Nebát se ale modlit.

středa 18. prosince 2013

Vanuka

Jedna z věcí, o kterých jsme doufali, že si je naše děti z pobytu mimo rodnou hroudu odnesou, je kosmopolitní duch. Vědomí, že stačí pár hodin v letadle a jste na jiném kontinentně, v jiné kultuře, lidé tu jinak vypadají, jinak mluví a přece jsou tak stejní. Mlýnek, který v jejich malých hlavičkách začal semílat sotva zasetá semínka kulturních tradic, se právě v prosinci roztočil naplno.

Tak nejdřív Chanuka. Ta byla letos brzo, venku ještě teplo a Jakub na to šel od lesa - posadil děti na houpačku, sedl si uprostřed mezi ně, houpal a vyprávěl příběh o Judovi Makabejském. Děti nadšený, místama měly hokej v tom, proč na Masadě byli zlí Římani a tady zase, krindypindy, Řekové, ale pobrali to. Při zapalování svíček už se pak předháněli, kdo na kvízové otázky (za pět bodů) na prověření pochopení příběhu odpoví jako první.

A přišel čas nácviků na školní besídku. Beník tanečky na téma Holiday of Lights (Svátek světel - Chanuka), Eliáš klasicky Nativity Story (příběh zrození).

Vůbec nebudu rozpitvávat, kolik úkolů z toho plynulo pro rodiče - že mě zase ze všech stran nutili zapnout troubu a péct: tu pečivo na Bake Fair do školy, který, jestli se nepletu, sloužil k tomu, aby škola vydolovala z žáků a rodičů nějaké peníze, aby mohla uspořádat Christmas Fair, kde z nich pak vydoluje ještě víc - pak zase cukroví na Beníkovu besídku - mno - nezviklali mě ani trochu. Už se nedám. Všechno koupený. :-)

Na Beníkově besídce se, bohužel, nedalo fotit, neb tam byla tma a běhalo tam příliš mnoho dětí se svítícíma tyčinkama, barevnýma konfetama a exaltovaná učitelka hudby Yael nutila rodiče tančit se svými tříletými dětmi na divné písně beze slov. Jen se v nich tak různě kvičelo a dělalo "cha cha cha". Jsme se s Benem několikrát nenápadně vzdálili na záchod. Pak chvíli volná zábava, což je ještě větší očistec, než to hopsání. Já s tím teda mám dlouhodobě problém - družit se s lidmi, se kterými mě pojí jenom to, že jsem byla schopná zplodit dítě a pak ho šoupnout do stejného ústavu. Když už to křečovité usmívání začlo být neúnosné, rozrazily se dveře a ozvalo se: "Ho ho ho! Merry Christmas!"
Jo, jo, bodrý chlapík v červenobílém. Děti předvedly celé spektrum reakcí, takže rodiče, kteří si mysleli, že křeč na jejich tváři už zřejmě nikdy nezmizí, si sáhli na dno. Santa si postupně zval děti k sobě na klín, na něco se jich zeptal, nechal se obejmout a dal jim dáreček. Beník vyplňoval mezičas všetečnýma otázkama, jak je to možný, že je tady Santa, když se v Izraeli neslaví Vánoce a Beníkovi nosí dárky Ježíšek. Inu zapotila jsem se. Odreagovat jsem se ale mohla opět veselým smíchem, když si Santa pozval na klín postupně i tři paní učitelky. To vám byla bžunda!  Nakonec jsme se posunuli do místnosti s jídlem, kde rodiče vdechli občerstvení připravené jinými rodiči a děti zbytky rozšlapaly po zemi, milionkrát jsme si navzájem vyměnili formulku o tom, že "children did really great job today" a mohli jsme jít domů.

Následovaly narozeniny Eliášova arabského spolužáka Yusefa. Barevně vyvedené pozvánky jsme na ten víkend dostaly hned dvě, Eliáš si zvolil Yusefa. Bylo to ve velkém. V areálu krásné křesťanské školy Terra Santa v Ramleh, v jejíž útrobách je místnost, kde spal Napoleon...

