Nebát se ale modlit.

pondělí 26. srpna 2013

↔ Kinnereth

Celý ten výlet byl takový neujasněný. Asi týden jsme ho plánovali. Večer před odjezdem byly z Libanonu vystřeleny čtyři rakety na sever izraelského území, armáda s odvetou dlouho neotálela, sousedka Maya nám říkala, ať na sever nejezdíme. Ráno jsme hodně čekali, jak se vyvine situace v Egyptě, Jakub rozdával telefonáty i o Sýrii, někdy tak ve tři odpoledne jsme se rozhodli, že přeci jen pojedem, jenom k jižnímu cípu Kineret aneb Genezaretského jezera aneb Sea of Galilee. A asi před šestou se nám podařilo vyjet. Takže krásy dolní Galilee jsme chytli až se západem slunce.
Ke Kineret (já vím, že tu transkripci nemam úplně ujasněnou - zkrátka כנרת) se sjíždí táhlými serpentinami...


takže hoši měli pocit, že je auto na obřím tobogánu a celou cestu na sebe ječeli: "Držte si klobouky, kamarádi!"


Ke kempu jsme se samo dostali až za tmy, hoši byli z prvního spaní ve stanu vzrušení na nejvyšší míru, neustále lezli tam a zpátky, bezradní mají-li si lehnout takhle nebo radši takhle...
My byli smíření s tím, že před jedenáctou se situace neuklidní, však jsme se také dopředu vybavili na dlouhý večer...


 Hoši nakonec našli, zřejmě, ideální polohu...

 A my si užívali vyhlídky na kývající se palmy, ztemnělé jezero, světla Tiberias a poslechu arabského koncertu odněkud z nedaleka. Říkala jsem si, jak bude super, až si ráno hoši užijou koupání, vezmem je na místa s jezerem spjata od biblických dob.

Místo, kde Petr rybařil, když byl ještě Šimon a nebyl Ježíšovým učedníkem a dnes je tam (tuším řecko-ortodoxní) kostel. Místo, kde Ježíš chodil po vodě, místo kde zastavil bouři, taky místo, kde nakrmil 5000, kde ho vodou z Jordánu pokřtil Jan Křtitel a pak taky cestou domů místo s výhledem na jezero, kde se odehrálo Kázání na hoře.
Jan Křtitel křtí Ježíše vodou z Jordánu. Foceno kolem roku 30, Instagram filtr Sutro...
Mno nakonec to bylo takhle: v jednu jsme měli vypitu půlku láhve rumu a šli jsme spát. Ve 3:18 někdo před naším stanem vyhodil z vozíku velkou těžkou věc, velká rána tím způsobená tak nejenže nás všechny probudila ale i odstartovala nesmírně hlučné vybalování stanu arabské rodinky a posléze i grilu a grilování večeře. Zatímco jsme nespali, spřádala jsem si v duchu, jak se asi řekne "ramadán skončil, vy blázni, už můžete jíst i přes den, je pro boha živýho, půl čtvrtý ráno!!!" - nicméně až tak daleko má arabština nesahá. Bodejť by jo, když umím akorát "dobrý den" a "ne, děkuji". Arabové se uložili po čtvrté, děti vstávali v šest.
Čili nakonec z planovaného výletu: "křesťanskou věroukou za půl dne..." nebylo nic a odehrálo se to takhle:
Klouzačky:

 Tobogány:
 Hysterie z úpalu:
Vyčerpání:
A návrat domů. Čili ten katechismus si dáme příště, až tam zase vyrazíme... ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat