Nebát se ale modlit.

úterý 6. srpna 2013

* Davidovo město

Tak po zcela depresívní apatii až paralýze včerejšku jsme se dnes vzedmuli k výkonu. Ono s těma výletema je to tak: musíte dělat důkladné rešerše, co zvládnou dva rozmazlení tydýti ve věku pět a tři roky. Já bych třeba moc ráda jela pod stan ke Genezaretskému jezeru (btw: rychle se naučte pojem Kinereth - czenglishskému sousloví Genezareth sea nerozumí vůbec nikdo) nebo vešla do starého města v Jeruzalémě Damašskou branou, prošla via Dolorosa, došla ke Zdi nářků, možná pak ještě Chrámovou horu, Mariin hrob, Getsemanské zahrady a Olivovou horu... To je nádherná, romanticko-mysticko-multireligiózní výprava. Ale co z toho asi tak ty prckové budou mít? Takže jsme vyrazili sice do Jeruzaléma, ale cíleně do Chizkijášova vodního tunelu pod Davidovým městem. Prostě něco, co ujdou, bude to trvat tak akorát a bude to dost zajímavý pro všechny.
Takže, zapnout mapové aplikace, gps navigaci, bezpečnostní pásy a jedem.
Dálnice na Jeruzalém se rozšiřuje (stroje pracují většinou za zábranami, takže provoz neomezují), nicméně dopravním zácpám se nevyhnete. Hoďka a něco do Jeruzaléma, 3/4 hodiny v něm. Nicméně příprava s mapou a moje špatné odbočení a dvě sta metrů dřív nás dovedlo na neplacené (sic!) parkoviště přímo u tunelu. Geniální, říkám si.
Ve veselé náladě si to mašírujem k tunelu, kluci už mají skoro rozsvícené baterky. Nicméně zjišťujeme, že jsme sice u správného tunelu, ale u jeho ústí, čili nás chlápek v budce posílá zpátky do kopce a půjčuje nám ze sympatií růžovou baterku (ó jaké bylo Eliášovo štěstí). Na cestě nás (jak jinak) odchytne arabský chlapec a že nám ukáže cestu. Inu budiž, nějaké drobné mám. Tak jdeme.
Chlapec z hlavní cesty brzy odbočí do malých uliček.
Pak do ještě menších. Cesta se klikatí, není úplně jasné, jestli za rohem bude vstup do tunelu nebo dvorek, kde nás okradou. Ale zas tak vyostřený to zrovna tady neni, jen mi to tak prolítlo hlavou...
Chlapec cestu dobře zná, kluci kňučí, že je bolej nohy, ale po chvíli a mnoha schodech jsme u vchodu do tunelu. Dávám klukovi asi 12 shekelů, to je dost štědrý. Nicméně chlápek u vchodu chce lístek. No, však jo, chci si ho koupit. No, ne, dámo, lístky se kupujou tam, jak jste začala, u vchodu do Davidova města. No, milej zlatej, tam já jsem nezačala. Ok, je to daleko? Asi deset minut. Tak jdem. Prej deset minut: jenže do prudkého kopce většinou po schodech. Kluci kňučí, arabský kluk jde s náma, že nám to ukáže. Já mu taky ukážu, tu bude koukat, už ani pětník. Prokoukla jsem strategii. Ale hoch je celkem slušnej, je mu to vydírání matky s dětma takový žinantní. Trpělivě čeká, až si kluci odpočinou, sežvýkaji suchý chleba se šunkou, napijou se a jde se dál.
Cestou ke kase projdeme celé Davidovo město (vykopávky paláce a okolních domů z doby krále Davida). V protisměru. Když se vyšplháme ke kase, jdem si koupit lístek ku vstupu do Davidova města. Hech. Klučina chce jěstě pět shekelů, ale s pochopením, prázdnou dlaní a spěšně se vzdálí, když vidí a slyší mou reakci.
Jasně ty chytračko za kasou, když už jsem sem ty dva nemohoucný rozmazlence dovlekla, dáme si i 3D movie. Zbývá patnáct minut do projekce. Stíháme tedy zmrzku, implicitně rovnou i totální devastaci veškerého oblečení.
 V kině nafasujem brejličky ...
... a patnáctiminutovou dávku sionistické agitky. 3D. Je to moc hezky udělaný film, klukům se líbí, vidí model prvního i druhého chrámu, asyrské, babylonské obléhatele. Je to fajn. Ale když už slyším "where it all began" po páté, radši bych už šla. Z kina ještě na nádhernou a trochu netradiční vyhlídku na Jeruzalém...
...tady al-Aksá a hradby starého města...
Eliáš a Olivová hora...
 ... Jeruzalém je tou svojí členitostí hrozně zvláštní místo. Jasně, nejen tou členitostí, je výrazný vším: moc kopcovatý, moc voní, moc náboženského vytržení, moc historie, moc základů ke všemu, moc emocí, moc moc důležité místo pro příliš mnoho skupin.
Amík v klobouku byl taky moc všechno. Hlavně moc tlustej a slepej, šlápnul Beníkovi na nohu, až mu tekla krev. Moc moc se omlouval.
Inu, uplynulo mnoho hodin od startu a my se konečně octli uvchodu do vodního tunelu krále Chizkijáše (Hezekiah' tunnel). Rozsviťte si baterky.
Začátek celem easy. Tunel dal z udobat král Chizkijáš při přípravě na asyrské obléhání Jeruzaléma. Ale co bych vám vykládala já, víc už wikipedie a Bible: 
"Bible nám sděluje, že Chizkijáš připravoval Jeruzalém na obléhání Asyřany tím, že „zasypal horní vody Gichónu a svedl je spodem přímo na západ do Města Davidova.“ (2 Paralipomenon 32,30). Tunel je spolehlivě datován jednak nápisem vytesaným do jeho stěny (Šiloašský nápis), jednak stářím organických látek v původní omítce.[1] Je to jedna z mála dochovaných staveb z 8. stol. př. n. l., kterou návštěvník může nejen vidět, ale i vstoupit do ní a projít z jednoho konce na druhý."
Tedy jsme vstoupili a byli moc namotivovaní a stateční. Přituhovat začlo na strmých kovových schodech (a předběhnutí se se strašně užvaněnou skupinkou německých turistů)...
Vklínili jsme se tedy mezi ně (za námi) a ortodoxní rodinku před námi. 
A pak to přislo. 
Vstup do vodního tunelu.
Tma, jen světla baterek.
Voda nejprve po kotníky. Ledová.
Brzy mi byla hladina do půli stehen.
Kluci oba totál hysterák. 
Eliáš má vodu do pasu, Ben nad kritický limit.
Pravou rukou beru do náručí Bena a udržuju ho nad hladinou, kabelku taky. Levou přidržuju řvoucího Eliáše, konejším ho, jak je statečnej. Trochu se klidní.
Stylem "Četa překračuje Mekong" projdem asi tři ledové tůně, pak se situace klidní, vody je od dětských kotníků po dětská kolena.
Atmosféra here:
Tunel kopaly dvě partičky s kladívkama a majzlíkem, zvukem je navigovalo bušení do kamene na povrchu a nakonec se setkali uprostřed. Žádná polská dálnice. Potkali se. Tunel má 533 metrů, což se na papíře nezdá moc. Ve skutečnosti je to velká, dlouhá a dobrudružná cesta, celá v předklonu, i když místama je prostoru dost, protože maličký chce pořád držet za ruku a pořád něco povídá.
E: mami, můžu skákat?
L: jó, jasně 
B: to je dobodušství...
E: žbluňk
L: Eli? Jsi tam?
B: to je dobodušství...
E: jó. Jen jsem trochu popohnal tu pani s dlouhu sukní, šla moc pomalu.
Zezadu: gerade aus! 
L (v duchu): kam byste asi jinam chtěli jít, Gertrudy...
B: to je dobodušství...
E: mami, mně už to tu neni příjemný!
L: Tak musíme dojít na konec, Eliášku, tam už to bude dobrý.
B: mně to taky neni pšíjemný!!!
Zezadu: Achtung! 
L: na konci to bude fajn, jsi moc statečnej skaut, že tak pěkně ťapeš... 
E: mami, ale já jsem celej mokrej a už je mi zima!
B: jó, mně taky!
L: hergot, a co si asi myslite, ze s tim asi udelam? Mam na zadech akumulačky nebo co? Koukejte šlapat!
Zezadu: unglaublich! 
B: ja uz chci konec, mamí.
L: uz bude, neboj, brzy. Nesviť mi tou baterkou do očí.
E: a kdy už teda bude ten konec, mami?
L: nekecej a pádluj.

Mno, tak to šlo mnoho dlouhých minut, až do vítězného konce:

Když jsme konečně znovu dosáhli kóty parkoviště, bylo půl čtvrté odpoledne. Při nulovém provozu bychom byli doma tak za hoďku a půl, i dřív. Místo toho jsme první 3/4 hodinu strávili ve snaze dostat se z ulice u parkoviště na první rozumnou křižovatku. Pak zácpa kolem starého města. Zácpa před americkým konzulátem...
Pak porůznu dvě tři zácpy při ploplétání se Jeruzalémem ven. (Už mám vážnou krizi s panem Zbyňkem-přirozeným hlasem z navigace, dnes jsem na něj ječela, jestli by mi laskavě nemohl ty změny směrů hlásit včas).
Pak přesun těžké vojenské techniky na dálnici:
Pak ještě asi osmnáct nahodile rozesetých dopravních problémů... A před sedmou jsme byli doma jako na koni.
Tak čau. A příště zase všichni.

















1 komentář:

Pavel Vorlíček řekl(a)...

Tak zatím asi nejlepší článek :-D umírám... :-D:-D:-D

Okomentovat