Nebát se ale modlit.

úterý 30. července 2013

↔ Akko

Odjakživa (jako asi tak od starověku) bylo město centrem obchodu, přístav, důležitý strategický bod blízkého východu. A taky brána do svaté země, takže když začaly křížové výpravy...
... stalo se město baštou křižáků. V následující stovce let, kdy různá města byla různými vojsky dobývána a zase ztrácena, Akko zůstávalo křižácké. Když nakonec museli odtáhnout, opouštěli křižáci Akko jako poslední.

Při svém blízkovýchodním tažení se město pokusil dobýt i Napoleon, ale neuspěl.
A pak jsme se pokusili my (s neodmyslitelnou kuželkou-mečem v ruce):
Nejdřív oběd z krabičky na promenádě na dohled od starého města a před pomníkem slavného Prison Breaku z roku 1947. Abych zbytečně nezabíhala do detailů: ještě za britského mandátu v Palestině zorganizovala sionistická organizace Irgun útok na místní vězení a osvobodila 28 (nebo 41, zdroje se liší) vůdců Irgunu, Hagany a Lehi (vše vojenské organizace bojující za vznik státu Izrael). Apropos: jeden z osvobozených byl i Eitan Livni, otec současné izraelské ministryně spravedlnosti Tzipi Livni. A už zase zabíhám do detailů... Tedy ten pomník:


 Po vstupu do starého města jsme se vydali po šipkách k templářským tunelům...

 ...o kterých jsme se domnívali, že se budou klukům líbit nejvíc.

 Nicméně, skončili jsme (jak jinak) v útrobách arabského tržiště, kde se šipky najednou ztratily... :-)
Eliáš: Fůůůj, mami, tady to smrdí!
Ben: Tady je to jako v Albeltu, že jo?
 Ale nakonec jsme si vzpomněli (my už tu s Jakubem jednou byli) a vchod do tunelů jsme našli. Nejdřív teda přednáška o křižácích...
Pak templářské tunely:

 Klukům se to fakt líbilo moc, předbíhali se, kdo bude vedoucí rytíř a povede výpravu...
 Tunely nás vyplivly nedaleko hradeb...
 Tatínek pak ještě přes záliv ukázal klukům horu Carmel a Haifu, čímž je definitivně zmátl a stálo nás mnoho dní opakování, že v Haifě byly zahrady a v Akku křižáci, aby se zase upamatovali.

 Po cestě k templářské citadele zase připomínka Prison Breaku - foto i s mřížema, ale jsem si skoro jistá, že tohle není TA budova.
V zahradách citadely jsme potkali naprosto nesmyslnou skupinku francouzsky hovořících klaunů. Ano, tušíte, správně, kluci ječeli hrůzou...
A pak už templářská citadela z části "under reconstruction",ale pořád impresivní.


Na jedné informační tabuli jsme se dočetli, že když zasedli rytíři ke společnému jídlu, mistr i rytíři jednak dostali to stejné a taky že nikomu z rytířů nebylo povoleno opustit tabuli, dokud ještě někdo jedl. Učinil-li tak někdo, byl velmi přísně potrestán. (Se výchovně hodí, že jo...)

mimochodem: přijde mi, že rekonstrukce by mohla být citlivější, kdyby se chtělo. Ten litý beton na podlaze zas tak mystiku místa nepodporuje.
A pak už cesta domů. Sbohem, houževnaté Akko, sbohem rytíři, zase se vrátíme.

pondělí 29. července 2013

↔ Haifa (Bahá'í zahrady)

Dnes to bude spíš obrazem než slovem.
Haifa je od nás méně než hodinu cesty, bylo jasné, že to bude jeden z prvních cílů našich cest.
Po cestě nic zvláštního, jen jsem vám vyfotila banánovou plantáž:

Pak už příjezd do Haify, města na úpatí hory Carmel, čtvrtého největšího v Izraeli (cca 270 tis.obyv.), sídla asi nejlepší technické univerzity v regionu, obřího přístavu, a mimojiné i centra bahá'ismu, o tom dnes bude ještě řeč.

Zde už nejfotogeničtější kus města - UNESCO chráněné Světové centrum Bahá'í s rozhlehlými zahradami.


