Nebát se ale modlit.

čtvrtek 1. srpna 2013

◙ Kamarádi

Stojím na kase v supermarketu a šíleně zdržuju, protože můj nákup je obří. Pás je hrozně krátký, tak to Rusce za kasou rovnám do vysokých vratkých pyramid. Kluci na mě "čekají" o kus dál, každý dostal suchou pitu do ruky a fackujou se. Strašně mě to vytáčí. Za mnou ve frontě stojí pán, vypadá úplně jako Nick Nolte, má tak celkem asi šest věcí, ale už se nedá nic dělat, pustit ho už nemůžu.

Usmívá se a hovoří na mě uklidňujícím tónem - asi říká něco o tom, že to holt jsou děti, děti jsou takové, protože minimálně dvakrát řekl slovo "yeladim" (děti). Vracím mu úsměv a vysvětluju svým obligátním naučeným: "Ani lo medaberet ivrit", že hebrejsky neumím. Plynule přechází do angličtiny a zajímá se, odkud jsme, proč jsme v Izraeli a jak se nám tu líbí. Není první (vlastně jsem nepotkala žádného Izraelce, který by to tak neměl), z koho je cítit neuvěřitelný hlad po tom, abyste jim řekli, že je to tu fajn, že je země krásná a lidé přátelští. A není to úplně stejná emoce, jako když doma tvrdošíjně vyžadujem po cizincích, aby pochválili české holky a pivo, a pak jsme spokojení. Izraelci hledají kamarády. Žádné tady okolo nemají. Sousední země by je všechny nejraději vymazaly z mapy. Mají pocit, že i těch, kteří se s nimi za určitých okolností byli ochotni kamarádit, jim ubývá. Poslední zkazky z EU tomu jenom nasvědčují. Hrozně moc je potěšíte, když je ujistíte, že se tu cítíte dobře. Všem na tom záleží: pánovi ve frontě, kamarádovi Ranovi, bankéřce Irith, kamarádovi Yonimu, paní v samošce... Všichni se už setkali s tím, že si o nich nafoukaní nihilisti z Evropy myslí, že tady žijou v chatrčích a jezdí na velbloudech. A všichni udělají maximum, aby vám pomohli se aklimatizovat, zvyknout si. Pán, co vypadal jako Nick Nolte mi poradil, abych nechala kluky proběhnout na hřišti, co je hned na obřím parkovišti před supermarketem, vybijou se a dají na chvíli pokoj. Poslechla jsem ho. Zatímco hošani řádí na prolézačkách, já v pětatřicetistupňovém vedru skládám meganákup do auta. A za zádama se mi ozve: "Teda ještě jedna taková náhoda a už mi budete muset koupit zmrzlinu." A za mnou stojí Nick Nolte, který zaplatil a přišel ke svému autu, které je hned vedle toho našeho. Už jsme se teda představili, jmenuje se Shmuli, a byl bezva. Rozesmál mě. Myslim na něj celej den, jak mi zvednul náladu. Jestli ho zase potkám, koupim mu zmrzku. Fakt.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Tak to hřiště u supermarketu bude pro tebe asi božím požehnáním, umím si živě kluky v krámě představit.
Hlavně, aby na tom hřišti zůstali a neudělali nějakou neohlášenou samostatnou výpravu do okolí.
babička Jaruška

Okomentovat