Nebát se ale modlit.

pátek 2. srpna 2013

◙ ...a často taky nerozumíme...

"My jsme, mami, normální Čechové, já teda nejsem žádnej Angličtin ani Izraelštin..."
Je to koumák, ten náš chlapec, přišel na to.
Začalo to v Ikey, kde se mě pokladní nejdřív hebrejsky a pak rusky na něco ptala a když jsme se nakonec dohodli na angličtině, na kterou si musela přizvat kolegu, ptal se mě tento, zda hodlám platit jednou platbou. Nechápala jsem o co jde, naznačuju mu, že nerozumim otázce - jak jako jednou platbou? A on se na mě obořil: "So which language do you understand?" Inu, dnes už vím, že si tady můžete rozložit platby za cokoli. I za chleba v samošce. Běžná věc a zřejmě používaná, páč se mě na to ptaj vždy a všude.
Nebo: Když jsem včera v supermarketu shraňovala ten obří nákup, hodila jsem do košíku něco, co vypadalo ve zmrazeném stavu jako nasekané hovězí kosti na polívku. Jelikož se tady ze mě s neúprosnou hrozivostí stává hospodyňka, chtěla jsem dělat domácí vývar do zásoby. Beru teda kosti, které se zdají být kostmi. Pro jistotu si na balíčku pomalu louskám hebrejská písmena, ale nikam to nevede, výsledné slovo mi nic neříká. Když to doma rozmrzlo, zjišťuju, že to nejsou ani kosti ani hovězí. Spíš nasekanej krk nějaké drůbeže, zřejmě husy, ale tak ve velikosti pštrosa. Nebo had, já nevim. Nebo žirafa. No hele, vývar z toho je dobrej, dnes polívka, zbytek v mrazáku, doteď nemám tušení, co za zvíře jsem to vyvařila.
Taky nerozumim, co mi říká vzkaz na záznamníku, kde prý mám vzkaz, ale nemůžu si ho vyzvednout, protože prostě nevim, co mám po úvodní zdravici automatu zmáčknout. Tak mám na ploše telefonu pořád ikonku a sem tam si zavolám na záznamník a zkouším nahodile mačkat nějaké číslo a křížek nebo hvězdičku. Tipuju, že si na ikonku brzy zvyknu.
Dnes jsme potkali na pláži člověka jménem Gabi, pětačtyřicetiletý chlapík, byl tam se svými dvěma syny z pěti. Tady vyfotil svého Jariho (6,5) s naším Eliášem (5). Jako velký jsou stejně, ale jistě chápete, proč jsme se rozhodli poslat synka do mezinárodní školy a ne do izraelské. ¨

Gabi (jestli jsem si to zapamatovala správně) má maminku z Maroka, tatínka z židovské menšiny v Iráku, první žena měla rodiče z Rumunska a druhá je má z Litvy. S každou má prý dva syny, tak mi tam ten pátý trochu hapruje, zřejmě pozůstatek z jeho patnáctiletého působení v Evropě, především Francii. V Praze byl a má ji rád. Víc než celou Francii.
Cestou z pláže na mě Eliáš, který prošel kolem falašské skupinky, haleká: "Mami, tyhlety lidi s černou kůží mi úplně zasmrděli do mýho nosu!" Málem to se mnou seklo. Tedy, my občas nerozumíme a často nám není rozuměno - a především ve druhém případě je to fakt někdy dobře.

Žádné komentáře:

Okomentovat