Byl už několikátý den bouřky, takže byla kosa úplně šílená. V nevytopené místnosti byl pro děti připraven profesionální bavič (pak ještě taky taťka Šmoula a Šmoulinka a obří medvěd), kterému se povedlo rozehřát všechny děti kromě těch našich. (A toho ruského tatínka, se kterým se pokouší tancovat na konci...).
Mno - my, co umíme arabsky akorát pozdravit a poděkovat (tím myslím sebe. Jakub umí o tři věty víc.), jsme taky úplně mezi dospělé nezapadli, tak co se divit dětem, že jo... Já jsem nakonec moc hezky pokecala s tatínkama venku na cigárku (anglicky teda - a většinou o počasí) a hoši se na poslední půlhodinku odhodlali, sundali Yusefovi ze stěny balonkovou výzdobu a všechny ostatní strhli k pinkání si s balonkama. Bavič byl vděčnej, mohl to zabalit a jít domů.

A pak už přišel čas přípravy Eliášova kostýmu, což naštěstí nebylo tak těžké, neboť měl roli jednoho z asi šesti (!) Wisemen (Tří králů), takže doma dostal můj šátek jako plášť a korunu si vyrobil ve škole. Tady ho máme. Prej Wiseman...


Samotnému představení předcházel vánoční proslov a modlitba reverenda Church of Scotland (zakladatelské organizace Eliášovy školy, která ji dodnes provozuje). Aby jeho vánoční slova byla pro děti asi pětatřiceti národností lépe srozumitelná, vzal si na pomoc, a to jsem teda už vůbec nepochopila, mluvící figurku švédského gnóma Svena:
Pokračovalo se koledou v arabštině:

Nativity show byla podle paní učitelky první třídy letos trochu okořeněná o to, že panenka Marie měla kostým Červené Karkulky, Josef byl za Leprechauna, oslík, který je nesl na cestě do Betléma, byl ve skutečnosti kráva - mno hele, nic jsem nepila a jde mi z toho hlava kolem ještě teď. Tady hvězdná chvilka: "Wisemen came to Bethlehem, Bethlehem, Bethlehem. wisemen came to Bethlehem - to see the baby Jesus."
A nakonec, samozřejmě, nejvíc dojemná koleda pro rodiče, děti, přátele školy, učitele, kteří celý semestr tvrdě pracovali, aby mohli příští pracovat ještě tvrději.
Takže Merry Christmas i vám všem! Jedeme na svátky domů, zápisky se asi na chvíli odmlčí. Počteme se v novém roce!

pátek 13. prosince 2013

Bouřka

Byl velmi suchý listopad. Pro zemědělství nic moc podmínky - všichni už mručeli, jen aby zapršelo, rabíni v Jeruzalémě vyzývali věřící, aby se modlili za déšť. Uběhl necelý týden a ke zdi se skoro nedá dojít...

Ze začátku jsme se fakt smáli - no bóže, tak prší - normální bouřka...
... akorátže tady na ulicích neni ta kanalizace zas tak promyšlená, voda nemá kam mizet, tak teče po ulicích, tvoří jezera, řeky...veletoky...




Nadhled nad rozmary počasí mě začal přecházet hned první den. Když člověku v domě křehnou prsty, přestože jedou všechny přímotopy i klimoška naplno, když je venku olověně šedá obloha, která se změní jen tehdy, když vítr přižene další černé mraky, blesky a hromy, když se vám nechce ani přejít ulici k autu, natožpak jít třeba nakoupit, začne pruda. A to u nás je to JENOM pruda a zima a občas výpadky proudu.
Markétě s Haimem zatéká do kuchyně. Cohenovi jsou vytopení.
V Jeruzalémě jsou závěje:



V Libanonu nejde proud bůhvíkolika tisícům domácostí a syrští uprchlíci v táborech na jihu zažívají nové dimenze mizérie.


O Sýrii samotné raději nemluvit:
Lepší přehled zde od mého manžela...

Dnes už je to třetí den, dnes dokonce padaly kroupy:

Nikam nám nezatéká, s dvojitýma ponožkama, mikinama, svetrama a podobně se to dá.

Jenom,... mno asi jako pro všechny matky na světě, když nemůžou děti vyhnat ven... houstnoucí domácí atmosféra je čím dál náročnější...


Dokud nevypadne proud, je ale všechno ok. Proud vypadne tak třikrát za den.

