroval do permanentního úsměvu. A jedna britská maminka je nesmírně agilní, pilná jako včelka, všechny seznamuje s itinerářem cesty. Někam pojedeme, vezmou nás do olivového háje, dostaneme výklad, nasbíráme si piksličku a pojedeme zpět. No, kdo by to byl řekl. Později si s ní chvíli povídám, ukazuje se, že paní je manželkou zaměstnance Church of Scotland, protestantské církve se silnými misionářskými ambicemi, která před 150 lety založila a stále provozuje Eliášovu školu. Tak proto. Proto tady má vod všeho klíče.
Ráno ve třídě je zřejmě typickou ukázkou toho, jak zvládat 25 pětiletých dětí, které ve velké většině mají zcela jiný mateřský jazyk, než kterým na ně mluvíte. Třídní Rachel stojí uprostřed a řídí to: "Eliash, Elif, Aboud and Mark: go on the toilet - now! Jang Wei, Nadine, Marianna and Iya - put your bag on your back!" Děti tak zvesela poskakujou, strkaj se mezi sebou - někdo dělá, jak se mu řeklo - někdo ne a musí se mu to říct znova. Pro tragické případy jsou tu dvě asistentky, které jim případně pomůžou. Dnes to maj dobrý, je tu přece ještě ta britská paní, která taky pomáhá všem. Dlouho nemůžu rozklíčovat, která z těch příšerek je její. Když se všechny děti vystřídají po čtveřicích na záchodě a daj si baťůžek na záda (cca za 35 minut), jde se do autobusu.
Paní učitelka Rachel je v tom růžovém tričku. 
V autobuse propukne vřava naplno. Eliáš se nemůže rozhodnout, jestli bude sedět se mnou nebo s Elíf, se kterou právě teď chodí - takže si nakonec sedne s Nadine, která už se s ním ale před delší dobou prý rozešla. Všechny děti pištěj a breptaj. V různých jazycích. Tatínkové si během přesunu ze třídy do autobusu nestihli dát cigáro, což jim na náladě nepřidalo, tak se tak postupně zasouvaj do sedaček a tiše se modlí, ať je to za námi. Pedagožky procházejí a kontrolují, zda se děti připoutaly - většinou ano, mnohé z nich vícekrát. Britská maminka jde okolo mě, pochválí mi boty - vhodně se začepýřim a vykládám jí, že to je náhodička, že zrovna tyhle jsou z Londýna... Nehne ani brvou: "Hmm, hmm, zajímavý. Zapni si pás." Mám chuť jí botama z Londýna kopnout do brady. 
Naskočí motor, čímž se katalyzuje jakýsi proces v tělíčku malého Marka, co sedí za mnou, křičí na paní učitelku: "Miss Rachel, can we eat now?" Rachel přiběhne a vysvětlí mu, že až dorazíme na místo, bude čas na svačinku, teď ale ne. "Can I eat at least candy?" "No, not now Mark. We are not there yet." 
Jedeme a děti se různě haštěří - různé skupinky si třeba rozumějí, ale zase to nejsou ty skupinky, jak by se chtěly kamarádit, tak to řeší tak, že na sebe spíš tak různě jukaj, troubí, komolí si jména a pak se tomu děsně smějou. Miss Rachel je čas od času přijde zkontrolovat, což Marka vždycky vyburcuje: "Miss Rachel, do we eat now?" "Not now...." Nakonec si Rachel, aby nemusela pořád courat, sedne nedaleko Marka. Iya, která sedí s ním, je zadumaná, zatím neřekla ani slovo. Rachel se jí ptá, jestli je v pořádku. A ta nevinná bytost obratem vypálí: "Miss Rachel, are you a monster?"
Mno, nějak tam dojedem. Průvodkyně ještě nepřišla, nicméně přišel Markův čas. "Now we eat!"
Pak to jde, jak má. Výklad mezi zhruba padesátiletými stromy:


Děti jsou pro mě dost nepochopitelně klidné, půlka z nich nerozumí hebrejskému výkladu, 75% z nich nerozumí anglickému překladu, ale všichni dělaj, že poslouchaj. Kromě Eliáše, který někde sebral kus barevného odpadku a teď si s ním třepotá kolem hlavy a opájí se pocitem, že je uprostřed duhy. (O dva týdny později je mi tento moment vytknut na rodičovských schůzkách: měla jsem mu ten papír vzít, dát si ho do tašky na později a přimět ho se soustředit. Myslím, že maj pravdu, ale mě to v té chvíli vůbec nenapadlo...)
Pak jdeme sbírat do piksličky, většina dětí prudí, že na olivy nedosáhnou - vychází najevo, že dospělý doprovod nebyl na akci zván jen tak zbůhdarma. Tak zvedáme - všichni, všechny a docela vysoko...
Sebrané plody pak máme podle výkladu rozťuknout cihlou, aby oliva pukla a líp se pak naložila. Na stanovišti s cihlama proběhne i ukázka zacházení se starým modelem lisu na olej.


A poději uvnitř i přes sklo pozorování moderního lisu.


Na cestě zpět klimbám i přes to breptání. Přežiju International Food Day a večer si diagnostikuju angínu.
Mimochodem olivy je třeba cca 4 - 5 dní máčet ve vodě, kterou pravidelně měníme, aby se zbavily trpkosti. Pak teprve naložit. Základem je solný roztok tak silný, aby olivy plavaly. (dle rady Haima, Markétina manžela). Pak už cokoli. V našem případě ještě česnek a malé citrusy kumkvaty, co nám rostou na zahradě.
 A minimálně dva týdny nechat. Tak uvidíme. Good night!

úterý 5. listopadu 2013

International Food Day

Eliášova škola zorganizovala monstr akci. Každý má přinést národní jídlo, taky poslat recept s fotkama v angličtině a bude z toho kuchařka.
Jakub říkal, že mám udělat řízky. Už neříkal, že tam je malá šance, že to zvorám, ale kdyby říkal, měl by pravdu.
Já jsem se nechtěla nechat zahanbit, nejdřív jsem se kasala na svíčkovou, tu jsem ale zavrhla kvůli převozu, servírování a tak. Tedy ovšem - co je typicky české, nemá to mezinárdní odnože (guláš třeba má každej národ tak nějak trochu po svým, že jo...) a zvládnu to? Jasně - buchty! České buchty!

Dost jsem se zapotila už při překládání receptu, ale zabojovala jsem a přidala i pohádku O hloupém Honzovi, jak šel do světa a dostal na cestu od maminky buchty do uzlíčku. 
Jdu pro droždí, umím si o něj říct jenom anglicky - což je s našima Ruskama v samošce vždycky dost problém, ale nějak jsme se k tomu nakonec propracovaly. Beru v kostce i sušený, roste mi sebevědomí, třeba pak zadělám i na knedlíky, že jo...
Kvásek kvasí, juchuchů, jdu na to. Zamíchám těsto, ochutnám, je moc dobrý, jdu ho provzdušnit. To jediný mě babička naučila už v dětství - ji totiž vždycky rychle bolela ruka, tak jsme se nad těstem střídaly, dokud nepřestalo lepit a oddělovalo se od stěn misky. Makám jako pitomá, nehty si zarývám do dlaně, na palci už mám puchýř, těsto pořád nevykazuje kýžené znaky. Dochází mi čas - když nechám hoďku a půl na kynutí, pak desítky minut na naplnění buchet, pečení... musim to stihnout, než pojedu zase přes celé město pro synka do školy. Tak nic no. Provzdušňovala jsem dlouho, to by mělo klapnout.
Mno - nebudu to prodlužovat - přátelé - nevykynulo. Ani o píď. Vůbec se nehlo. Na internetu se v jakémsi hospodyňkovském fóru dočítám, že nějaká paní vrazí těsto nikoli na teplé místo v domě, ale rovnou do mikrovlnky na nejnižší stupeň, úspěch je prý zaručen. Mno... Není... Těsto změnilo sice kvalitativně svou konzistenci, k lepšímu to ale rozhodně nebylo.


