Nebát se ale modlit.

úterý 10. září 2013

Orlí hnízdo

To místo jsme objevili náhodou před osmi lety, když jsme ještě po Izraeli cestovali bez dětí. Stmívalo se a my s kamarády bloudili kolem Mrtvého moře, hledajíce nějaké ubytování. Jakub jednou špatně odbočil, věděli jsme, že když se šplháme do serpentin na skále, že do oázy asi nedojedem, ale z rádia nám tenkrát hráli The Doors, slunce zapadalo, Jordánsko naproti bylo růžové, byli jsme čím dál výš, už se nám nechtělo vracet. Nahoře na skalách jsme našli jen cestu pokračující do útrob Judské pouště a malou osadu s orlem u brány.

Tenkrát jsme se ubytovali už za tmy, v noci se přiopili s nafoukaným a v zásadě docela protivným americkým rabínem a teprve ráno zjistili, že bydlíme takhle:
Je to nepopsatelný pocit. Jste asi čtyři metry nad hladinou moře, i když v závratné výšce. Z Judské pouště jde už i brzy po ránu horký vzduch, od moře fouká čerstvý vánek, ptáci plachtí pod vámi. To se nedá zapomenout, museli jsme tam jet znovu. A inu - to se ví - dva baťůžky už nám tentokrát nestačili... když cestujou i plyšáci do postele...

 
 Cesta k Mrtvému moři.
 Jakubův živý telefonát do vysílání o íránské extrateritoriální vojenské jednotce....
 A konečně večeře v Orlím hnízdě aneb Metzoke Dragot:
 Já se teda moc nedojímám, ale tohle místo mě vždycky donutí si sednout na zadek. Byla jsem úplně nadšená, že jsme tam kluky mohli vzít, že to taky vidí. Jedno z nejkrásnějších míst na světě.
Celá ta osada je vlastně hrozně ošuntělá, všemu vybavení dávají hrozně zabrat náročné povětrnostní podmínky, ale tím je to romantičtější. 
Můžete spát v chatičce nebo ve stanu, obojí už toho má hodně za sebou, ale minimálně v těch papundeklových ubikacích bylo sice rzivo a ošuntělo, ale čisto. Taková dvojka - bez štěnic a bez ramínek.
Večer se jdete projít kousek do pouště. Před vámi zapadá slunce, kousek před sebou spíš tušíte než vidíte prašnou cestu, která vede někam daleko za kamenné duny, někam kolem beduínských chýší a pak ještě dál, hoši si hrajou na babu a vy máte pocit, že nic, naprosto nic není nemožné, že je svět veliký a krásný, a že to půjde. Všechno.
V noci tu silně fouká vítr, krásně se spí. A ráno pak zase to probuzení na střeše světa...




Cestou dolů máme skály Judské pouště jako na dlani, nejradši bych Jakuba nutila, aby zastavoval pořád, abych se mohla pokochat.

Je jedna zvláštní (no vlastně: úplně logická a normální) věc na té poušti: Je v ní ticho. Ticho, ticho - malou mušku slyšíte proletět v pětimetrové vzdálenosti. Jinak nic. Do filmu se přidává aspoň vítr, nebo hudba, nebo dech - ale ne, nic z toho tam není, nic není slyšet, nic.

 Ach ano - tihle dva jsou slyšet vždycky.
A pak už zase cesta dolů, přes checkpoint IDF pod kopcem a dál po břehu Mrtvého moře, k další dechberoucí destinaci, o které napíšu příště.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Krásné, krásné, krásné, romantika nevídaná.
máma

Okomentovat