Pokusím se o vysvětlení náboženského směru, jehož počet následovníků po celém světě se odhaduje asi na šest milionů, tak nějak vlastními slovy.
Byl tahle (pol. 19.stol.) jeden maldý perský kupec, který si ve svých čtyřiadvaceti letech začal říkat Báb (brána) a začal ohlašovat příchod božího projevu, který je zmiňován ve vsěch základních monoteistických náboženských textech. Báb tvrdil, že on je tou branou, která ohlásí a umožní příchod někoho většího, kdo lidstvo pozvedne na novou úroveň vývoje. Za své učení byl mučen a nakonec popraven v perských vězeních.
Třináct let po jeho smrti  o sobě dal  světu vědět Bahá'u'lláh, nový boží prorok, zakladatel bahá'ismu. V zásadě říkal, že podstata lidství je všude na světě ve všech dobách stejná a že různí náboženští proroci (Mojžíš, Kršna, Ježíš, Mohamed) jsou proroci jednoho stejného Boha a že on je na světě proto, aby věřící celého světa spojil pod jedinou vírou a ideály humanismu, míru, tolerance a lásky. Toť k bahá'ismu, který je dodnes především v Íránu tvrdě potírán a našel si příznivce i mezi Evropany a Američany.
V téhle svatyni jsou pohřbeny ostatky Bába:

Docela se nám dařilo hochům vysvětlit, že nemají kolem svatého místa běhat ani řvát, nejlíp to ale pochopili u vchodu do interiéru, kde už šeptala i ochranka a museli si zout boty. Uvnitř se modlilo pár věřících, přísná slečna dozorovala zákaz focení, atmosféra silně spirituální. Pojednou se odkudsi z kouta ozval zvuk, no jak to říct, prostě někomu se toho duchovna nashromáždilo asi víc a potřeboval trošku upustit. Eliáš okamžitě zahájil šeptem vyšetřování: "Mami, kdo si to prdnul? Mami, kdo to byl? Mami, že se tady prdět nesmí, že ne?" Přísná slečna z ochranky se kousala do rtu a otáčela se zády, aby nebylo vidět, že za chvíli asi vyprskne smíchy, Eliáš vypadal, že ve svém spravedlivém poslání začne vyslýchat každého zvlášť, tak jsme se spěšně vzdálili.
Z krásných bahá'jských zahrad, které sahají téměř od přístavu až po vrchol hory Carmel, jsme prošli jen střední část, což bylo tak akorát, aby to naše květinky bavilo. Pro vášnivé zahradníky pár obrázků bez komentáře:








Chtěli jsme ještě v Haifě navštívit Eliášovu jeskyni (byla zavřená) a karmelitánský klášter Stella Maris, ale hoši byli unavení a jelikož úspěch výletu dost závisí na jejich spokojenosti, nechali jsme je odpočinout během cesty dál na sever.

Cesta vede kolem kibbutzu, který společně založili českoslovenští, litevští a polští přistěhovalci...

Třeba se tam taky někdy podíváme. O návštěvě Akka a křižáckých památek bude příští příspěvek. Tak zatím!



sobota 27. července 2013

☺ Rukověť izraelského řidiče

- Ráno jsem zaspal, hergot, to než se dostanu do práce, to zas chytnu ten nejhorší provoz. Takže honem: snídani do pusy, košili si pak oblíknu v autě, jen co si vzpomenu, kde jsem ho včera nechal. Před domem není... hmm hmm... a kruci, už asi vím, je tak o dva bloky a pět rohů dál. Než tam doběhnu, povim vám ve střední Evropě, jak to tady s tím parkováním je:
V zásadě smíte bez obtíží parkovat v zóně, kde jsou modrobílé pruhy.
Absolutně nechápu, kde se tahle fotka na světě vzala, to musí být hollywoodskej ateliér, vláda vás tahá za nos, takovýhle nádherný parkovací místo v Tel Avivu není. Ne, není. Nikde. Když už se něco objevi, je to tak na polovinu délky vašeho auta, s parkovacím automatem a časovým omezením, který vy paka z Evropy stejně budete blbě čist zleva doprava, takže až se k autu vrátíte, najdete na něm pokutu na 200  shekelů minimálně.
Ha, tady je moje kára, to jsem to ale včera pěkně vykoumal. Sice mám jedno kolo na chodníku, druhý v půlce silnice a nárazník hluboko v sousedově kufru, ale co už. Nejsem diplomat jako tenhle, abych mohl bez obav libovolně pohodlně parkovat na červono-bílych pruzích.

Tak jedem. Košili, dožvejkat snídani a tradá. A doprrrrrr.... Ayalon úplně zacpanej, kdo by se taky divil v tuhle hodinu...

