Nebát se ale modlit.

sobota 31. srpna 2013

Trošku prý plakal...

Přicházím ke škole, paní učitelka Rachel zrovna nese něco do třídy, povídá mi, že Eliáš trochu plakal. Eli mě vidí přes sklo a maže rychle ke dveřím, ani mu asistentka nestihne dát na záda baťůžek.
"Mami, proč jsi nepřišla hned po svačince?"
"Říkali jsme ve dvanáct, Elí, ty jsi prý plakal - jak to?"
"Jo, plakal jsem, protože jsem si myslel, že už pro mě nikdy nepřijdeš. Já jsem plakal několik hodin!"
Tak ještě sedíme chvíli na lavičce na školním dvorku a povídáme si. Eliáš je naštvanej, že paní učitelka psala pro ostatní děti na tabuli jeho jméno i v hebrejštině a to on si zásadně nepřál. Ale jinak si pochvaluje, že je Rachel legrační. To mi přijde super, je to v jeho očích nejvyšší kompliment. Taky mi vykládá třeba toto: "Svačinku jsme si jedli tady u toho velkýho stolu venku, ale Rachel říkala, že až bude venku zima, budeme jíst u našich malých stolečků ve třídě..."
Divim se, že to pochytil, když ráno přicházel do třídy s řídkými znalostmi slovní zásoby naučené v modřanské školce: "pumpkin", "umbrella" a "ice cream".
Bude dobrej.
Dostal školní tričko, které nosí všichni žáci. Bylo vtipný, jak se v poledne proplétali pětiletí prďolové mezi dvoumetrovýma maturantama.
Doma pak dort za statečnost.
A v pondělí zas. A malej brácha taky v pondělí začíná. Tváří se světácky, ale myslim, že tam to bude ještě větší oříšek... Mno nic. V pondělí mé první volné samostatné dopoledne. Asi půjdu ve staré Jaffě na blešák a pak na ledový kafe... jo, zhruba tak... ;-)
Jinak masky máme, půjčené z ambasády. Bunkr je od nás sto metrů. Večer asi zabalim pohotovostní tašku, jen tak, pro jistotu. Ale pořád jako většina lidí tady věříme, že do Izraele ze Sýrie nic nepřiletí. Z Libanonu asi jo, ale Iron Dome je rozmístěn, vojáci na severu v pohotovosti, snad budou škody co nejmenší.

středa 28. srpna 2013

••» Sháníme plynové masky a chystáme se do školy

Nechtěla jsem psát o vážných tématech ani o politice, ale má-li tohle být férovej deník, tak to sem patří.
Na naší poště je nemaj. Na ostatních distribučních místech jedou podle seznamu izraelských občanů v oblasti. My nejsme občani Izraele. Dětské velikosti se špatně shání. Na Amazon a ebay jsem našla v pohodě vše potřebné, původní výrobky pro IDF (izraelskou armádu), ale neposílají to do Izraele. (!) Nevím jistě, ale mám pocit, že to může být klasifikováno jako vojenský materiál, takže se to sem nedá poslat.
Útok amerických sil na Asadův režim v Sýrii by prý mohl začít ve čtvrtek. Asad hrozí okamžitou odvetou Izraeli. Dost se nám to nehodí, zítra má Eliáš první školní den. Držte mu palce. První ven ve třídě, kde nebude vůbec nikomu rozumět. Ať to má bez poplachu.
Je v něm (Eliášovi) taková zvláštní směska těšení se a strachu, úplně mu rozumim, nejradši bych se přiznala, že mám stejné obavy jako on. Ale dělám, že nic, že pohoda, bude to tam pěkný... Snad jo. Snad.
A k té bezpečnosti: lidi tady jsou tak půl na půl - jedni se chovají jako "lepší nic nevědět" a "není lepšího odporu než běžný život" a druzí sice taky normálně žijou, ale vymění si filtry do masek a nakoupí konzervy. Všichni (včetně asi mě) věří ve výzvědné služby a akceschopnost Izraele. Už se jim párkrát tak trochu přihodilo, že udeřili dřív, než dopadl úder na ně, že jo... Tak snad. Snad.
Nebojim se. Ale když si představim, jak dětem navlíkám plynovou masku, sevře se mi hrdlo. Aby se mi ty znalosti z branné výchovy na základní škole nakonec nehodily... Tak si to nepředstavuju...
Jakub dnes koupil širokou pásku na utěsnění oken, ale rozhodli jsme se dětem nedávat žádné instrukce, beztak pro ně ty masky zatím nemáme, tak jaká potom branná výchova, že jo...
Zítra dojmy z prvního školního dne. Pa.

