Nebát se ale modlit.

čtvrtek 17. října 2013

Čtvrtletní bilance - město a doprava

Jede takhle vrchní zemský rabín do Vatikánu na návštěvu. Přijede, švýcarská garda ho uvede do papežovy kanceláře, tam stojí na stole několik telefonů - mezi nimi jeden červený.
A rabín se ptá papeže: "A k čemu voni tady maj ten červený telefon?"
Papež: "To je přece přímá linka k Bohu. Chcete si, rabi, zavolat?"
Rabín: "Jo, jo - potřeboval bych si pár věcí vyřídit. A kolik si za to účtujou?"
Papež: "Tak to bude sto dolarů, bude-li vám stačit pět minut."
Rabi sáhne do kapsy, zaplatí stodolarovkou, vyřídí si, co potřebuje.
O pár měsíců později cestuje svatý otec do svaté země. Mezi množstvím povinností si najde čas a navštíví svého přítele na vrchním rabinátu v Jeruzalémě. I rabín má ve své kanceláři několik telefonů, z toho jeden červený.
Papež: "Rabi, tohle je vaše přímá linka k Bohu, že? Mohl bych si zavolat?"
Rabi: "Ale jistě, jen ať si vyříděj, co potřebujou."
Papež: "Tak děkuji. A co jsem dlužen?"
Rabi mávne rukou: "Jeden šekel."
Papež: "No počkat, jak to? U mě to stojí sto dolarů a u vás jenom jeden šekel?"
Rabi: "Jistě, tady je to místní hovor."

Nemůžu přijít na to, jak změť pocitů z prvního čtvrtroku v Izraeli dostat do jednoho zápisu na blog. A teď jsem na to přišla: co bych vás obtěžovala nějakou překombinovanou formou, nejlepší bude prostý výčet.

Město - je povětšinou hrozně moc přívětivé. Tedy poté, co vystoupíte z auta. Pomalu poznávám i místa mimo Jaffu, kam vozíme Eliáše do školy, lehoulince se už orientuju ve vnitřním Tel Avivu. Moc se mi tam líbí. Našla jsem si parkoviště těsně pod Shuk Hacarmel (karmelským trhem), za dvacet šekelů zaparkuju na celý den a jdu po trhu do kopce. Ovoce narovnané do pyramid, koření nasypané do kuželů, hračky, šperky, šátky, trička, olivový olej (prodává fešný chlapík pod vývěsním štítem: "Sex, drugs and olive oil"), ořechy, pečivo, ryby, bylinky, čerstvé čínské dim-sun knedlíčky - všechno. 

V krámku s judaiky mám kámoše bodrého pána, který mě, kdykoliv jdu okolo, přesvědčuje, že dvě děti nestačí: "Make more!" Hrozně se mi tam líbila jedna předražená chanukia, až jsem jí minule ukecala na půlku ceny. Jakub mi pak doma hrozil, že mi sebere peněženku, páč jsem prý stejně pořád kavka a v Jeruzalémě by jí měli ještě za polovic. 
Dojdu až na křižovatku s Allenby. Po ní sem zatím jen párkrát jela autem a dvakrát sherut taxíkem. Takovej malej New York. Na natřísknutém přechodu pro chodce je z půlky slyšet hebrejština, z půlky angličtina. Pár metrů vlevo na křižovatce s ulicí Gedera je malá hospůdka/bar (podobná atmosféra jako v Nebi, asi - i podobný holky tam pracujou), kde mimo jiné točí Plzeň. Dobrou. Po pravý ruce se můžu dát na Nahalat Binyamin zase dolů z kopce - starý koloniální domy, opravený je tak jeden z osmi, v přízemí většinou obchody s látkami, záclonami, textilem... Každé úterý a pátek je tu trh, kterému říkají designérský - já bych spíš řekla "umění a řemesel". Co stánek, to originál: většinou šperky (v každém stánku jinou technikou), keramika, dekorace... A taky naprosto úžasný sklo. Nádhera. 

Chlapík žije v kibbutzu, pomalu vyfoukává nějaký tvary a přisypává do toho různý jiný materiály. Je sympatickej, hrozně šikovnej a taky dost drahej. Více zde. Taky je tu paní, co napíše vaše jméno do zrnka rýže. V hebrejštině. No - kdo z vás to má?
Někde mezi krámkem s tkaničkama do bot a dalšíma záclonama je vchod do Cafe Little Prince na střešní terase. Uvnitř jsou stěny zavalené policemi s knihami, venku super sezení s výhledem na všechny tváře Tel Avivu. Posedávaj tu básníci, co tady mají večer autorské čtení, muzikanti, hipsteři... Majitel nedávno přišel o řidičák, páč řídil pod vlivem a děsně nadává na Izrael, že to je policejní stát a že odsud odjede. Fakt je, že byl dost zhulenej, když to říkal. Tohle jsou moje a Markétiny fotky z jeho podniku:


Tedy jestli pojedu takhle rozvláčně, tak ta bilance bude delší než Vojna a mír. Budu se krotit.

Řízení: Každý den si za volantem sumíruju, co o těch magorech, co tady vypouštěj na silnici bez dozoru, napíšu a jak jim to natřu. Ale jeden příklad za všechny: Jedu-li pro Eliáše do školy, musím přes důležitou jaffskou křižovatku s kruhovým objezdem. Jinudy to nejde. Už jezdím o čtvrt hoďky dřív, páč tady se vždycky na dvou stech metrech zasekám úplně nevídaně. Auta na objezdu zde mají přednost pouze teoreticky, prakticky se vždy najde hned několik taxikářů, kteří se sem snaží vklínit. Následkem je, že se dvouproudý objezd okamžitě ucpe. Jenže vysvětlujte starýmu tlustýmu týpkovi s řetězem (asi je to nějaká tajná taxikářská internacionální insignie), kterýmu řve rádio na plný pecky, že když se bude cpát na objezd, který je již nyní zcela přeplněn, pravděpodobně tím znemožní vyjetí přítomných aut ven z objezdu, tudíž se celé náměstí ani nehne a týpek tak de facto zablokuje sám sebe. Do toho samozřejmě všichni trouběj, aby se jako vědělo, že tady někdo sakra spěchá. Když je to hodně zlý, přijedou policajti a zavřou některá "chapadla" objezdu, aby se doprava trochu uvolnila. Většinou tak před půl třetí to zavřou. 14:35 se tam dostanu já a nemůžu jet cestou, kterou to umim, musím jet jinudy, zapnout si na pomoc navigaci, Eliášovi ztlumit pro lepší soustředění Hurvínka, čímž spustím halasný nesouhlas, tak zesílím Hurvínka, do toho minu ten správný odbočovací pruh, musim se vymotat ještě složitěji a čas běží a Benovi zavírá za půl hodiny školka dvacet kilometrů odsud. Když se přes den vracím domů, strávím v autě celkem skoro tři hodiny denně. Mám auto ráda, ale myslim, že mi to dlouho nevydrží. Není to vždycky taková hrůza, ale dneska zrovna byla... ;-)
Není úplně fér, že se nám video z centra TLV, nikoli z Jaffy a ještě z jiného ročního období a tak vůbec, ale ilustrativní (a zábavné) to je:


Mno, zdá se, že tu bilanci budu muset rozdělit na více dílů.
Moje grafomanie mě předehnala, už mě bolej oči a ruce... Tak zatím!


Žádné komentáře:

Okomentovat