Nebát se ale modlit.

sobota 28. září 2013

Začalo období návštěv, s Jakubem už provádíme paralelně

Skupina A: velke ceske scenaristicke jmeno (asi nejvetsi) - dale uz jen VCSJ - a ja (Lenka)
Skupina B: Jakub, Beník, Eliáš, bratránek Pavel, jeho žena Vlasta

Skupina A: máme sraz v jedenáct, po cestě několik policejních zužení silnice bez zjevné příčiny, mám pocit, že někoho hledají, pak v celém Jeruzalémě nezvykle intenzivní policejní manévry, v ulicích je vidět i vojáky, není kde zaparkovat, hlavní tahy se sotva pohnou. Inu, končí svátky, bezpečnost je zesílená, do toho se poslední dobou množí incidenty na Chrámové hoře, policie některé ulice kolem starého města uplně uzavřela. Nakonec si konečně asi v 11:50 s VCSJ potřeseme rukou a vcházíme do hradeb starého města.



Skupina B: snídáme dlouze a pomalu. Dětem pětkrát řeknem, ať se obujou, balíme pitíčka, svačinky, plavky, ručníky, obujeme děti sami, jdeme k autu, pětkrát se pro něco vrátíme a konečně odjíždíme.

Skupina A: V ulicce ku Chramu boziho hrobu je desne narvano, rozhodujeme se tam prozatim nejit. S mapou na iPhonu se snazim trefit co nejrychleji na ulici El Wad - hlavni tah muslimskou ctvrti stareho Jeruzalema. Moc to nejde, kurzor na mape mi ukazuje moji moznou polohu jako oblast cca o velikosti krestanske ctvrti. Pecu na to, volim analogovou cestu, ptame se arabskych stankaru. Jsou dnes hrozne mili, nasmeruji nas spravne. Na El Wad potkavame lidi v pomeru jeden civil ku jednomu vojaku ci policistovi. Je tu zvlastne husto. Dve ste metru pred vchodem do tunelu u Zdi narku najednou kordon policistu prehradi celou ulici. Dojdeme asi tak do ctvrte rady pred kordonem, atmosfera docela rychle houstne, muslimsti obyvatele se tlaci na kordon, tlaci se zezadu na nas, krici, dozaduji se volneho pruchodu domu nebo do obchodu. Po zuby ozbrojeny kordon mlcky stoji, drzi zabrany a nepousti nikoho. Neni to prijemne. Citim zodpovednost za bezpecnost VCSJ, otacime to zpet, chceme dojit k rakouskemu hospicu na hranici El Wad a via Dolorosa - prochazime mezi dalsimi desitkami uniforem, ktere za nami prehrazuji ulici dalsimi barierami. Deset metru pred hospicem se ptam arabskeho kluka, kde je hospic. Usmeje se a vede nas nahoru. A jeje. To jsem zas trubka,  uz lovim v kabelce drobne.



Skupina B: plazove zabavy pred starověkými oblouky Herodova akvaduktu v Cesareji. Kluci a Vlasta jsou zklamaní z vlnolamu, nemuzou tak radit ve velkych vlnach jako u nas doma. Pak hlad. Objednavame toast, uvnitr je trochu cottage cheese a cele to stoji ctyricet sekelu. Se zblaznili... No jo no. Pak jeste zmrzlinka, kluci tradicne pulka na tricku, ctvrtina rozpatlana po tvarich a ctvrtinu dojida tatinek. Jdem za kulturou do areálu vykopávek.



Skupina A: Nas pruvodce Amir je na strese hospicu jako doma - tamhle Chram boziho hrobu, tamhle Damašská brána, Skalni mesita, tamhleten dum s dvema policisty na strese je domov rodiny Ariela Šarona. Porad nas chce fotit. Bere VCSJ fotak z ruky, me podrzi kabelku, aby nam to sluselo, prej bezte k sobe bliz a jeste bliz... je v nas mala dusicka, to ne ze ne... Ale v pohode, kabelka i fotak se nam vraci zpet. Je to zvlastni situace. Potkali jsme se pred pulhodinou, ted nas tady cizi kluk nuti se k sobe vinout na fotkach, ktere VCSJ priveze domu ukazat rodine ze svate zeme. Chci teda Amirovi podekovat a zbavit se ho. Davam mu drobne. Diva se mi do oci a mince mi vraci: "Ne to ne, ja to udelal zadarmo." Je mi to divne, cekam, co z toho bude. "Mate hlad?" pta se na ceste dolů. Aha, tak takhle... "Nemáme, Amire, vážně ne." Pokrčí rameny, že jako v pohodě, vyjedeme znovu na El Wad a policejni zabrana je primo pred nami. Minimalne patnact zen a muzu v plne zbroji. My ale chceme ke Zdi narku, tohle je nejjednodussi cesta, ptame se znovu Amira, co teda s tim. "Jen bezte, vas pusti, oni nepousteji jen nas, turisti muzou." Jdeme teda, policiste se rozestupuji, prochazime skrz ne, dalsi bariera uz je na dohled.