Zadělávám druhé těsto, tentokrát ze sušeného droždí. A v časovém presu už neponechávám nic náhodě. Do těsta ještě trochu jedlé sody a mírně zalít sodovkou. To by bylo, aby nebylo... 
Ze zpracovávání toho předchozího už mám tenisovej loket, rozedraný dlaně a puchýře, naštěstí přichází domů hlava rodiny. Docela ochotně se chápe mísy s vařečkou a provzdušňuje... Nemůžu se na něj koukat.
"Musíš víc! Takhle to jenom žužláš, musíš to víc nadzvedávat a pořádně v tempu!"
"Ufff, že sem se nabízel...ufff ... já blbec... ufff ...  Sem Ti říkal - udělej řízky - s těma bych ti i pomoh - ale na tohle se můžu... ufff ufff ufff .... Taky jsou to chytráci v tý škole ... já mám teda fakt lepší věci na práci... na, vem si to, mě už to nebaví...atd.atp."
Muž sice zamakal, nicméně těsto pořád lepí. Ale už fakt neni čas na hrdinství. Na výsledek kynutí už nemůžu čekat, odložím těsto na teplé místo a jedu pro chlapečka do školy. 
Návrat mi je zaslouženou odměnou: tadá!


Radost je ovšem pouze dočasná. Těsto naboostrované droždím, sodou i sodovkou sice nemělo jinou možnost než vykynout, ale pořád lepí. A lepí tak, že se nedá zpracovávat. Při pokusu o první buchtičku s tvarohem se mi slepily všechny prsty dohromady a to tak, že jsem málem zase volala manžela o pomoc. Tak tedy racionálně: na třetí pokus kašlu - zítra ráno mám jet s Eliášem se školou sbírat olivy, to už nic neudělám - hned po návratu začíná prezentace národních jídel na školním hřišti - někde v mezičase dorazí tchýně. Čili průser to bude tak jako tak. Nu což - nabírám těsto měchačkou a pak ho silou (aby se měchačky zase pustilo) mrskám do pekáče. Tak utvořím první vrstvu. Na tu umístím (mimochodem velmi kvalitně zpracovanou) tvarohovou náplň. Na náplň je pak třeba ještě umístit druhou vrstvu těsta, což je ale už zase dost zkomplikováno faktem, že těsto již není možno mrskat, neboť by se v pekáči utvořila substance, která by sice, pravda, lépe opticky vyjadřovala pravou podstatu mého díla, ale už by to nikdo nechtěl jíst, což nehodlám připustit. Mno, nějak to tam dopatlám, hrozně u toho nadávám, a když to mám, jdu si nalít panáka.

A pečeme...

Než slečna megabuchta dostane zlatavou barvu, ještě nepěkně popraská na povrchu, ale po třetím rumu, který jsem původně chtěla dát do povidel, už je to fuk.
Ráno odjíždím na olivy, úkol vyrobit z toho stvoření pod utěrkou servírovatelné porce zůstává na Jakuba s maminkou. Mám takovej strach, že si  tu vypečenost ani nefotím. 
NICMÉNĚ: Moje nejmilejší tchýně tu věc nejen nakrájela, pocukrovala a přivezla - ale i pochválila! Rodičům z celého světa ji pak prezentoval především Eliáš, já jsem se kryla - nechtěla jsem čelit dotazům, co to je a odkud tato tradice pochází...

Jinak se ale International Food Day vydařil, slunce pálilo, děti byly veselé, většina ostatních rodin zaměstnala kuchaře z ambasády, takže tam nanosily celé várnice vymazlených pokrmů - ale světe div se - naše buchtové řezy zmizely mezi prvními. Fakt chutnaly. A to nejen dětem z rozvojových zemí. 
Trochu toho Babylonu na školním dveře jsem natočila zde:


Děti z vyšších ročníků dělaly DJe, poznamenala jsem si track, kterej se mi líbil - hrály fakt docela dobře.
No a k tomu pečení - tohle je, doufám, poslední příspěvek o něm. Prostě něco umim a něco ne, čili už do toho nebudu fušovat. Dnes jsme byli s dětmi pro komodu na hračky. Dopravila jsem ji domů, ačkoli jsem nebyla schopná ji uzdvihnout, následně jsem ji v pokojíčku dvě hodiny montovala a žádný šroubek mi nezbyl. Takže tak. Naši mi v dětství říkali, že jsem se měla narodit jako kluk. Pak to najednou přestali říkat, začla to být moc pravda. 
A pak se divim, že Eliáš je posedlý holčičím světem - to mám za to. Tady jsem mu řekla, ať mě vyfotí, jak montuju komodu, aby nám to tatínek věřil. Mno tak jo, vyfotil - komoda vidět není, ale růžovou má rád... Jedno jak...

Good night and good luck.