Do háje, to mi ještě chybělo. TUUUUUUT!!!! Hahaha, lek ses, prde ve fabii, co? Mno, se mi trochu ulevilo... Ale žlutym pruhem pro autobusy a taxíky si fakt netroufám, takovej střelec zase nejsem. Kruci, máme přece všichni 'waze', se připojim a uvidim... No jooo, Ayalon celej červenej. Jestlipak někdo z kolegů taky nemá stejnej problém... hledám, zkoušim proklikávat ikonky aut kolem mě, aspoň nějaká řidička na pokec kdyby byla... Kůrnik! Brzda! To bylo o fous. TUUUUUUT!!!! Se nediv, vole, jsem to malem nedobrzdil... Ufff, to jsem se lek. TUUUUUUT!!!! Jo, uz lepsi...
Mno jo, za sto metru budu odbocovat a jsem v levym pruhu. Mno nic, noha na plyn, volant vostra prava a TUUUUUUT!!!!, TUUUUUUT!!!!, TUUUUUUT!!!!, TUUUUUUT!!!!. 


Cha chaa, do prace uz dojedu hladce, na parkovišti to umím nejlíp na jestřábí způsob. Vjedete na parkoviště, minete ty zoufalce, co už jsou na čekaný, najdete si pěkné místečko za zaparkovanými auty a tiše v klidu čekáte. Pět deset minut, ona se kořist objeví. Hele, pani jde z nákupu. Ostatní už ji taky zmerčili a nenápadně se sem šinou. Jenže já jsem nejblíž, tahle je moje! Paní už je v autě a startuje, sunu se k ní co nejnenápadněji, hlavně musí být všem hned jasný, že sem dneska parkuju já. Paní couvá a kruci - TUUUUUUT!!!! - primo na mně, bábo! No, moc neukazuj a kruť volantem, já ti necouvnu i kdybych moh', jakože nemůžu, páč těsně za mnou jsou další tři auta, co čekaj, až někdo udělá chybu. TUUUUUUT!!!! Pohni, pohni. Babka už lehce bezradná, pohupuje se dopředu a dozadu na dvaceti centimetrech a zběsile kroutí volantem tam a zpět. No vida, nakonec to zvládla, je to holka šikovná, však protisměr ani chodník plný chodců není žádná stěna, že. Tak a teď já. Ještě to trochu srovnat... TUUUUUUT!!!! Ne! Ne, nevyjíždim, ty hyeno, teď jsem přijel!
Paráda. A jsem tu. Od moře lehce fouká, dneska se holky tak hezky nosej, večer si půjdu posedět na pláž. Čau kolegové, hele dneska byl provoz úplně v pohodě, žádnej incident, brnkačka. Jo, jo, v naší čtvrti je to fajn, tam se nějaký parkování vždycky najde...






čtvrtek 25. července 2013

◙ Takový holčičí postřehy

Mám spoustu bodů, který, jak se ukazuje, budu potřebovat promptně vyřešit.

1)Jestli se budu celý dny jenom rýpat ve špinavých hrncích, tak mě trefí. (A nejen cákanec oleje z pánve, něco horšího...)


Řešení: Peču na to. Prostě jim nebudu tak vyvářet, mazánkum, maj dvě teplý jídla denně. Smůla - pita s hummusem a nazdar.  

2) Děti strašně zlobí, jak nemaj jiné děti k interakcím. 

Řešení: Zavedla jsem tabulku, kam dávám černé a červené puntíky. Zatim beta provoz, uvidíme, jak se osvědčí. Jinak - počkat na poslední týden v srpnu, až ty dvě vrtule schlamstnou vzdělávací ústavy nejméně na půl dne.

3) Being housewife neznamená mít víc času, ale míň. Muž celý den pracuje (což já taky, ale on na rozdíl ode mne tou prací vydělává), večer přijde znaven a já se skoro stydim říct, že jsem unavená a nálada v mužstvu nebyla moc dobrá. Poněvadž odpovědí mi může být leda tak pokrčení ramen.

Řešení: Potřebuju víc času pro sebe. Tak nejhůř v září...

4)  Na pláži jsou většinou super atraktivní týpci. Vysportovaní, opálení, na břiše tabulka čokolády - v ruce buď surf nebo pálku na plážovou pinkanou. Zjišťuju, že se mi místo mladíčků, kteří vypadaj jak z titulky časopisu, líběj spíš udržovaní chlapi 35-50. Maj nějak lepší auru, příběh v očích, něco tam zkrátka je na nich mnohem lepšího... ;-)

Řešení: Tak tohle bych neřešila... :-)

5) Vlasy se vysušujou, lak na nehty se mnohem rychleji loupe, tělo potřebuje častější servis a údržbu. 