pondělí 26. srpna 2013

↔ Kinnereth

Celý ten výlet byl takový neujasněný. Asi týden jsme ho plánovali. Večer před odjezdem byly z Libanonu vystřeleny čtyři rakety na sever izraelského území, armáda s odvetou dlouho neotálela, sousedka Maya nám říkala, ať na sever nejezdíme. Ráno jsme hodně čekali, jak se vyvine situace v Egyptě, Jakub rozdával telefonáty i o Sýrii, někdy tak ve tři odpoledne jsme se rozhodli, že přeci jen pojedem, jenom k jižnímu cípu Kineret aneb Genezaretského jezera aneb Sea of Galilee. A asi před šestou se nám podařilo vyjet. Takže krásy dolní Galilee jsme chytli až se západem slunce.
Ke Kineret (já vím, že tu transkripci nemam úplně ujasněnou - zkrátka כנרת) se sjíždí táhlými serpentinami...


takže hoši měli pocit, že je auto na obřím tobogánu a celou cestu na sebe ječeli: "Držte si klobouky, kamarádi!"


Ke kempu jsme se samo dostali až za tmy, hoši byli z prvního spaní ve stanu vzrušení na nejvyšší míru, neustále lezli tam a zpátky, bezradní mají-li si lehnout takhle nebo radši takhle...
My byli smíření s tím, že před jedenáctou se situace neuklidní, však jsme se také dopředu vybavili na dlouhý večer...


 Hoši nakonec našli, zřejmě, ideální polohu...

 A my si užívali vyhlídky na kývající se palmy, ztemnělé jezero, světla Tiberias a poslechu arabského koncertu odněkud z nedaleka. Říkala jsem si, jak bude super, až si ráno hoši užijou koupání, vezmem je na místa s jezerem spjata od biblických dob.

Místo, kde Petr rybařil, když byl ještě Šimon a nebyl Ježíšovým učedníkem a dnes je tam (tuším řecko-ortodoxní) kostel. Místo, kde Ježíš chodil po vodě, místo kde zastavil bouři, taky místo, kde nakrmil 5000, kde ho vodou z Jordánu pokřtil Jan Křtitel a pak taky cestou domů místo s výhledem na jezero, kde se odehrálo Kázání na hoře.
Jan Křtitel křtí Ježíše vodou z Jordánu. Foceno kolem roku 30, Instagram filtr Sutro...
Mno nakonec to bylo takhle: v jednu jsme měli vypitu půlku láhve rumu a šli jsme spát. Ve 3:18 někdo před naším stanem vyhodil z vozíku velkou těžkou věc, velká rána tím způsobená tak nejenže nás všechny probudila ale i odstartovala nesmírně hlučné vybalování stanu arabské rodinky a posléze i grilu a grilování večeře. Zatímco jsme nespali, spřádala jsem si v duchu, jak se asi řekne "ramadán skončil, vy blázni, už můžete jíst i přes den, je pro boha živýho, půl čtvrtý ráno!!!" - nicméně až tak daleko má arabština nesahá. Bodejť by jo, když umím akorát "dobrý den" a "ne, děkuji". Arabové se uložili po čtvrté, děti vstávali v šest.
Čili nakonec z planovaného výletu: "křesťanskou věroukou za půl dne..." nebylo nic a odehrálo se to takhle:
Klouzačky:

 Tobogány:
 Hysterie z úpalu:
Vyčerpání:
A návrat domů. Čili ten katechismus si dáme příště, až tam zase vyrazíme... ;-)

neděle 25. srpna 2013

One day we'll be old... Oh baby...

Ja vas toho nemuzu usetrit. Cely den mi to zni v hlave. Jeden z tech songu, ktere zpocatku vypadaji ze nic a pak vas sezerou...



Asaf Avidan je typek, ktery se narodil v Izraeli, par let zil v detstvi na Jamajce, po vojne v Izraeli studoval animaci, zil v Tel Avivu a pak se zas vratil do Jeruzalema. V pulce zari ma koncert ve starobylem amfiteatru v Cesarei. Skoro kazdy, koho jsem zatim poznala, na nej jde.
Tenhle song z alba The Reckoning vydal uz v roce 2009 v Izraeli a nekterych castech Evropy. Nemecky DJ Wankelmut desne chtel udelat jeji remix, ale Asaf pry nechtel. Milej Wankelmut ho udelal i tak a vystrelil jmeno Asaf Avidan do povedomi globalniho showbyznysu. Enjoy. ;-)

středa 21. srpna 2013

Poprvé v báru...

