Nebát se ale modlit.

pátek 22. března 2013

⌂ "A co tam budeš dělat ty?"

Ta otázka na mě prší ze všech stran. Manžel bude točit, děti chodit do školky... A co já? Většinou světácky odpovídám něco neurčitého: "Vždycky se něco našlo, najde se i tam..." Fakt je, že nic v plánu nemám. Poprvé v životě. A záměrně. Myslím, že moje role matky, taxikářky, manželky, uklízečky, kuchařky (a bloggerky - he he) mě vytíží dost. Škola je jen dopoledne, než děti rozvozím po městě, už abych je zase svážela zpátky. A ze začátku to určitě nebude legrace - co když budou plakat, že nikomu nerozumí a nikdo nerozumí jim? Co když se budou bát v cizím prostředí? Bude se jim stýskat po domově, rodině, kamarádech, zázemí? Nechci s nimi takové věci prožívat a být ještě k tomu vystresovaná, že mám za dva dny deadline a musím zase do noci psát. Nechci pobyt v Izraeli přežít tak, že překlepem čtyři roky v neustálém stresu a oddychnem si, až pojedem zase domů. Ta země si to nezaslouží. Chci ji poznat, něco se naučit, něco z ní naučit děti, chci ji prožít.

2 komentáře:

Jakub Szántó řekl(a)...

Stejně jako vždycky, kdekoliv a kdykoliv s náma hošima všechno zvládneš.

Anonymní řekl(a)...

A navíc budeš přijímat jednu návštěvu za druhou :-) š.

Okomentovat