Řešení: ad bod 3. Na druhou stranu čím dál víc vyšisovaná a opálená blondýna to má na pláži dobrý, sem tam se nějaký ten udržovaný čtyřicátník ohlídne... ;-)

6) Snadno od sebe rozeznáte holku bezdětnou a po porodu. Ty druhé si se zacvičením povolené břišní stěny do původního stavu zas tolik hlavu nedělají. Takže ty bezdětné to mají přímo na talíři, jak dopadne to jejich natřásání se před skupinkou surfařů. Aspoň, že to není tak segregované jako ve Žlutých lázních, třeba... Tam by se měly z plážových barů pořádat povinné exkurze do toho lágru za plotem, kterému říkají dětský koutek. Aby všichni viděli, kam to celý vede... 

7) Měkne mi mozek.

Začnu chodit na hebrejštinu. Utratím za ní veškerý zůstatek na svém českém účtu. Poslední zbytky svobody obětuju na oltář vzdělanosti... 

8) Chlapi na ulicích nečuměj do telefonu nebo tabletu jako v Praze, ale po holkách.

Je tady tak nějak víc živo. Víc všechno: veselo, naštvano... rušno. Ale konstantní středoevropská zpruzelost tu nějak chybí.

Tak se mějte, já jdu na pláž. 


pondělí 22. července 2013

* Izraelské víno

"Ta majitelka je původem Holanďanka, otec byl holandský žid a matka z nacistické rodiny. Do Izraele prý přijela odčinit hříchy svých příbuzných. Chvíli se nějak protloukala, pak s manželem založili vinici. Po sedmi letech hospodaření začali vyrábět vlastní víno a dělají ho dodnes. Jedno z nejlepších izraelských."
Jako každý šutr v téhle zemi i víno a jeho produkce je protkaná takovými příběhy. Tenhle byl o založení jednoho z asi 250 malých vinařství (+ je tu asi 25 velkých producentů vína - mezi deset s nejvyšším obratem patří i vinařské závody Tabor /podle hory Tabor - kdysi mi někdo chtěl nakukat, že se hora Tábor jmenuje podle českého Tábora, nicméně to by husiti fakt asi nestihli: zmínky o hoře jsou v Bibli a prví osídlení asi 300 let před Kristem./) konec všech závorek
Jakub víno nepije, kameraman Mára i já preferujeme červené - většinou Merlot nebo Cabernet Sauvignon. Je vynikající. Jako tak, že se vyloženě těším, až večer dům ztichne, my si jdeme s Jakubem každý po své práci a po jedenácté se sejdem na zahradě s drinkem na spaní. To víno vás vyloženě nutí, abyste ho po jazyku pováleli, vychutnali a pak teprve nechali pomalu sklouznout do krku. Všichni velcí producenti vína mají košer certifikát, což ale neznamená zcela, že všechno víno v Izraeli je košer. Podrobněji už třeba jedna moravská firma zabývající se produkcí košer vína:
Hlavní z nich je, že vlastní výrobu (což znamená všechny činnosti od chvíle, kdy z hroznů začne vytékat šťáva - rmut, až po uzavření vína v láhvi dvěma nezávislými uzávěry) mohou vykonávat pouze zbožní židé. Je žádoucí, aby víno bylo co nejlepší kvality, proto se vyhýbáme jakémukoli dochucování ( na oltář v Chrámu bylo košer pouze víno bez přísad). Povoleny jsou pouze vybrané druhy kvasinek pro řízené kvašení (schválené evropským rabínem), čistý potravinářský bentonit pro případné čiření bílých vín, v případě doslazovaných jakostních vín pak řepný cukr z vybraného cukrovaru, který opět musí splní přísné požadavky na kvalitu vyráběného cukru a ze stabilizátorů pak pouze oxid siřičitý.

Od přivezení hroznů z vinice je víno vyráběno pouze rukou pana rabína na speciální a pouze pro tyto účely pořízené zvláštní technologii (pro KOSHER víno je vyhražen uzamykatelný box, s nerezovými tanky, k dispozici jsou také zvláštní hadice, čerpadla, v případě potřeby plnička a filtr. Až po té, co je víno rukou pana rabína naplněno do lahví a láhev je uzavřena speciální korkovou zátkou a samosmršťovací záklopkou, můžeme na láhev nalepit etikety.


