Nebát se ale modlit.

neděle 27. října 2013

Bilance - jak si zvykají kluci

Předně si teda myslim, že pro tak malý chlapečky ani žádný "zvykání si na změnu" moc neexistuje. Domov maj tam, kde je máma s tátou. Jediný, na co si opravdu museli zvyknout, je, že když jdou v noci na záchod, jsou dveře od pokojíčku jinde. To Eliášovi trvalo pár dní a Ben se s chůzí neobtěžuje, většinou čůrá do postele.
Ben šel v září poprvé do školky a rovnou tedy do anglicky hovořící. Byl statečnej, i když prvních pár dní mu bylo fakt úzko. Teď po dvou měsících má totálně obtočené všechny paní učitelky, děsně ho milujou.
Jsou tam čtyři paní na šestnáct dětí, takže to mají všichni docela komfortní, pořád se mu někdo věnuje. S angličtinou je to asi tak, že prý rozumí pokynům. Já osobně jsem ho zatím slyšela napočítat anglicky do deseti a breptat, když si maloval: "Teď počebuju green, teď počebuju blue..."

Eliáš to má o dost náročnější. Ve třídě je 25 dětí, jedna paní učitelka a dvě asistentky. Jenom on, holčička Elif z Turecka a chlapeček Jiang Wei z Číny nerozumí žádnému z jazyků, který se ve škole používá. Ve škole se asi řídí heslem Vladimíra Železného: "Olivy vydávají nejlepší olej, když je nejvíc drtíš." Ten jejich příšernej rozvrh jsem už zveřejňovala - po čtyřiceti minutách hebrejštiny následuje čtyřicet minut arabštiny a pak už si v klidu vydechneme u počítání v angličtině... :-/ Ale pořád se s Jakubem utěšujeme, že snad vědí, co dělají. I když...

Poslední dobou je to s nima náročný. Začalo to tím, že se paní učitelce nepozdávalo, že Eliáš jí listí ze stromů a neumí nakreslit tygra. Kdo ho ještě neviděl, tak Eliášovo monstrum bez pruhů je zde:
 Pokračovalo to tím, že má paní učitelka jisté obavy z toho, jak Eliáš využívá prostor. Když mu řekne, aby si sednul na židli, Eli pětkrát obejde třídu a pak si teprve sedne. Že asi jako jediný z pěti dětí ve třídě v pohodě čte a píše, to se bere samosebou, ale paní učitelku znepokojuje, že když mu na papír nakreslí obdélníček a on má vepsat své jméno do něj, většinou se nevejde. Kvůli tomu si nás volala do školy podruhé. Když běhá, je moc rozevlátý. Pak taky zvrzal vybarvování slona - resp: do půlky postupoval podle zadání, pak ho to přestalo bavit, tak slona pokreslil srdíčkama a písmenkama. Pak taky: ukládá vypůjčenou knihu zpátky na poličku. Ačkoli by paní asistentka byla radši, kdyby tak nečinil, neboť by to pak nemusela dohledávat:

V téhle fázi mě vlastně docela štvou. Mám ho odnaučit něco, co ho celej život učim, jen aby Miss Liz neměla tolik práce. Chápu, že mít ve třídě pometlo, které vybočuje z řady všemi různými směry, je někdy obtížné, ale už jsem naposled psala paní učitelce, že mi v té jeho potrhlosti vidíme velký potenciál, takže dokud zvládá učivo a nemá problémy s chováním, není třeba si lámat hlavu nad tím, proč se někdy chová jako blázen.
Nicméně doma se třeba houpe na houpačce a vykřikuje do světa: "Ani lo medaber ivrit! Ani lo medaber ivrit!" (neumím hebrejsky) nebo si prozpěvuje: "LaDod Moše hajta hava - hyja hyja hou..." (strýček Moše farmu měl...) Čísla do deseti válí líp než já. Arabsky teda neumí ani ťuk a já se mu nedivim. Mno, držte mu palce. I tomu druhýmu. I nám. :-) 