Skupina B: Jsme ve vykopavkach stare Cesareje. Kluci jsou blazeni v amfiteatru. Vylezli na podium a zpivaji nam divakum pisne, prevazne vlastni tvorbu v jakesi svahilstine. Nemuzem je sundat dolu, cas bezi, za chvili zaviraji areál. Ale za nami jeste asi tricet Nemcu, to zvladnem.



Skupina A: Prosli jsme ctyrmi dalsimi barierami, ulice se dost uvolnila, muslimove, kteri nemuzou projit, zmizeli v utrobach kramku nebo posedavaji na zemi a cekaji. Tenze ve vzduchu. Dochazime na misto, kde jsme to predtim vzdali. Dav proridl, ale je tu. Mlady imám si rozlozil pred kordonem koberec a silnym hlasem tu lidem cituje verse z Koranu. Mlady policista na druhe strane kordonu si ho toci na malou kamerku. Jdeme kolem imáma, zase hladce skrz kordon a zustaneme stat mezi asi deviti muslimy, kteri si na dlazbe El Wadu pred kordonem rozlozili koberecky a modli se. Uz se bali, opatrne jdeme dal. Posledni kontrola pred pruchodem ke Zdi. VCSJ zapomene kamerku na stole pred elektronickym ramem a pobaví ho, když parafrázuju jeho vlastní slova: "Kamera hýr." Neco si zacnem povidat a pak nas to na konci tunelu prejde. Zapomneli jsme rec. Stojime na prostranstvi pred Zdi narku. Me to teda posadi na zadek vzdycky a zda se, ze nejsem sama. Rozdelujeme se do muzske a zenske sekce.



Skupina B: stojime pred zavrenou branou do areálu. Uvnitr, pochopitelne. Kdo by to byl cekal. Pavel preskoci zed, coz v klucicich crocsech a Vlastinych zabkach nepripada v uvahu. Chvilku zvazujeme alternativy, ale co se da delat, budem to muset nejak vyresit, ze jo. Pod branou je mezera. Ach jo. Tak jo. Kutululu... A Ben je na druhe strane. Strejda Pavel lehce prekvapen. Zpod brany se kutali dite - a hele - von je to Ben. Lup! A prikutali se Elias. S Vlastou a Jakubem uz to nema tak hladky prubeh - nekomu prekazi nos, nekomu prsa... ;-) cele vykutalena skupinka se pak oprasi a zamiri do souvenir shopu.

Skupina A: Zed je velka, Zed je mocna a neco silneho v ni je i pro dva cynicke v komunismu vychovane ateisty. Na Chramovou horu dnes turisty nepousteji. Uz jsem se naucila chodit v tom, koho se mam ptat na Haram as-Sharif a koho na Temple Mount, dnes tedy bez faux pas. A bez prohlidky Chramove hory. Projdeme via Dolorosa pozpatku, vyjdem z hradeb stareho mesta, mijime dalsi policejni kordony i jednotku na konich. Pri pruchodu Svatostepanskou branou slysime ranu - jako kdyz nekdo klepe koberec. No jo, to mohlo byt cokoliv. O par kroku dal uz ale slysime v zadech strelbu, tak sto metru za nama. Arabsti kluci hazej pred kordonem praskaci kulicky, zni to uplne stejne. Navstivime Getsemanske zahrady a Chram narodu, nad zahradami pred vystupem na Olivovou horu si dame kafe. Par minut nam staci na odhaleni me naproste ignorance ve filmove vede, tak radsi jdem vyslapat ty schody. Nahore na hore prohlidka klastera Pater Noster, ktery oznacuje misto, kde Jezis naucil sve ucedniky otcenas. Modlitba je tu ve vsech svetovych jazycich. Na vyhlidce na vrcholu hory obdivujeme stare mesto z nadhledu, chceme se dopatrat toho, proc je dneska ve meste tak husto, cimz okamzite rozdmychame ostry spor mezi zidovskou turistickou pruvodkyni a arabskym prodejcem pohlednic. Pravdy se nedobéřeme. Cas na pivo a relax, vracíme se stejnou cestou do města.