Mně se tady vždycky ty zážitky zhustěj do poměrně omezeného časoprostoru, takže i první večírek je tak trochu instantní setkání se vším možným, co noční život v Izraeli dokáže nabídnout.
Tedy začlo to tak, že mi Izrael nabídl plážového úchyla. Mno, jako děkuju pěkně.
Čekám tak na holky, se kterými mám sraz na promenádě kousek od Herzliyjské mariny. Vím, že přijdou později, vybírám si místo, kam si sednu, aby se mi dobře koukalo na západ slunce a na lidi, co jdou z pláže. Ještě ani nesedim a už je u mě. Hezky se posadil stehno na stehno. Posunu se, ale pořád doufám, že to zvládnem hezky důstojně. I kdepak, i stručná odpověď na "where are you from?" v něm budí takové nadšení, že se na mě sápe a snaží se mě políbit. Bránim se, má teda tak dva metry, ale místo je plné lidí, tak se nakonec pakuje. bleee. Jako jasně, holka, když jde večer ven, tak pravděpodobně doufá, že jí to bude slušet - ale vážně pro to nepotřebuje hmatatelné důkazy během prvních vteřin. No nic. Zapálim si, uvažuju o tom, že zkrátím blonďaté háro, nebo si rovnou koupim ortodoxní paruku, každopádně tohle nemám zapotřebí, úchyla pořád koutkem oka vidim. Krouží jako sup. Zvednu se, že půjdu radši holkám naproti, v tu ránu ho mám za zadkem, už mě skoro dohání. Doprrr... V zoufalství se čapnu nějakýho týpka ve svítivě oranžovém triku, který spěchá za skupinkou svítivě oranžových dětí. Skauti? Já nevim. Překotně mu vysvětluju prekérní situaci, chci s ním jít aspoň pár kroků ke křižovatce, ať se mě ten magor pustí. Týpek mě ale chápe dost ve zlém, odskakuje ode mě a zrychlí krok, uklidňuju ho, že s ním půjdu fakt jenom kousek. Furt na mě podezřívavě kouká a pak si znova ověřuje, odkud že to jsem. Z Rumunska? No ty vado, teď mě tady zas tenhle má za nějakou volavku rumuských loupežníků nebo co? Chjo. Mno nic, než se stačím vmísit mezi oranžové skauty, holky už jsou nadohled.
A rychle do baru a pivo na ex. Něco kolem čtyřiceti šekelů (přes dvě stovky).
Bar se jmenuje Yam (Moře) a letos slaví dvacet let, tak tu každého dvacátého hraje nějaká kapelka. Dnes hrajou tihle, fakt nevím jméno, každopádně vypadali jak čtyři ajťáci a holka z fildy, za první hodinu neskutečně precizně přehráli skoro celou naší pubertu...
Surfař Uri se nám pořád děsně omlouval, že nehrajou reggae jako obvykle. Nám to neva. Máme pivo (druhé), vyhlídku na pláž, super bařík, kapelku...

A kapelka se pouští do ještě zapeklitějších věcí. Kdo neslyšel Smells Like Teen Spirit v hebrejštině, ten jako by ani nebyl...


Zvukař byl taky dobrej - stačil mu tablet a cigáro.
Dost přemýšlím, jestli snesete ještě jedno video, ale ten kytarista ... to byste asi museli vidět. Malej kluk s mastným culíkem a chmýřím pod nosem, normálně bych ho tipla na promovaného experta na C++ a další programovací jazyky s latentním zájmem o menšinové internetové porno. A hele, jak mu to jde...