čtvrtek 17. října 2013

Čtvrtletní bilance - město a doprava

Jede takhle vrchní zemský rabín do Vatikánu na návštěvu. Přijede, švýcarská garda ho uvede do papežovy kanceláře, tam stojí na stole několik telefonů - mezi nimi jeden červený.
A rabín se ptá papeže: "A k čemu voni tady maj ten červený telefon?"
Papež: "To je přece přímá linka k Bohu. Chcete si, rabi, zavolat?"
Rabín: "Jo, jo - potřeboval bych si pár věcí vyřídit. A kolik si za to účtujou?"
Papež: "Tak to bude sto dolarů, bude-li vám stačit pět minut."
Rabi sáhne do kapsy, zaplatí stodolarovkou, vyřídí si, co potřebuje.
O pár měsíců později cestuje svatý otec do svaté země. Mezi množstvím povinností si najde čas a navštíví svého přítele na vrchním rabinátu v Jeruzalémě. I rabín má ve své kanceláři několik telefonů, z toho jeden červený.
Papež: "Rabi, tohle je vaše přímá linka k Bohu, že? Mohl bych si zavolat?"
Rabi: "Ale jistě, jen ať si vyříděj, co potřebujou."
Papež: "Tak děkuji. A co jsem dlužen?"
Rabi mávne rukou: "Jeden šekel."
Papež: "No počkat, jak to? U mě to stojí sto dolarů a u vás jenom jeden šekel?"
Rabi: "Jistě, tady je to místní hovor."

Nemůžu přijít na to, jak změť pocitů z prvního čtvrtroku v Izraeli dostat do jednoho zápisu na blog. A teď jsem na to přišla: co bych vás obtěžovala nějakou překombinovanou formou, nejlepší bude prostý výčet.

Město - je povětšinou hrozně moc přívětivé. Tedy poté, co vystoupíte z auta. Pomalu poznávám i místa mimo Jaffu, kam vozíme Eliáše do školy, lehoulince se už orientuju ve vnitřním Tel Avivu. Moc se mi tam líbí. Našla jsem si parkoviště těsně pod Shuk Hacarmel (karmelským trhem), za dvacet šekelů zaparkuju na celý den a jdu po trhu do kopce. Ovoce narovnané do pyramid, koření nasypané do kuželů, hračky, šperky, šátky, trička, olivový olej (prodává fešný chlapík pod vývěsním štítem: "Sex, drugs and olive oil"), ořechy, pečivo, ryby, bylinky, čerstvé čínské dim-sun knedlíčky - všechno. 

V krámku s judaiky mám kámoše bodrého pána, který mě, kdykoliv jdu okolo, přesvědčuje, že dvě děti nestačí: "Make more!" Hrozně se mi tam líbila jedna předražená chanukia, až jsem jí minule ukecala na půlku ceny. Jakub mi pak doma hrozil, že mi sebere peněženku, páč jsem prý stejně pořád kavka a v Jeruzalémě by jí měli ještě za polovic. 
Dojdu až na křižovatku s Allenby. Po ní sem zatím jen párkrát jela autem a dvakrát sherut taxíkem. Takovej malej New York. Na natřísknutém přechodu pro chodce je z půlky slyšet hebrejština, z půlky angličtina. Pár metrů vlevo na křižovatce s ulicí Gedera je malá hospůdka/bar (podobná atmosféra jako v Nebi, asi - i podobný holky tam pracujou), kde mimo jiné točí Plzeň. Dobrou. Po pravý ruce se můžu dát na Nahalat Binyamin zase dolů z kopce - starý koloniální domy, opravený je tak jeden z osmi, v přízemí většinou obchody s látkami, záclonami, textilem... Každé úterý a pátek je tu trh, kterému říkají designérský - já bych spíš řekla "umění a řemesel". Co stánek, to originál: většinou šperky (v každém stánku jinou technikou), keramika, dekorace... A taky naprosto úžasný sklo. Nádhera. 