Skupina B: Cas na pivo a relax, vracime se domu. Udalosti si objednavaji zivy vstup, cili tatinek musi do mesta, maminka v Jeruzaleme, tak good luck mila zatim bezdetna navstevo, mate nase dve zlaticka na krku. 

Skupina A: vymotavame se starym mestem zpet k Jaffske brane. V utrobach suku zhruba v puli cesty potkavame Amira. To uz jinak nejde VCSJ u nej v obchode musi utratit posledni sekely. Kupujem si pak jeste jedno (teda dve) z nejdrazsich piv a cigaret na svete a sedime si ve stinu Jaffske brany, pozorujem ortodoxni zidy, kteri spechaji do mesta na sabat. Dochazi mi, ze VCSJ za cely den nic nejedl, coz mi prijde jako katastrofalni selhani me pruvodcovske funkce. Vecerime tedy bramburky z igelitove tasky, ktere jsme predtim pro lepsi smak povaleli na svate dlazbe svateho mesta. Dorazi i Marina s Jessikou.

Stihnem se jeste chvili trumfovat, kdo mel nejhorsi poznamku v zakajde a je cas se rozloucit. Dojdu ke garazim, kde jsem rano totalne vynervena zaparkovala auto. Jsou zavrene, zelezne rolety spustene, tam neproklouzne ani myska. Na patniku pred vraty sedi a pokuruji kluci z ochranky. Mate auto uvnitr, co? To mate blby, je sabes, zavirame ve ctyri. Jo, tak vy jste z Tel Avivu? Tak to mate jeste blbejsi. Co budete delat? 
Pak je to spickovani prestane bavit, poslou se mnou chlapicka k autu, ktery umi anglicky tak akorat, aby rikal "left" a "right" obracene, coz se pri navigaci v utrobach garaze ukaze jako lehky hendikep. Ale dojit k platebnimu automatu me nenecha, proste to mam dneska s trochou stresu, ale zadara. Good bye, Jerusalem, brzo se vratim, protoze tohle misto ma pokazdy neco.

pátek 20. září 2013

Poprvé na koberečku

Začalo to tím, že mi Jakub volal, že mu paní učitelka volala, že Eliáš jí listí ze stromu.
Vybuchla jsem smíchy.
Nicméně choť mě ujistil, že to paní učitelka myslela vážně, zněla prý dost ustaraně. Jakože prý, majíc ve třídě celou řadu národností a náboženství, nevěděla přesně, jestli to u nás doma není zvykem. A taky je to původem Britka, která žije už patnáct let v Izraeli, což v sobě samo o sobě spojuje hned dvě dimenze nafrněnosti. No nic. Chvilku jsme se bavili tím, že jsme si vymýšleli, že jí příště řeknem, že jsme nestihli snídani, jestli by si nemohl na školní zahradě zase trochu naškubat, a s ukončením hovoru jsme to pustili z hlavy.