Mno, takže piv bylo nakonec asi tři a půl. Potkala jsem (v tomto pořadí): úchyla, novou známou Zuzku, sympatického surfaře Uriho, milovníka České republiky, který u nás už už skoro jednou byl a jehož jméno jsem zapomněla, a večer jsme zakončily diskuzí s týpkem, co tvrdil, že je právník, ale řemeslo ho už nějak přestalo bavit a raději se dal na prodávání v sex shopu. :-)
Ponaučení si odnáším: úchyla rovnou nakopat, žádný diskuze. Všichni si tady stěžujou, jak je tady hrozně draho, ale za barem si může pět barmanů nohy ušoupat... Vztahy mezi muži a ženami jsou tady dost ode zdi ke zdi. Jak mi vysvětlila Markéta, přijme-li holka pozvání na drink, očekává se, že se nejpozději po jeho dopití začne balit na cestu do nejbližšího soukromí. Úsměv znamená začátek diskuze, začátek diskuze rychle vede k drinku a dále viz výše...
Tak příště radši s manželem, myslim... ;-) Good night and good luck.

čtvrtek 15. srpna 2013

Hospodyňkou těžce a pomalu, aneb co žije v díře pod olivou

Když tehdy přišla naše paní bytná a nad vybledlou trávou na zahradě sama zbledla ještě víc a dala nám čočku, že blbě zalíváme ("look, everything is dying!"), začala jsem tušit, že ta moje mise tady ani tak nebude o tom "jaký si to uděláš, takový to máš" ale spíš "raduj se z toho, jak ti to nalajnujou ostatní, nic jiného ti nezbývá." Nuže už se skoro měsíc snažím radovat se z každodenního zalévání a došla jsem k závěru: je mi to stejně ukradený jako předtím. Květinám nerozumím, rozeznám leda tak banán a vánoční stromeček, navíc u toho vždycky proberu z letargie veškerý bodavý hmyz z okolí. A to, že některé exempláře kolem zdi vypadají fakt pěkně, mé k bujné floře netečné srdce neobměkčí, nemůžu si pomoct, asi jsem zlý člověk.
V díře pod olivou něco je. Myš si nemyslim, ta strakatá kočka už u nás skoro bydlí. Hadi tu prý jsou, ale , ač teda ani v zoologii nejsem přeborník, podzemní tunely bych od nich nečekala. Když jsem tak zkusmo strčila hadici, zmizela nejmíň metr pod zemí a tunel určitě vedl dál, voda se nevracela na povrch, ale mizela v díře. Když jsem hadici zase vytáhla ven, vyběhli po chvíli tři ti obří sedmicentrovi švábi s krovkama, nebo co to je... To jako oni dokážou vyrobit takový tunel? Každopádně mi to vrtá hlavou, už jsem třeba vykoumala, že jestli je to švábí díra, naleju tam kyselinu. Tuto fanstastickou myšlenku jsem si naštěstí sama včas zcenzurovala, zase úplně nechci, aby nám chcípla ta asi šedesátiletá oliva, že jo. Mno takže to by asi bylo k úskalím mého zahradničení.
Hodně samozřejmě, jak už jsem psala, peru, vařím, uklízím, tyhle věci mě tedy neminuly ani v Praze, ale dělám je nerada. A tady obzvlášť. Zaberou většinu dne, radši bych šla s klukama na kolo nebo na pláž. Taky jsem se dala na pečení. První dva koláče strávníci mohutně pochválili, ale pohledem už hledali místo, jestli by se nedal jejich kousek nacpat někam pod stůl. Třetí kousek mám ve sbírce dnes. Nejdřív foto z Apetitu:
Obrácený banánový koláč s karamelem, kdybyste nevěděli. V kuchyni bylo hodně banánů, inu pustila jsem se do díla.
Dodržela jsem postup do puntíku. Toto je výsledek:

Takže bacha, jestli budete zlobit, přijde si pro vás v noci můj koláč!


↔ Výlet za humna (Národní park Yarkon a Tel Afeq)

Máte-li jenom půlden na výlet, daleko se Izraeli nedostanete. Což ale neznamená, že neuvidíte nic zajímavého. Trvalo nám asi patnáct minut, než jsme dojeli do Národního parku Yarkon (jméno od pramenů řeky Yarkon, v jehož areálu je i pevnost Tel Afeq.

Je tu bohatá fauna i flora, jenž já kytičkám nerozumim, rybky jsou mi ukradený a papoušky jsme neviděli. A s dětma je třeba začít pozvolněji, když chcete dojít na místo, které zajímá rodiče.


Takže nejdřív piknik a veselé hopsání po rodičích...
Krátce vycachtat nohy v jezírku...