Jdu si něco nalít. Good night and good luck!

středa 4. prosince 2013

Pokroky ve škole

Ačkoli prokrastinuji práci na velkých cestopisných příspěvcích, říkala jsem si, že by byla škoda vynechávat kvůli tomu i ty postřehy z běžného života.
Tedy: pět měsíců pobytu je za námi, z toho tři měsíce už strávily děti ve škole a školce. Ačkoli k nám ze všech stran zní, že děti jsou jako houby, že nasajou všechno, hlavičky mají ještě nepoužité, za chvíli budou umět víc než my...apod; chtěla bych v tomhle stadiu dát do záznamu, že to zas tak automatické není. Hoši se docela snadno učí názvy barev, čísel, různých zvířátek, předmětů, horší už je to pro ně s předložkami, slovesy - když nemají vedle sebe někoho, kdo by jim to přeložil/vysvětlil, motají se v tom. Třeba u Eliáše jsme došli k závěru, že po třech měsících nicnedělání, bude nutné zavést doma doučování, začne se mu to v té hlavě líp třídit. Notabene, když je sice učí psát, ale neučí je psát důsledně správným způsobem, takže to občas chlapec mastí, jak se mu zachce - Jakubovi trvalo tři dny, než mu rozmluvil lidstvu dosud neznámý klikyhák, který Eliáš vydával za čtyřku, a že jí tak prostě bude psát, protože chce.




Předevčírem jsem na ně poprvé zkoušela mluvit anglicky před spaním, nechtěla jsem to původně dělat nikdy, ale potřebovala jsem si ověřit, jak rozumějí. Rozumějí docela v pohodě, jen mě teda rozhazuje, když se snaží mluvit. "Mummy, ani water!" hlásí mi Eliáš, což považuju za důkaz, že se mu to v hlavě mele páté přes deváté - "ani" = hebrejsky "já" - zřejmě to mělo být "I need..." - ale kdo ví.

Beníka jsem ve školce načapala při velmi zajímavém rozhovoru:
Rebecca: "Benik, don't forget you have your two cars here inside the basket!"
Benik: "No jo, já vim, jen se tady musim tlochu plohlabat, abych je našel..."
Rebecca: "And where is your water bottle?"
Benik: "No pšece v baťůžku!"
Tady jsou jeho výtvory jen asi z posledního týdne... Třeba ta chanukia (devítiramenný svícen na Chanuku) se mi líbí moc.

Mno uvidíme. Každopádně si myslim, že se tady tak všeobecně stanou nebojácnějšími. Na výletě na Golanech šli spolu za ručičky se stovkou šekelů do stánku, zahlásili "Two strawberry ice-creams," obdrželi, zaplatili i přinesli zpět. Asi to chce tu správnou motivaci. :-)

pátek 29. listopadu 2013

Žijem intenzivně, píšem málo...

Poslední dobou ke mně doléhají hlasy, že blog asi skončil. No neee! Neskončil. Když tady je pořád tak pěkný počasí, že mám-li možnost si dopoledne vybrat, jestli si sednu do studeného kouta v domě s notebookem na klíně - nebo půjdu za roh do kavárny k Amálii na sluníčko, většinou volím druhou možnost.

Nuže - co všechno se událo od posledního příspěvku. S partičkou místních týpků (Simon od koní a všech možných řemesel, Uri od patentového práva /jestli jsem to chytla správně/, Kfir z kavárny, Isaac překupník umění z blešáku, Shy - co nevim co dělá, Asher, který renovuje dům) jsme se s Markétou tak nějak skamarádily, tak jednou za dva týdny jdem na pivo. Nejdřív teda postřehy k nim - protože, jak Jakub tak já sbíráme zkušenosti s místními, a zatímco Jakub mnohdy není úplně nejšťastnější z chování rodilých Izraelců, já mám zkušenost úplně opačnou. V téhle partičce šesti čtyřicátníků jsou minimálně čtyři, kteří prožili velkou část života mimo Izrael - myslim, že New York, bez výjimky - a je to na nich znát. Maj nadhled, umí perfektně jazyky, jsou velkorysí, zdvořilí, fakt vtipní. Kupříkladu nepoužívaj tu jinak nesmírně populární povídačku o tom, že to že je tady všechno čtyřikrát dražší než v Evropě nebo USA je daň za to, že je to tady tak krásný. Jako krásný je to tu hodně, každý šutr má historii a vlastní příběh, počasí je boží, celá země má neuvěřitelnou atmosféru a energii - nicméně - i v jiných zemích svítí sluníčko, tudíž není úplně nutný od toho odvozovat, že pytlík buráků k pivu bude stát 30 shekelů/ cca 180 Kč. A tihle hoši většinou vědí, že to jde i jinak, že když měli na Manhattanu dolar v kapse, mohli si povyskočit víc než tady s plnou peněženkou. Na druhou stranu: zůstávají. I když vědí, že s tím, co umí, by se jinde měli líp, že tam byt řeba jejich děti nemusely do armády, mohli by si v civilním sňatku vzít nežidovku a nikdo by ani necek, přesto tady zůstanou, a až se jednou ožení, budou mít svatbu v synagoze s plnou parádou.
Jo a poslouchaj Pink Floyd. Byla jsem trochu zaskočená: "Ty jo, to bych nečekala, že vy si tady budete s přivřenýma očima vybrnkávat Money, když přece Roger Waters se netají svým mírně řečeno nesouhlasným postojem k Izraeli." A hoši na to: "Hele, on nemá rád nás, ale my jeho jo. Ta hudba je skvělá. Ať jde do háje s těma kecama a radši hraje."
Můj manžel je rád, že mám kamarády. Nebrání mu to ovšem v tom, aby si z nich neutahoval, kdykoli se mu naskytne příležitost. Vezmu ho ráno na snídani k Amálii, kde se seznámí s Kfirem a Urim, a už jede: "Co tady jako dělaj v jedenáct dopoledne - proč se poflakujou v kavárně?" Já: "Zlato, Uri tu má pracovní schůzku a Kfir tady pracuje - jediní, kdo se tady fláká, jsme my dva." Nejvíc munice mu ale připravil Simon se svou prací na farmě. Jely jsme tam s Markétou tenhle týden ukázat, že nejsme jenom princezničky, co se povozí na koních a na nic nesáhnou, že taky umíme pracovat.