Nicméně při vyzvedávání už na mě Rachel čekala a zvala si mě na židličku vedle sebe, jakože na to, co mi chce říct, bych si měla na chvíli sednout. Vážný pedagožčin výraz mě neděsil, čekala jsem jen tu veganskou stravu, tak si zvesela přisedávám: "Jasně, to listí - blbost, ne?"
"Ne, ne - nejde jenom o to, jen si sedni..." Zhluboka se nadechne, naposledy se zamyslí a volí slova: "Víš, mě se zdá, jako by měl Eliáš problém s porozuměním..."
Zvedám jenom obočí. Prokristapána, je snad třetí tejden ve škole, kde nerozumí hlavnímu vyučovacímu jazyku a v životě neslyšel ani ty dva další, který do nich sypou taky. Co čekala? Že bude plynně tlumočit?
Ona pokračuje: "Já vím, že on anglicky neumí, ale to ostatní děti taky ne. I když pravda, ony třeba rozumí hebrejsky... (!) ... Já mu třeba každý den říkám, že po svačině nemá krabičku a pití nosit zpátky do třídy, že to má nechat u stolečků venku a jít si hrát na hřiště. Ale on to stejně vždycky nese zpátky do třídy. Třikrát mu to řeknu a on to stejně vždycky udělá..."
Pořád nevím, co na to říct. Celý mi to přijde ujetý - je to fakt takovej problém? Zkoušim ho z toho nějak vysekat: "Tak hele, třeba to chtěl po sobě jenom uklidit. Nebo si myslí, že by se mu to tady ztratilo a bojí se o svojí krabičku s Bleskem McQueenem..."
"No, ale to přece nemusí, já mu to říkám každý den, že se s tím nic nestane. Nemá on problémy s porozuměním ve svém jazyce?"
Nemá. Má problémy s posloucháním, to ano. V duchu myslím na to, s jakou anglickou slovní zásobou sem to pětileté děcko přiletělo: "Pumpkin, lollypop, umbrella..."
"Dobře, Rachel, já s ním o tom promluvím -tedy: když je přestávka na svačinu, má si vzít z baťůžku svačinu a pití, jít si to sníst ven, po deseti minutách má věci opustit, tak jak jsou, jít si hrát na hřiště, po dvaceti minutách se vrátit, teprve si vzít své věci a ve třídě si je uklidit do baťůžku - je to tak?"
"Ano, přesně tak."
"Nuže dobrá, řeknu mu, ať to tak dělá..." i když mám velké pochybnosti o tom, že tyhle instrukce bude schopný doposlouchat do konce. V češtině. Mno nic. Ještě něco, ty důro britská?
"A tygr. Dnes jsme malovali tygra. Je to támhle na nástěnce. Ať ti ukáže, kterého tygra namaloval on."
Jdeme tedy s pojídačem listí k nástěnce. Spousta oranžovo-černých velmi dobře vyvedených roztomilých tygříků. V koutku je oranžová ledabyle načrtnutá příšera - má třikrát hrábě jako nohy, hokejku jako ocas, dvakrát fialové hrábě jako ruce - nějaký jako-uši, jinak nic. Černé proužky nemá, má jen oranžové tečky. Všude okolo něj poletují velikánská zelená písmena, která dohromady dávají ELIÁŠEK TIGER. Jo, jo, tenhle talent bude mít zřejmě po mě. Celou základku z kreslení trojky, dodnes si živě vzpomínám na to veřejné ponížení, když jsme malovali maminku a pak jí museli vystavit na nástěnce. Všichni spolužáci pištěli hrůzou, když moje maminka-gremlin zaujala své místo mezi ostatními fešnými maminkami.
Mno nic, odcházím tedy ze třídy jako zmoklá slepice, dodělá mě asistentka Lisa u vchodu: "A on už někdy do školky chodil? U vás doma?"
"Ano, chodil, Liso, chodil. A měli ho tam rádi." Dojatě vzpomínám na pana učitele, který měl Eliáše vážně rád, právě proto, že je to trotl a chodí po světě křivolakými cestami. Vždycky říkal, že kdybychom byli všichni stejní, svět by byl děsivý místo.
Mno, jdem.
"Pročpak si, Eli, nenamaloval tomu tygrovi aspoň pruhy?"
"Von je ztratil, mami. Dal je těm ostatním tygrům. Všichni ostatní tygři je měli, tak tenhle je neměl."
Je k zulíbání, ten náš hošík, snad to vzdělávání přežijou. Paní učitelky a on.

pondělí 16. září 2013

Den smíření a servisování jízdních kol

Jom Kipur je nejsvětějším dnem židovského roku, lidé ho tráví v intenzivních modlitbách, říkají mu šabat šabaton (šabat šabatů). Den, kdy Bůh odpustil Izraeli zhotovení zlatého telete. Den, kdy se Abrahám obřezal a uzavřel tak smlouvu s Bohem. Den, kdy se uzavírají kniha smrti, kniha spravedlivých a prostřední kniha. Den, kdy Bůh rozhoduje o každé duši, kam patří. Den kdy se začíná nanovo, další rok, s čistým štítem.

V moderním Izraeli průběh dne hodně závisí na tom, jak moc je člověk nábožensky založený, nicméně v synagoze se v Den smíření pravděpodobně objeví i ten, koho tam jinak celý rok nevidět. A šance na hluboké rozjímání je dána každému.
Od západu do západu slunce (celkem 25 hodin) nevysílá radio ani televize...


Ani video-on-demand nefunguje...


 Zprávy na serverech jsou staré více než 24 hodin...


A zavřené je všude úplně, úplně všechno. Včetně třeba benzínek, jelikož nejsou potřeba. V celé zemi se totiž nesmí ani řídit auta.