Chlapík žije v kibbutzu, pomalu vyfoukává nějaký tvary a přisypává do toho různý jiný materiály. Je sympatickej, hrozně šikovnej a taky dost drahej. Více zde. Taky je tu paní, co napíše vaše jméno do zrnka rýže. V hebrejštině. No - kdo z vás to má?
Někde mezi krámkem s tkaničkama do bot a dalšíma záclonama je vchod do Cafe Little Prince na střešní terase. Uvnitř jsou stěny zavalené policemi s knihami, venku super sezení s výhledem na všechny tváře Tel Avivu. Posedávaj tu básníci, co tady mají večer autorské čtení, muzikanti, hipsteři... Majitel nedávno přišel o řidičák, páč řídil pod vlivem a děsně nadává na Izrael, že to je policejní stát a že odsud odjede. Fakt je, že byl dost zhulenej, když to říkal. Tohle jsou moje a Markétiny fotky z jeho podniku:


Tedy jestli pojedu takhle rozvláčně, tak ta bilance bude delší než Vojna a mír. Budu se krotit.

Řízení: Každý den si za volantem sumíruju, co o těch magorech, co tady vypouštěj na silnici bez dozoru, napíšu a jak jim to natřu. Ale jeden příklad za všechny: Jedu-li pro Eliáše do školy, musím přes důležitou jaffskou křižovatku s kruhovým objezdem. Jinudy to nejde. Už jezdím o čtvrt hoďky dřív, páč tady se vždycky na dvou stech metrech zasekám úplně nevídaně. Auta na objezdu zde mají přednost pouze teoreticky, prakticky se vždy najde hned několik taxikářů, kteří se sem snaží vklínit. Následkem je, že se dvouproudý objezd okamžitě ucpe. Jenže vysvětlujte starýmu tlustýmu týpkovi s řetězem (asi je to nějaká tajná taxikářská internacionální insignie), kterýmu řve rádio na plný pecky, že když se bude cpát na objezd, který je již nyní zcela přeplněn, pravděpodobně tím znemožní vyjetí přítomných aut ven z objezdu, tudíž se celé náměstí ani nehne a týpek tak de facto zablokuje sám sebe. Do toho samozřejmě všichni trouběj, aby se jako vědělo, že tady někdo sakra spěchá. Když je to hodně zlý, přijedou policajti a zavřou některá "chapadla" objezdu, aby se doprava trochu uvolnila. Většinou tak před půl třetí to zavřou. 14:35 se tam dostanu já a nemůžu jet cestou, kterou to umim, musím jet jinudy, zapnout si na pomoc navigaci, Eliášovi ztlumit pro lepší soustředění Hurvínka, čímž spustím halasný nesouhlas, tak zesílím Hurvínka, do toho minu ten správný odbočovací pruh, musim se vymotat ještě složitěji a čas běží a Benovi zavírá za půl hodiny školka dvacet kilometrů odsud. Když se přes den vracím domů, strávím v autě celkem skoro tři hodiny denně. Mám auto ráda, ale myslim, že mi to dlouho nevydrží. Není to vždycky taková hrůza, ale dneska zrovna byla... ;-)
Není úplně fér, že se nám video z centra TLV, nikoli z Jaffy a ještě z jiného ročního období a tak vůbec, ale ilustrativní (a zábavné) to je:


Mno, zdá se, že tu bilanci budu muset rozdělit na více dílů.
Moje grafomanie mě předehnala, už mě bolej oči a ruce... Tak zatím!


úterý 8. října 2013

Pujcujeme auto

Vcera jsme byli s tatou a brachou na pivu v centru Tel Avivu, potkali se s kamaradem z basketu.