Tak jsme naložily koníkům plnej vozík žrádla... (a to Simon neměl vidle - jen hrábě a lopatu) ...

Načež si jinak doopravdy děsně šikovnej kutil vzpomněl: "Hele, ještě tady mám tu konstrukci, co jsem potřeboval k tomu vozíku přivařit, tak my to, holky, pojďte přidržet..."
Tak jsme tedy svářeli plný vůz sena, sem tam nějaká jiskřička vzplála a Simon jí zašláp těžkou farmářskou botou, nějak jsme tak všichni věřili, že to je pod kontrolou. No, co byste čekali... dopadlo to, jak mělo, tohle video mi přišlo, když jsme dorazily s Markétou zpět do Tel Avivu.
Čili Simona Jakubovi jen tak nepředstavim, musím počkat, až se přestane smát pokaždý, když na něj přijde řeč.
----------------------------------------
Jinak - co se mi tak ještě za poslední dobu stalo...

Učím se hebrejsky z iPadu a od kluků z partičky. Na Ulpan (školu) to moc nevypadá, nemůžu najít lekce, které by lícovaly s mým rozvrhem. Jde to pomalu, ale já mám čas... Včera jsem během páté lekce v aplikaci Hebrew in a month došla k závěru, že je nutno zopakovat si intenzivně předchozí čtyři, neboť vůbec nevim, která bije...

Seznámila jsem se s další "Czech Chick" v Izraeli - jmenuje se Nikol Cohen, je z Ostravy - a nezapře to - přízvukem ani temperamentem. První večer, co jsme se tak oťukávaly, jsme vypily dvě láhve u nás na dvorku a v půlce první už jsme probíraly depilaci třísel. Pak už to bylo jenom horší. Nikol mě vzala tenhle týden na zkušební trénink plavání. Říkala jsem si, že mě to nemůže zaskočit, plavala jsem přeci na střední, mám techniku - pohoda. Inu - bylo to všechno jen ne pohoda. Skupinka ve složení: trenér Lior (naprosto dokonalý Clark Kent - namakaný tělo a vkusné brejličky), 46letý Bensy (ten zas vypadá úplně jako seržant Brody z Homelandu - možná ještě o něco namakanější), obtloustlejší rozvodový právník Sami, Nikol, slizkej týpek jehož jméno jsem zapomněla a já. Po deseti minutách tréninku mám pocit, že mi shoří plíce, po dvaceti se mi tmí před očima a vidím hvězdičky, po třiceti chci umřít. Lior plavání rozumí. Jsem tady nejmladší a zdaleka nejpomalejší. Reputaci mi zachránilo jenom to, že jsem při polohovce vystřihla bazén motýlka. Když mi pak Lior ještě pochválí kraulový nohy (jako techniku), říkám si, že by to třeba nebylo marný - začít zase intenzivně plavat. Že určitě první trénink je ten nejhorší, pak se začnu propracovávat dopředu.