Některé výtahy dokonce jezdí hezky patro po patru, aby věřící nemuseli mačkat knoflíky, neb nesmí manipulovat s elektřinou. Což se samozřejmě týká těch, kteří jsou více nábožensky založení.
Ti ostatní vyrazí na prázdné dálnice:

Až teprve hodinu po západu slunce se život v zemi vrátí do normálních kolejí, lidé v bílém oblečení vyjdou ze synagog a nakopnou auta, autobusy, otevřou večerky, benzínky, začnou vysílat.

Je to zvláštní, fakt zvláštní atmosféra, když v celém městě ustane hluk, ruch a shon. Přála bych vám to zažít.
A ještě jedna věc: my jsme s Jakubem chvilku rozjímali a pak jsme propásli termín vyřízení voličských průkazů. Jste v tom sami, kamarádi, my se letos nepřipojíme. Nezávidíme vám to.

pátek 13. září 2013

oáza Ein Gedi

"Hroznem henny je pro mne můj milý v éngedských vinicích,“ píše se v Bibli v Písni písní. A není to jediná zmínka. Budoucí král David se v oáze schovával před pronásledováním Šaulovými vojáky. 
My se teda nechtěli schovat, chtěli jsme s klukama obdivovat přírodní krásy oázy. Jenže štěstí nebylo na naší straně.
Beník cestou z Masady usnul a nebyl tudíž úplně v náladě, když jsme ho za 15 minut budili, že se jdem podívat na skály a tůňky na koupání. Neustále tvrdil, že na nás počká v autě. Strašně se rozčiloval, když jsme mu to v těch 39°C nechtěli dovolit. Nakonec vylezl až poté, co jsme ho jak oslíka na mrkvičku nalákali na zmrzlinu... A jak doplnil cukry, už z něj byl turboBeník...

V domnění, že mazánky celou oázou neprotáhnem, že se naloží do první tůně a už nikam chtít nebudou, dostali jen plavky a crocsy.


Jenže se sice naložili, ale pokračovat doopravdy chtěli.
Vybíhali schody...


...hopsali po kamenných cestách...


...zalézali do jeskynní...


 ...a to všechno v těch klouzavých botách a plavkách. Takže, babičky, nekamenujte nás, my to fakt neočekávali.


Kdybychom věděli, že se tou zmrzkou takhle naspeedujou, jistě bysme jim pořídili malé Salomonky a kostkovaný kalhoty se záplatama... ;-)


Těžko popisovat krásy kaňonu oázy se strmými sluncem rozpálenými skalami z obou stran a bujnou florou uvnitř. Ani ty fotky nemůžou předat byť jen zlomek pocitu, který v oáze máte. Možná i ta fascinace nádhernou přírodou, donutila ty prďoly vyhopsat až nakonec stezky, byli zvědaví, jak to vypadá za další zákrutou...


Tady "vrcholovka" celé rodinky před posledním vodopádem a průrvou, kde tedy prý bylo ono Davidovo útočiště.


Schválně jsem si vzala stejný šaty jako před osmi lety... Hledejte rozdíly...

červenec 2005

červenec 2005
stejné místo - září 2013


Tady už byli malí Messnerové fakt unavení, už se nedali roztleskat ani krásou Mrtvého moře v pozadí, ani skalami okolo. Až teprve kozy jim zvedly náladu...


...oni to teda byli kamzíci. Asi čtyřicet v různě velkých skupinkách nám jich přešlo přes cestu. Cestou domů jsem si ještě pořídila suvenýr - půl kila bahna - a bylo po výletě.

Hezký víkend a šťastný Jom Kipur!

středa 11. září 2013

Masada

Král Herodes Veliký vládne Judei pevnou rukou. Přesto potřebuje variantu, útočiště v případě, že by se proti němu židovský národ vzbouřil nebo byl napaden z Egypta. A tak si v roce 37 př.n.l. nachází osamělý útes na hranici Judské pouště a břehu Mrtvého moře, kde začíná budovat pevnost.
Když je pevnost v roce 30 př.n.l. dokončena, skýtá neuvěřitelný luxus. Ač vybudována na stolové hoře v poušti, jsou v ní lázně i veřejný bazén. Vodou je zásobuje obří nádrž na vodu ve skále, která zachytí vodu ze dvou pramenů, které tečou jen na jaře. K tomu řada cisteren na vodu dešťovou. 