Navrat v pul druhy. Rano vstavani s Eliasem v 6:20 a odvoz do skoly. Jedu zpet. Popohanim rodice, at se sbali, jen kousek popojedem do autopujcovny, oni si pujci auto a ja zapadnu doma se dospat. Mizerne webovky autopujcovny se stopovym mnozstvim anglictiny nam vyhodili provozovnu jedenact km od domu.
9:30  - vyrazime
10:00 - 11:00 jedname o pujceni auta. Chcete to par podpisu, zertiku, pouceni, pojisteni.
11:00 - 11:30 - obchazime auto, ktery je vobouchany jak kulecnikova koule Jirky Korna, zapisujeme skody, aby si je pak nenapocitali. 
V pujcovne nemaji GPS. Rikam, ze rodice bez ni jet nemuzou, jsou tu poprve, meli by jet sami pres Jeruzalem, kde je 800.000 poutniku na pohrbu milovaneho rabina Ovadia Yosefa, k Mrtvemu mori a na Massadu. No way.
Posilaji nas tedy na jinou pobocku. Do Herzliye. Dva kilaky od nasehu domu. :-/
12:00 holka uvnitr je uplne blba, trva ji to 100 let a dalsi dolary
12:15 - po trech hodinach zpet doma, vsichni se jdou vycurat a napit, slabsim povaham uz kruci v brise.  Nastavuju jim navigaci, nejde to, pristroj nevi, kde se nachazi, coz je u GPS docela hendikep.
Zkousime to i v aute, nic.
12:30 - rodina mi odjizdi, aby jim Massadu nezavreli. S mapou na kline, bez funkcni GPS.

Uz se teda dospat nepujdu, za hodinu vyrazim pro Eliase do skoly.
Az se nasi vratej, vezmu GPSku a pujdu to osobne nacpat ty neschopny krute do chrtanu a budu po ni chtit takovou slevu, ze bude ten den delat zadara. 

A pak ze mi ten pobyt tady k nicemu nebude. Jako studijni pobyt na vysoke skole asertivity dobry.


sobota 5. října 2013

Nestíháme! :-)

Slíbila jsem si, že udělám něco jako čtvrtletní bilanci, ale vůbec nemám čas se nad tím ani zamyslet, natož to napsat. Dnes ráno dorazila první várka rodičů na inspekci, chceme jim toho tady ukázat co nejvíc a je to k tomu ještě hodně komplikovanější o to, že čtyři dny z jejich pobytu bude Jakub mimo (v Jeruzalémě) pokrývat návštěvu pana prezidenta. Tedy mediálně pokrývat. Pokrýt, nebo raději celý zakrýt, by se měl pan prezident sám, což ale není velká naděje, že se stane, neb má velké ambice: rozzuřit všechny Araby v celém regionu co nejskvostnějším bonmotem na jejich adresu. Už teď mu nemůžou přijít na jméno a to ještě ani nepřijel.
Nicméně: když nemám čas psát, napíšu židovskou anekdotu.
Tak tady je, vyprávělo mi jí to velké české scenáristické jméno  :-) :

Přemlouvá katolický kněz varšavského rabína ke konverzi: "Víte - vy jste pořád jen rabín, ale jako katolík si můžete pořád polepšovat a stoupat - můžete se vypracovat třeba až na biskupa nějaké diecéze!"
"To maj dobrý - ale já jsem vrchní rabín ve Varšave, vědí - a myslej voni, že ta jejich diecéze bude větší než Varšava?"
"Ale pak se třeba můžete stát i arcibiskupem!"
"Taky dobrý. Ale kouknou, v celým Polsku ze všech rabínů ma hlavní slovo dycinky varšavskej rabín - tak to je tak nastejno, nemyslej?"
"Ale pak se můžete stát třeba i kardinálem a nakonec i hlavou celé církve - papežem!!"
"Taky dobrý. Ale mezi náma, poslouchaj: když maj Židi kdekoli na světě nějakej velkej a důležitej spor, tak kam jdou? Nakonec vždycky skončej u varšavskýho rabína jako nejvyšší instance. V čem je ten jejich papež důležitější?"
Knězi dojde trpělivost: "Tak to už je vrchol - nechtěl vy byste se nakonec stát samotným Bohem?"
"Taky dobrý. Jednomu z našich se to koneckonců podařilo..."