V kanceláři místního Holmes Place mě ale rychle vyvedou z naivity - členství v klubu: cca 50 000 Kč/2 roky - k tomu ještě necelý čtyři stovky Liorovi za každou lekci. No way. Tak jdem s Nikol na pivo - nenalíčené, s mokrýma vlasama, kruhama pod očima od plaveckých brýlí, v kraťasech. Stejně abyste je odháněly lopatou. Skoro se bojim vrátit do Čech, protože tam se může stát, že sedí dvě holky spolu v hospodě a nikdo si jich celý večer ani nevšimne.

Tady se to stát nemůže. Večer jsme prokecaly s chlapíkem, který má děti ve stejné škole jako Nikol, a týpkem, kterej vypil dvě třetiny Frisca zatímco my každá dva Guinessy. Pít neuměj - to teda fakt ne. Kdo dá za celý dlouhý večer tři piva, je největší king a pak se motá...

Včera jsme byli u Cohenů na Den díkůvzdání (a druhý večer Chanuky). Děti si rozuměj a my taky, vypadá to na začátek velkého přátelství... ;-)
----------------------------------------------------------
Taky tu (v Izraeli) byli Šámalovi, holky z olomoucké redakce ČT, partička z pražské redakce ČT24, Hudemovi, míří sem skoro celá produkce Hořícího keře - s každým se minimálně jednou potkáme, pěstujeme dobré vztahy s velvyslanectvím - inu náš společenský život se pomalu dostává na svou pražskou úroveň. Jakub se svýma encyklopedickýma znalostma přirozeně magnetizuje lidi nejrůznějších oborů a zájmů.
----------------------------------------------------------
Z průpovídky našeho drahého staršího syna: "Bene, buď na maminku taky trochu spravedlivej. Víš, že tady nemá práci a musí jenom uklízet dům a starat se o nás, " jsem dostala týdenní depresi, natvrdo doprovázenou úzkostma, špatným dýcháním a nechutenstvím. Ono je totiž hezké si tady tak vlát od ničeho k ničemu, přizpůsobovat se rozvrhu manžela a dětí, taxikařit, jedinou zodpovědnost mít za čisté oblečení a výživnou stravu členů rodiny. Ale upřímně - pro holku, která v Praze zanechala dvě angažmá, která je zvyklá pracovat hlavou a na ruce si někoho najmout, která mohla o něčem rozhodovat, něco ovlivňovat a něco za sebou nechávat - prostě někdy je to zatraceně těžký - upamatovat se, že to bylo moje rozhodnutí do toho jít za těchhle podmínek a že si koneckonců za ním pořád stojím.
-----------------------------------------------------------
Je spousta věcí, míst a zážitků, na které mám nasbíraný materiál a ještě jsem je sem nestihla dát. Já se polepšim. O víkendu cesta na Golany. Tak potom reportáž... ;-)

úterý 12. listopadu 2013

Wild wild horses...

Expozice je jednoduchá, tak bych ji s dovolením vzala ve zkratce: šly jsme před časem s Markétou do hospody, kamarádka nás seznámila se zábavným týpkem a ten nás pozval (i s manžely a dětmi!) na koňskou farmu.
Ta pravá story začíná dnešním ránem. Na manžele a děti jsme se samo vykašlaly a jedeme samy. Vyhodim Eliáše ve škole, naberu Markétu a voláme Simonovi, kterému jsme měli ráno volat. Překvapivě ho taháme z postele. Prej neni problém, hned vyráží, ať jedeme jako na Ayalon (na dálnici), potkáme se tam. Moc nechápem, očekáváme kafe na benzínce, tak jedem. Na Ayalonu voláme znova.
"Tak my jsme tady, jedeme Ayalon South."
"Ok. Ve kterým jste pruhu?"
"No ve druhým zleva, ale... Kde máme odbočit? Kterej exit? Nebo máme počkat na benzince?"
"Ne, ne - neni potřeba. Zůstaňte v tom pruhu a jeďte pomalu, já si vás najdu. Lenčino auto? Jo, to poznám..."
"Mno, ne... ehe... Co? To přece..."
"Já jedu v zeleným Golfu, za chvíli se potkáme, čau!"
Markéta se směje, je absolutně v pohodě - říká mi: "Hele, to je Izrael. Neřeš to, fakt se potkáme."
Já nechápu ani jednoho. Vo co tady de? Dyť byl před chvílí v posteli! To jako vyskočil z okna rovnou do auta? A i kdyby... Jak nás asi tak najde na čtyřproudý, místy šestiproudý dálnici? Nakonec totálně zblbnu taky, jedu pořád ve druhým zleva, štvu všechny okolní řidiče, protože jedu pomalu a pořád kontroluju zrcátka. Mno...Nic samozřejmě. Tak si zase voláme. Tentokrát je to fakt hovor za všechny prachy.
"Kde jste?"
"No, teď míjíme odbočku k Univerzitě - co ty?"
"Kousíček za váma. Už vás asi vidim!"
"Fakt? My teď zrovna míjíme tu zelenou ceduli.... přesně... Teď!"
"Aha, tak to jste nebyly vy. Ale jsme fakt kousek. Pořád druhej zleva?"
"Mno jo, hele - ale všichni jsou tady na nás naštvaný, musej nás objíždět, nemůžem jet na benzínku? Teď jsme akorát pod mostem..."
"Super - jen jeďte! Už vás asi vidim!"  ... a tak pořád dokola...
Telefon drží Markéta, já jí do toho vykřikuju. Zrovna když chci změnit "You are crazy!" na "Fuck off," protože mám dojem, že týpek v tý posteli zůstal, a dělá si z nás srandu - míjí nás Golf zleva, v něm sedí vysmátej Simon, v jedný ruce telefon, ve druhý cigáro a v radosti, že jsme se potkali, sešlapává plyn k podlaze. Ten Golf je šedivej, mimochodem. A při velkých rychlostech courá podvozek po silnici - jen tak na okraj...
------------------------------------------------
Rychlostí Bleska McQueena jsme v úžasným mošavu nedaleko města Ramla. Dostanem kafe a jdem nejdřív okukovat k sousedům.
Truhláře, kterej naprosto dokonale renovuje starý okna, dveře, okenice...