Mno, nám zkrátka moc chutná a když jsem včera se skleničkou v ruce zjistila, že vlastně v lednici ta jedna domnělá láhev už není, bylo to velké zklamání.
Co ale zaráží, a fakt si to nedovedu vysvětlit, je spotřeba vína v Izraeli. Našla jsem asi milion různých údajů, ale v zásadě to číslo nepřevyšovalo 4,7 litrů na osobu a rok. To mi teda přijde hrozně málo. Obzvlášť s přihlédnutím k tomu že třeba na seder (slavnostní večeři během Pesachu - jednoho z vysokých svátků, který většinou slaví i nábožensky vlažnější až nejvlažnější Izraelci) vypije i jinak nekonzument vína minimálně tři deci, je to součást rituálu. Na druhou stranu to potvrzuje slova našeho velvyslance, že Izraelci moc nepijou. I když české pivovary se to tady snaží trochu změnit. :-) Ale o tom někdy příště. 

neděle 21. července 2013

◘ Něco málo architektury

Stalo se mi, že mi pár lidí po zhlédnutí fotek z Izraele říkalo: "A to je to tam pěkně zelený, to já myslel, že je tam samej písek..." A tak jsem si řekla, že fotek není nikdy dost a cestou z večerky na kole jsem nafotila aspoň nějaké domy v našem okolí. Teda v sousední čtvrti, tam je co fotit - snad to z toho iPhonu dost vyleze...
Herzliya Pituah je v podstatě taková fajnová čtvrť, ...

... když tak nad tím přemýšlím, asi nejfajnovější z celé telavivské oblasti.

Jsou tu domy těch nejbohatších...

ambasády. Americkou jsem si netroufla vyfotit, páč má vrátnici s vojáčkem, který by se jistě ptal, a taky dvoumetrovou zeď, přes kterou je vidět tak asi půlka horního patra a americká vlajka na stožáru.

Česká ambasáda (tohle není ona) vojáčka sice nemá, ale zeď jo a bude se opravovat, tak místo toho další vilky zbohatlíků...




Tohle je náměstí, kde je někde i Medical Center, kde Jakubovi řezali to oko, ale já to nenašla...

Tak. To byl poslední snímek domů v Herzliya Pituah. Takhle začíná naše čtvrť:
Je taková spíš hipícko-surfařská, rozhodně ne tak napudrovaná,ale máme tu třeba mešitu, okolo které chodíme na pláž...

Původně mamlúcká stavba ze 13.století byla postavena na počest jednoho ze Saladinových důstojníků, který velmi statečně bojoval a zemřel na stejném kopci, na kterém mešita stojí. Statečný Sidna Ali v ní odpočívá dodnes.

a tohle je naše cesta k moři hned vedle ní.

Cestou od moře máme napomádovanou Herzliya Pituah daleko před sebou naši super cool sympatickou surfařskou Nof Yam jen pár kroků.
 Tak to by bylo naše okolí, z architektury Tel Avivu zdaleka nemám ty největší highlights, ale aspoň něco...

Mrakodrapy, obchody, kanceláře, národní i nadnárodní korporace, byznys prostě, no...

Ministersto vnitra, sem půjdem vyřizovat povolení k pobytu pro mě a kluky, zatím jsme tu jako turisti.

Ultramegasuperextramaxiturbohnusná telavivská radnice. Fotila jsem jí proto, že na jejích schodech (vlevo) zastřelil v roce 1995 ortodoxní student Jigal Amir izraelského premiéra Jicchaka Rabina. Nesouhlasil s Rabinovou politikou, tedy hlavně s územními ústupky palestinské straně a mírovými jednáními, které dva roky předtím vyvrcholily podepsáním dohod z Osla a za které rok před atentátem dostal Rabin, Peres a Arafat Nobelovu cenu míru. Jigal Amir  (atentátník) dostal doživotí, bylo mu ovšem umožněno se oženit, vyhrál i právní bitvu o povolení návštěv své manželky včetně sexuálního styku, teď má tak pětiletého syna, jestli dobře počítám. A celé to píšu proto, že je to všechno strašně ilustrativní, jaká tahle země je.

Tohle bych vám moc ráda napsala, kterej Gaudím posedlej architekt tohle postavil a proč, ale bohužel to nevím.
Další fota Tel Avivu určitě budou následovat. Rozloučím se bytovým komplexem za parkem Hayarkon:

Dobrou noc.