V roce 66 n.l. je Herodes Veliký dávno po smrti, Judeou (na jeho slova došlo) otřásá povstání židů proti římské nadvládě. Římská posádka Masady je obelstěna zélóty (židovskou náboženskou militantní frakcí) a Masadu obsazují povstalci. Z pevnosti vyjíždějí na ozbrojené útoky proti Římanům.



V roce 70 dostávají vzbouřenci těžkou ránu. Jimi dobytý Jeruzalém dobývají Římané zpět a do základů boří Druhý chrám. Posádka Masady se rozšíří o rodiny, ženy a děti, uprchlíky z Jeruzaléma. Je jich celkem asi tisíc a stávají se štvanci. Desátá římská legie táhne na Masadu.

Římany vede Lucius Flavius Silva, zkušený velitel, který nečeká, že dobytí stolové hory bude snadné. Místo obtížného výstupu těžce ozbrojených vojsk po úzké cestě na vrchol hory, volí delší variantu. Chce povstalce vyhladovět.


Posádka Masady ale odolává. Má bohaté zásoby vody, množství skladů, na planině pěstuje základní potraviny, chová zvířata. Na úpatí posledního útočiště povstalců vyrůstají kamenné tábory Římanů. Obrysy římských ležení jsou z výšky Masady patrné dodnes.




Lucius Flavius nařizuje svým ženistům, aby začali ze západní strany hory vršit val, po kterém by se mohlo vojsko na Masadu dostat. Pracují soustředěně, val roste každým dnem, obyvatelům Masady se začínají odpočítávat poslední dny do porážky, do zmrzačení mužů, znásilnění žen, odvlečení do otroctví.



Na jaře roku 74 je rampa těsně před dokončením. V synagoze v pevnosti rozhodují zéloti o dalším postupu. Náboženské svitky v aramejštině, hebrejštině a řečtině ukrývají pod podlahu synagogy. Nikdo z nich nechce být zotročen.


Přichází den římského triumfu, už se nedá nijak odvrátit. Dobývací věž je vytažena před zdi Masady, aby kryla práci beranidla. Po západu slunce beranidlo proráží zdi pevnosti, vzplane požár.


Římané se stahují, chtějí vyčkat, až dohoří oheň a vyjde slunce. Židé v pevnosti mají poslední noc. Pomocí keramických střepů losují ze svého středu deset jmen. Deset mužů. Když na ně padne los, už vědí, co mají dělat.

Po východu slunce vystoupá Lucius Flavius se svými muži na vrchol hory. Nikdo se jejich příchodu nebrání. Na celé planině je ticho, nikde žádný pohyb, žádný zvuk. Dům od domu obcházejí dobyvatelé pevnost a nacházejí samá mrtvá těla. Masadská planina je nasáklá krví zélotů, posledních povstalců židovské rebelie, kteří dali přednost smrti ve svobodě před otroctvím.


Dnes na Masadě přísahají věrnost armádě vojenští rekruti, proudí skupiny turistů, rabíni s tou historií mají trochu problém (židé musejí usilovat ze všech sil o zachování života, ne páchat hromadné vraždy a sebevraždy) a dole v zázemí lanovky (můžete si samozřejmě vyšlápnout "snake path" chcete-li) je obří food court s McDonaldem.


Tu vlaštovku dostali hoši od pána, který je pozoroval přes stůl, jak se radujou z hranolků, pak řekl, že jsou "beautiful" a poskládal jim tenhle papírový výtvor, na jehož křídlo se snažil namalovat Davidovu hvězdu a děsně to zvrzal. 
Na závěr ještě Joshua tree v poušti, který se prý přes zimu zase zazelená. A cesta zpět do oázy Ein Gedi, o které napíšu příště.

PS: A ještě douška na závěr. V roce 2009 během návštěvy papeže Benedikta XVI v Israeli točil Jakub s kameramanem v Jeruzalémě mimo jiné i o Chrámu svatého hrobu. Taková složitá story, to dáme jindy. Pro celkový záběr chrámu vzburcovali nějaký sousedící patriarchát či co a žadonili, aby je vpustili na chvíli točit na střechu. Otec Bernt se nakonec smiloval a pustil je tam. S Jakubem se dali do řeči, ukázalo se, že otec Bernt je původem z Bavorska a strašně miluje pivo. Český hlavně. Německý docela. Izraelský moc ne. Jakub slíbil, že mu příště přiveze Plzeň. Mno, ale byli zaskočeni - oba dva, když tak stojí proti sobě o čtyři roky později na Masadě a říkají si - je to on? Není to on? 


Takové věci se stávají jenom tady. Good night and good luck!