Chovatele Aviho, kterej chová arabské plnokrevníky...

Byl nesmírně milej. Nakýblovali jsme se mu tam uprostřed dopoledne, nechal nás povodit a do výběhu vypustit tadyhle slečnu Aseelu:


Byla doopravdy překrásná. A věděla to o sobě. Neuvěřitelný, jak ta klisna běží - a jak u toho sleduje, jestli se koukáte, jak jí to u toho sluší.


 Jo, krásná, to vona je. Nepracuje, nenosí jezdce, jen jezdí po výstavách a chcete-li jí, připravte si tak 200.000,- EUR.

Od stejného Aviho pak Simon dostal auto, který mu nepojízdný stálo na dvore. Pravěkýho Citroena. Náš průvodce ho hodlá rozříznout napůl (vertikálně), zabudovat do zadní části repráky, celý to zapřáhnout za koně a vozit se tam. Hele - já se už nedivim ničemu a slibuju, že jestli to někdy uvidim, tak to natočim.
Mno nic.

Vracíme se k domu, který Simon postavil (většinou fakt sám) a teď ho pronajímá. Je na návrší, na kraji mošavu, s okny a terasou směrem k pozemkům, které k domu patří. Super ticho. Klid. Krása. Ač skoro půlka listopadu, vzduch se tetelí horkem, cítím v něm koně. A Simonova jointa. A čerstvou pitu s hummusem, co přinesl Simonův kámoš. Jdem jezdit.
Kolikrát jsme jezdily? Já párkrát - většinou na starých flegmatických herkách někde kolem Říčan, které už v životě rezignovaly na všechno kromě superpomalé chůze s hlavou u země. Markéta něco naježděno má, ale taky žádná sláva. Prej, že to je ok: "Nasednout a když uvidim, že ty koně zvládáte, můžete si vyjet do lesa."
Nevimproč, dostanu divočejší kobylku.
Začátek pohoda. Jdem. Vlevo, vpravo, ... kobylka poslouchá. Pak uvidí Markétu s druhou kobylou, jak vyklusávaj. Obě dostaneme zálusk na rychlejší pohyb. Klušem. Srdce mám až v krku, ale dobrý, držim se. Hlavně, aby hoši, který jsou teď tak dvěstě metrů daleko viděli, že je všechno v pořádku. Kobylka zase zpomalí, dost se mi uleví, namlouvám si, že to je tím, že jsem ji přitáhla. Tak se otočíme, že to zas vezmem zpátky dokola, jen to hezky neuspěchat, myslim si já. Jenže kobylka je zvyklá brát to zpátky cvalem.
CVALEM, CHÁPETE? Poprvé v životě, přičemž jediná instrukce, kterou jsem dostala, zněla: "Nedávej nohu do třmene tak daleko. Takhle, když tam máš jen špičku, tak když spadneš, spadneš. Ale aspoň tě za sebou nepotáhne." Ne že bych si na tu instrukci v zápalu boje o život vzpomněla. Kobylka má radost z pohybu, zbytek vzdálenosti už berem tryskem. Ke konci se mi jí daří zbrzdit, ale pomstí se mi, že se mnou obratně nakráčí do kouta svého stání, kde je nejnižší strop. Nějak se mi podaří neurazit si hlavu a vymanévruju ji zase ven. Simon je nadšenej (že mě nemusel seškrabávat), prej dobrej výkon, jen jsem málo přísná a kobyla to cítí. Musím jí ukázat, kdo je šéf. A to zase jo. Tak druhý kolo. Trochu jí buzeruju - doleva, doprava - hezky pomalu - úplná drezůra. Makačka pro obě. Dobrej výkon - do chvíle, než ji otočim na cestu zpět. Hurá za páníčkem! A hezky zvostra! Vlaju na jejím hřbetě a v duchu myslím na své osiřelé děti a smutného manžela. Někde v půlce se mi ji daří vrátit do chůze. Kluci mi tleskaj a smějou se. Dobráci.
Třetí, čtvrtý kolo, stejnej průběh.
  