A už můžou skauti šplhat do kopce... k pevnosti... (kolem jedné hodiny odpoledne cca 37'C)


V místě byly nalezeny doklady o osídlení třeba i z doby 5000 let př.n.l.. (Teď jsem si hledala, jak se správně přeloží "chalcolithic period" /eneolit- aneb nejpozdnější doba kamenná/ a zjistila jsem, že tohle období se jinak datuje na Blízkém východě a jinak ve střední Evropě - stejné úrovně civilizační vyspělosti v těchto regionech od sebe dělí skoro 2000 let... hustý...)



Takže, jestli chápu správně, po pračlověčí osadě, přišlo už kolem 3000 let př.n.l. první zdí opevněné město, v bronzové době už rozlehlé naplánované město s hradbami, pak se záhadně město na stovky let vylidnilo, další přišli Egypťané, kteří právě tady zbudovali sídlo místního místodržícího.


To za mnou jsou zbytky jeho paláce. Taky jediné místo, kde byl stín...


Je to fakt super, člověk si může projít každou malinkatou místnůstku, jsou tam i zbytky schodů... Uvnitř paláce byly objeveny destičky se sumerskými, akádskými a kanaánskými nápisy, dokonce celý dopis ze starověkého města Ugarit v akádštině, tehdy mezinárodním jazyce. 


 Po Egypťanech přišli Filištíni (na obrázkou jsou ty naši, teda, jestli to nevadí...), pak Řekové, Římani (Herodes Veliký tu vystavěl město Antipatris), samozřejmě celou dobu pogromy na židovské (a pravda místy vzpurné) obyvatelstvo, pak zeměstřesení v roce 363 n.l., které město dost zdevastovalo, za byzanstké éry vojenská osada, během křižáckých válek taky tak - strážili tu vazalové rytířů z Ibelinu a konečně: skoro všechno to, po čem hoši lezou a co je na povrchu vidět, jsou zbytky osmanské pevnosti.

Tady průhled přes zeď věže na mrakodrapy Tel Avivu na obzoru...


Závěr výletu jako vždy konzumní... 


A na závěr otázka, která nám nedala spát, ačkoli fakt floře nerozumíme ani jeden... Je ten strom cedr nebo cypřiš? Nebo ani jedno? A co teda? (Jehličnan to je, až potud jsme si jistí...)


středa 14. srpna 2013

☺ Lunapark

V noci byla velká bouřka, přitom ani nekáplo (maminka s tatínkem měli jen trochu jiné názory). Když bouřka utichla, sousedka Maya vyšla ze svého domku ven se třemi kufry. Ale prý ne navždy, jen na týden.
Ráno jsme se rozhodli (když naše paní bytná je teda ta generální asi čtyřech parků v zemi), že pojedeme na pouť. Eliáš hýkal nadšením, Beník se rozplakal a tvrdil, že do toho písku on nepůjde a že počká v autě. Marně jsme mu domlouvali, že na pouti je to lepší než na poušti...
Mno nicméně... tadááááá!
Beník stále u Jakuba v náručí, pořád nevěřil, že ho tam nečeká jen horký písek. A hádejte, co mu spravilo náladu? Jistee...
Zatimco tatinek si okamzite rozbouril zaludek na prvni atrakci s Eliasem (ten kolotoc vzadu), maminka chytre vyckala, az mladsi chlapec zpusobne doji...

A vzala ho do víru barevných jednoduchých kolotočů pro nejmenší... Začali jsme hodně lehce pirátskou lodí...
..., ale do té už se Ben po obhlídce ostatních vozítek nikdy nechtěl vrátit. Vyžadoval pak už jen armádní člun se dvema lehkymi kulomety na zadi:
maskovaný bojový letoun s rudou hvězdou...
A úplně nejraději měl jakousi protiletadlovou houfnici s extra dvěma palebnými pozicemi...
Takze tak. 
Kdyz jsme stali frontu na obrnene dzipy, sluzbu konajici pubertak se ptal po veku deti (mohly od peti).
"This one is five," rekla jsem ja, vnitrne se pripravujic na to, ze trilety Ben bude plakat, ale co se da delat...
"And this one is four and half," vlozil se hbite muj muz, takze i trilety byl vpusten. Nevim, jestli si kluk dokazal spocitat, ze mu bud mu bezostysne lzeme do oci, nebo jeden z chlapcu neni nas, zrejme ani jedno, bylo mu to fuk.
Vic fotek z batoleci branne vychovy uz nemam. 
Asi jsem tim ani nechtela rict, ze to je pruprava do militantni dospelosti. Park je plny pubertaku, pred i za kasou. za ctyri roky pujdou holky na vojnu na dva roky a kluci na tri. asi to takhle dava vic smysl.  Good night and good luck!








sobota 10. srpna 2013

☺ vtip

Dnes jsme byli na výletě, ale fotky má tentokrát v telefonu Jakub a bude chvíli trvat, než je z něj dostanu. Tak aspoň něco, co jsem si schovala pro takovéhle případy.

