Nebát se ale modlit.

úterý 30. července 2013

↔ Akko

Odjakživa (jako asi tak od starověku) bylo město centrem obchodu, přístav, důležitý strategický bod blízkého východu. A taky brána do svaté země, takže když začaly křížové výpravy...
... stalo se město baštou křižáků. V následující stovce let, kdy různá města byla různými vojsky dobývána a zase ztrácena, Akko zůstávalo křižácké. Když nakonec museli odtáhnout, opouštěli křižáci Akko jako poslední.

Při svém blízkovýchodním tažení se město pokusil dobýt i Napoleon, ale neuspěl.
A pak jsme se pokusili my (s neodmyslitelnou kuželkou-mečem v ruce):
Nejdřív oběd z krabičky na promenádě na dohled od starého města a před pomníkem slavného Prison Breaku z roku 1947. Abych zbytečně nezabíhala do detailů: ještě za britského mandátu v Palestině zorganizovala sionistická organizace Irgun útok na místní vězení a osvobodila 28 (nebo 41, zdroje se liší) vůdců Irgunu, Hagany a Lehi (vše vojenské organizace bojující za vznik státu Izrael). Apropos: jeden z osvobozených byl i Eitan Livni, otec současné izraelské ministryně spravedlnosti Tzipi Livni. A už zase zabíhám do detailů... Tedy ten pomník:


 Po vstupu do starého města jsme se vydali po šipkách k templářským tunelům...

 ...o kterých jsme se domnívali, že se budou klukům líbit nejvíc.

 Nicméně, skončili jsme (jak jinak) v útrobách arabského tržiště, kde se šipky najednou ztratily... :-)
Eliáš: Fůůůj, mami, tady to smrdí!
Ben: Tady je to jako v Albeltu, že jo?
 Ale nakonec jsme si vzpomněli (my už tu s Jakubem jednou byli) a vchod do tunelů jsme našli. Nejdřív teda přednáška o křižácích...
Pak templářské tunely:

 Klukům se to fakt líbilo moc, předbíhali se, kdo bude vedoucí rytíř a povede výpravu...
 Tunely nás vyplivly nedaleko hradeb...
 Tatínek pak ještě přes záliv ukázal klukům horu Carmel a Haifu, čímž je definitivně zmátl a stálo nás mnoho dní opakování, že v Haifě byly zahrady a v Akku křižáci, aby se zase upamatovali.

 Po cestě k templářské citadele zase připomínka Prison Breaku - foto i s mřížema, ale jsem si skoro jistá, že tohle není TA budova.
V zahradách citadely jsme potkali naprosto nesmyslnou skupinku francouzsky hovořících klaunů. Ano, tušíte, správně, kluci ječeli hrůzou...
A pak už templářská citadela z části "under reconstruction",ale pořád impresivní.


Na jedné informační tabuli jsme se dočetli, že když zasedli rytíři ke společnému jídlu, mistr i rytíři jednak dostali to stejné a taky že nikomu z rytířů nebylo povoleno opustit tabuli, dokud ještě někdo jedl. Učinil-li tak někdo, byl velmi přísně potrestán. (Se výchovně hodí, že jo...)

mimochodem: přijde mi, že rekonstrukce by mohla být citlivější, kdyby se chtělo. Ten litý beton na podlaze zas tak mystiku místa nepodporuje.
A pak už cesta domů. Sbohem, houževnaté Akko, sbohem rytíři, zase se vrátíme.

Žádné komentáře:

Okomentovat