Bojujem asi hodinu, než slezu úplně totálně vyčerpaná. Ten úsměv je falešnej, dodělanej ve Photoshopu...

Prej to půjde. Oba koňáci byli děsně překvapený, že jsem dneska cválala poprvé v životě. Z kobyly si nemám nic dělat, prej je pěkně tvrdohlavá, i když nese Simona. 
Tady ho máme:

 Nápis nelže. Neznám teda jeho rodiče, ale nic takovýho se jinde narodit nemůže.

Dnešní příběh končí happyendem. Přijela jsem domů s modřinama na vnitřních stehnech, se slámou na oblečení a přiblblým úsměvem na rtech. Jsem cítit koňma, marihuanou a senem. A pořád žiju. 


středa 6. listopadu 2013

Výlet na olivy

"V pátek jedeme s dětmi na poznávací výlet na olivovou farmu. Bylo by dobré, aby děti doprovázel někdo z členů rodiny nad 18 let. Samozřejmě chápeme, že to není pro všechny rodiny možné. Cena 50 NIS za jednoho, jídlo a pití s sebou."
...psalo se v dopise, který jsme dostali k podpisu předminulé pondělí. Z pečlivě promyšlené rodinné logistiky zbyly jen cáry papíru - hned po návratu International Food Day na školním hřišti, hned po něm se otvírá volební místnost na ambasádě a Jakub musí jet točit - no idylka, do přesunů tak zapojujeme i kameramana Máru s jeho károu. Ale co bychom neudělali pro dobrý pocit našeho ňuňánka, ať má doprovod.
Utvořím s ním skupinu A a brzy ráno vyrážíme ke škole. Není mi moc dobře, něco na mě leze - teda - možná je to naopak - možná na mě něco leze psychosomaticky, páč se mi tam krutopřísně nechce. Nechci se družit s rodiči, nechci si povídat s paní učitelkou, proč je náš synek takovej větroplach, chci zůstat doma a spát.
Na ranním shromáždění ve třídě se ukazuje, že ne všichni rodiče vzali školní dopis jako rozkaz, je nás celkem asi osm. Všichni zhruba podobně naladěni. Jen asi stotřicetikilová Ruska se pořád usmívá - mám podezření, že jí ale spíš obličej tak zarostl tukem, že se sám vytvaroval do permanentního úsměvu. A jedna britská maminka je nesmírně agilní, pilná jako včelka, všechny seznamuje s itinerářem cesty. Někam pojedeme, vezmou nás do olivového háje, dostaneme výklad, nasbíráme si piksličku a pojedeme zpět. No, kdo by to byl řekl. Později si s ní chvíli povídám, ukazuje se, že paní je manželkou zaměstnance Church of Scotland, protestantské církve se silnými misionářskými ambicemi, která před 150 lety založila a stále provozuje Eliášovu školu. Tak proto. Proto tady má vod všeho klíče.
Ráno ve třídě je zřejmě typickou ukázkou toho, jak zvládat 25 pětiletých dětí, které ve velké většině mají zcela jiný mateřský jazyk, než kterým na ně mluvíte. Třídní Rachel stojí uprostřed a řídí to: "Eliash, Elif, Aboud and Mark: go on the toilet - now! Jang Wei, Nadine, Marianna and Iya - put your bag on your back!" Děti tak zvesela poskakujou, strkaj se mezi sebou - někdo dělá, jak se mu řeklo - někdo ne a musí se mu to říct znova. Pro tragické případy jsou tu dvě asistentky, které jim případně pomůžou. Dnes to maj dobrý, je tu přece ještě ta britská paní, která taky pomáhá všem. Dlouho nemůžu rozklíčovat, která z těch příšerek je její. Když se všechny děti vystřídají po čtveřicích na záchodě a daj si baťůžek na záda (cca za 35 minut), jde se do autobusu.
Paní učitelka Rachel je v tom růžovém tričku. 