Zbožný pan Nusbaum přijde jednoho dne k rabínovi a utrápeně povídá:
"Rabi, já vůbec nevím, co mám dělat, úplně se vám to stydím vypovědět... hech... Představte si, můj syn konvertoval ke křesťanům..."
Rabi sedí, zadumaně mlčí, čas ubíhá... Pět minut, pan Nusbaum rabiho neruší, nedovolí si. Deset minut. Doba se protahuje, pan Nusbaum se začne ošívat. Po dvaceti nekonečných minutách se osmělí a povídá "No tak, rabi, copak mi na to nic neřeknete? Taková vážná věc... Co si mám počít?"
Rabi zvedne hlavu a moudře pronese: "S tím se, Nusbaum, nedá dělat nic. Můj syn taky konvertoval ke křesťanům..."
Nusbaumem to úplně otřese: "Rabi, váš syn? Je to možné? Vy, takový svatý muž, to jsem tedy nevěděl. No to je hrůza. A co jste dělal?"
"Inu, šel jsem ke Zdi a modlil jsem se. Byl jsem tam každý den, dnem i nocí, prosil jsem Boha, aby mi pomohl ukázat cestu, aby mi naznačil, jak se mám zachovat..."
"No, rabi, a co? Odpověděl Bůh? Jak to dopadlo?"
"Modlil jsem se převelice dlouho, teprve po dvaceti dnech se nebe rozestoupilo a ozval se boží hlas:

'NIC NENADĚLÁŠ, RABI,... MŮJ SYN...TAKY KONVERTOVAL...'"

čtvrtek 8. srpna 2013

☺ Ráno samá rána

Dneska to má grády. Jakub vstával ve čtyři a odjel, my v krásných osm. Dětem cereálie s mlíkem, Bena dokrmit, je tady s těma věcma ještě dost nešikovnej. V polovině už nechce, ok, koukejte na pohádku, já jdu ustlat. Muj vzorne vychovany chlapec ale po sobe chce zbytky uklidit, nese misticku do kuchyne, kazde dva metry mu to vysplouchne a udela louzi na dlazdicich, v kuchyni to nejak vubec neda, miska křachne o podlahu. Vybiham sprintem z loznice, jednak jsem nastvana a druhak chci co nejdriv uklidit strepy od deti pryc. Nohy mi ujedou na prostredni z louzi. Rana jako krava. Na oba lokty. Kdyz jsem asi po trech minutach lapani po dechu schopna se zvednout, z loktu mi kape krev, z vlasu mliko. Chci sebrat ty strepy, ale je mi na omdleni, zvazuju, co je vetsi riziko. Na druhy pokus strepy seberu a odplizim se si lehnout. Ruce jsou pohyblive, ale boli pekelne. Elias utira podlahu, nese mi napit vody. Nakonec vezme iPad, chvili neco kuti a pak mi to starostlive prinese ukazat: "tady jsem ti, mami, vybral pisnicky pro nemocny lidi."
Smich leci, kamaradi, tohle mi vybral:


úterý 6. srpna 2013

* Davidovo město

Tak po zcela depresívní apatii až paralýze včerejšku jsme se dnes vzedmuli k výkonu. Ono s těma výletema je to tak: musíte dělat důkladné rešerše, co zvládnou dva rozmazlení tydýti ve věku pět a tři roky. Já bych třeba moc ráda jela pod stan ke Genezaretskému jezeru (btw: rychle se naučte pojem Kinereth - czenglishskému sousloví Genezareth sea nerozumí vůbec nikdo) nebo vešla do starého města v Jeruzalémě Damašskou branou, prošla via Dolorosa, došla ke Zdi nářků, možná pak ještě Chrámovou horu, Mariin hrob, Getsemanské zahrady a Olivovou horu... To je nádherná, romanticko-mysticko-multireligiózní výprava. Ale co z toho asi tak ty prckové budou mít? Takže jsme vyrazili sice do Jeruzaléma, ale cíleně do Chizkijášova vodního tunelu pod Davidovým městem. Prostě něco, co ujdou, bude to trvat tak akorát a bude to dost zajímavý pro všechny.
Takže, zapnout mapové aplikace, gps navigaci, bezpečnostní pásy a jedem.
Dálnice na Jeruzalém se rozšiřuje (stroje pracují většinou za zábranami, takže provoz neomezují), nicméně dopravním zácpám se nevyhnete. Hoďka a něco do Jeruzaléma, 3/4 hodiny v něm. Nicméně příprava s mapou a moje špatné odbočení a dvě sta metrů dřív nás dovedlo na neplacené (sic!) parkoviště přímo u tunelu. Geniální, říkám si.
Ve veselé náladě si to mašírujem k tunelu, kluci už mají skoro rozsvícené baterky. Nicméně zjišťujeme, že jsme sice u správného tunelu, ale u jeho ústí, čili nás chlápek v budce posílá zpátky do kopce a půjčuje nám ze sympatií růžovou baterku (ó jaké bylo Eliášovo štěstí). Na cestě nás (jak jinak) odchytne arabský chlapec a že nám ukáže cestu. Inu budiž, nějaké drobné mám. Tak jdeme.
Chlapec z hlavní cesty brzy odbočí do malých uliček.
Pak do ještě menších. Cesta se klikatí, není úplně jasné, jestli za rohem bude vstup do tunelu nebo dvorek, kde nás okradou. Ale zas tak vyostřený to zrovna tady neni, jen mi to tak prolítlo hlavou...
Chlapec cestu dobře zná, kluci kňučí, že je bolej nohy, ale po chvíli a mnoha schodech jsme u vchodu do tunelu. Dávám klukovi asi 12 shekelů, to je dost štědrý. Nicméně chlápek u vchodu chce lístek. No, však jo, chci si ho koupit. No, ne, dámo, lístky se kupujou tam, jak jste začala, u vchodu do Davidova města. No, milej zlatej, tam já jsem nezačala. Ok, je to daleko? Asi deset minut. Tak jdem. Prej deset minut: jenže do prudkého kopce většinou po schodech. Kluci kňučí, arabský kluk jde s náma, že nám to ukáže. Já mu taky ukážu, tu bude koukat, už ani pětník. Prokoukla jsem strategii. Ale hoch je celkem slušnej, je mu to vydírání matky s dětma takový žinantní. Trpělivě čeká, až si kluci odpočinou, sežvýkaji suchý chleba se šunkou, napijou se a jde se dál.
Cestou ke kase projdeme celé Davidovo město (vykopávky paláce a okolních domů z doby krále Davida). V protisměru. Když se vyšplháme ke kase, jdem si koupit lístek ku vstupu do Davidova města. Hech. Klučina chce jěstě pět shekelů, ale s pochopením, prázdnou dlaní a spěšně se vzdálí, když vidí a slyší mou reakci.
Jasně ty chytračko za kasou, když už jsem sem ty dva nemohoucný rozmazlence dovlekla, dáme si i 3D movie. Zbývá patnáct minut do projekce. Stíháme tedy zmrzku, implicitně rovnou i totální devastaci veškerého oblečení.
 V kině nafasujem brejličky ...
... a patnáctiminutovou dávku sionistické agitky. 3D. Je to moc hezky udělaný film, klukům se líbí, vidí model prvního i druhého chrámu, asyrské, babylonské obléhatele. Je to fajn. Ale když už slyším "where it all began" po páté, radši bych už šla. Z kina ještě na nádhernou a trochu netradiční vyhlídku na Jeruzalém...
...tady al-Aksá a hradby starého města...
Eliáš a Olivová hora...
 ... Jeruzalém je tou svojí členitostí hrozně zvláštní místo. Jasně, nejen tou členitostí, je výrazný vším: moc kopcovatý, moc voní, moc náboženského vytržení, moc historie, moc základů ke všemu, moc emocí, moc moc důležité místo pro příliš mnoho skupin.
Amík v klobouku byl taky moc všechno. Hlavně moc tlustej a slepej, šlápnul Beníkovi na nohu, až mu tekla krev. Moc moc se omlouval.
Inu, uplynulo mnoho hodin od startu a my se konečně octli uvchodu do vodního tunelu krále Chizkijáše (Hezekiah' tunnel). Rozsviťte si baterky.
Začátek celem easy. Tunel dal z udobat král Chizkijáš při přípravě na asyrské obléhání Jeruzaléma. Ale co bych vám vykládala já, víc už wikipedie a Bible: 
"Bible nám sděluje, že Chizkijáš připravoval Jeruzalém na obléhání Asyřany tím, že „zasypal horní vody Gichónu a svedl je spodem přímo na západ do Města Davidova.“ (2 Paralipomenon 32,30). Tunel je spolehlivě datován jednak nápisem vytesaným do jeho stěny (Šiloašský nápis), jednak stářím organických látek v původní omítce.[1] Je to jedna z mála dochovaných staveb z 8. stol. př. n. l., kterou návštěvník může nejen vidět, ale i vstoupit do ní a projít z jednoho konce na druhý."
Tedy jsme vstoupili a byli moc namotivovaní a stateční. Přituhovat začlo na strmých kovových schodech (a předběhnutí se se strašně užvaněnou skupinkou německých turistů)...
Vklínili jsme se tedy mezi ně (za námi) a ortodoxní rodinku před námi. 
A pak to přislo. 
Vstup do vodního tunelu.
Tma, jen světla baterek.
Voda nejprve po kotníky. Ledová.
Brzy mi byla hladina do půli stehen.
Kluci oba totál hysterák. 
Eliáš má vodu do pasu, Ben nad kritický limit.
Pravou rukou beru do náručí Bena a udržuju ho nad hladinou, kabelku taky. Levou přidržuju řvoucího Eliáše, konejším ho, jak je statečnej. Trochu se klidní.
Stylem "Četa překračuje Mekong" projdem asi tři ledové tůně, pak se situace klidní, vody je od dětských kotníků po dětská kolena.
Atmosféra here:
Tunel kopaly dvě partičky s kladívkama a majzlíkem, zvukem je navigovalo bušení do kamene na povrchu a nakonec se setkali uprostřed. Žádná polská dálnice. Potkali se. Tunel má 533 metrů, což se na papíře nezdá moc. Ve skutečnosti je to velká, dlouhá a dobrudružná cesta, celá v předklonu, i když místama je prostoru dost, protože maličký chce pořád držet za ruku a pořád něco povídá.
E: mami, můžu skákat?
L: jó, jasně 
B: to je dobodušství...
E: žbluňk
L: Eli? Jsi tam?
B: to je dobodušství...
E: jó. Jen jsem trochu popohnal tu pani s dlouhu sukní, šla moc pomalu.
Zezadu: gerade aus! 
L (v duchu): kam byste asi jinam chtěli jít, Gertrudy...
B: to je dobodušství...
E: mami, mně už to tu neni příjemný!
L: Tak musíme dojít na konec, Eliášku, tam už to bude dobrý.
B: mně to taky neni pšíjemný!!!
Zezadu: Achtung! 
L: na konci to bude fajn, jsi moc statečnej skaut, že tak pěkně ťapeš... 
E: mami, ale já jsem celej mokrej a už je mi zima!
B: jó, mně taky!
L: hergot, a co si asi myslite, ze s tim asi udelam? Mam na zadech akumulačky nebo co? Koukejte šlapat!
Zezadu: unglaublich! 
B: ja uz chci konec, mamí.
L: uz bude, neboj, brzy. Nesviť mi tou baterkou do očí.
E: a kdy už teda bude ten konec, mami?
L: nekecej a pádluj.

Mno, tak to šlo mnoho dlouhých minut, až do vítězného konce:

Když jsme konečně znovu dosáhli kóty parkoviště, bylo půl čtvrté odpoledne. Při nulovém provozu bychom byli doma tak za hoďku a půl, i dřív. Místo toho jsme první 3/4 hodinu strávili ve snaze dostat se z ulice u parkoviště na první rozumnou křižovatku. Pak zácpa kolem starého města. Zácpa před americkým konzulátem...
Pak porůznu dvě tři zácpy při ploplétání se Jeruzalémem ven. (Už mám vážnou krizi s panem Zbyňkem-přirozeným hlasem z navigace, dnes jsem na něj ječela, jestli by mi laskavě nemohl ty změny směrů hlásit včas).
Pak přesun těžké vojenské techniky na dálnici:
Pak ještě asi osmnáct nahodile rozesetých dopravních problémů... A před sedmou jsme byli doma jako na koni.
Tak čau. A příště zase všichni.