V autobuse propukne vřava naplno. Eliáš se nemůže rozhodnout, jestli bude sedět se mnou nebo s Elíf, se kterou právě teď chodí - takže si nakonec sedne s Nadine, která už se s ním ale před delší dobou prý rozešla. Všechny děti pištěj a breptaj. V různých jazycích. Tatínkové si během přesunu ze třídy do autobusu nestihli dát cigáro, což jim na náladě nepřidalo, tak se tak postupně zasouvaj do sedaček a tiše se modlí, ať je to za námi. Pedagožky procházejí a kontrolují, zda se děti připoutaly - většinou ano, mnohé z nich vícekrát. Britská maminka jde okolo mě, pochválí mi boty - vhodně se začepýřim a vykládám jí, že to je náhodička, že zrovna tyhle jsou z Londýna... Nehne ani brvou: "Hmm, hmm, zajímavý. Zapni si pás." Mám chuť jí botama z Londýna kopnout do brady. 
Naskočí motor, čímž se katalyzuje jakýsi proces v tělíčku malého Marka, co sedí za mnou, křičí na paní učitelku: "Miss Rachel, can we eat now?" Rachel přiběhne a vysvětlí mu, že až dorazíme na místo, bude čas na svačinku, teď ale ne. "Can I eat at least candy?" "No, not now Mark. We are not there yet." 
Jedeme a děti se různě haštěří - různé skupinky si třeba rozumějí, ale zase to nejsou ty skupinky, jak by se chtěly kamarádit, tak to řeší tak, že na sebe spíš tak různě jukaj, troubí, komolí si jména a pak se tomu děsně smějou. Miss Rachel je čas od času přijde zkontrolovat, což Marka vždycky vyburcuje: "Miss Rachel, do we eat now?" "Not now...." Nakonec si Rachel, aby nemusela pořád courat, sedne nedaleko Marka. Iya, která sedí s ním, je zadumaná, zatím neřekla ani slovo. Rachel se jí ptá, jestli je v pořádku. A ta nevinná bytost obratem vypálí: "Miss Rachel, are you a monster?"
Mno, nějak tam dojedem. Průvodkyně ještě nepřišla, nicméně přišel Markův čas. "Now we eat!"
Pak to jde, jak má. Výklad mezi zhruba padesátiletými stromy:


Děti jsou pro mě dost nepochopitelně klidné, půlka z nich nerozumí hebrejskému výkladu, 75% z nich nerozumí anglickému překladu, ale všichni dělaj, že poslouchaj. Kromě Eliáše, který někde sebral kus barevného odpadku a teď si s ním třepotá kolem hlavy a opájí se pocitem, že je uprostřed duhy. (O dva týdny později je mi tento moment vytknut na rodičovských schůzkách: měla jsem mu ten papír vzít, dát si ho do tašky na později a přimět ho se soustředit. Myslím, že maj pravdu, ale mě to v té chvíli vůbec nenapadlo...)
Pak jdeme sbírat do piksličky, většina dětí prudí, že na olivy nedosáhnou - vychází najevo, že dospělý doprovod nebyl na akci zván jen tak zbůhdarma. Tak zvedáme - všichni, všechny a docela vysoko...
Sebrané plody pak máme podle výkladu rozťuknout cihlou, aby oliva pukla a líp se pak naložila. Na stanovišti s cihlama proběhne i ukázka zacházení se starým modelem lisu na olej.


A poději uvnitř i přes sklo pozorování moderního lisu.


Na cestě zpět klimbám i přes to breptání. Přežiju International Food Day a večer si diagnostikuju angínu.
Mimochodem olivy je třeba cca 4 - 5 dní máčet ve vodě, kterou pravidelně měníme, aby se zbavily trpkosti. Pak teprve naložit. Základem je solný roztok tak silný, aby olivy plavaly. (dle rady Haima, Markétina manžela). Pak už cokoli. V našem případě ještě česnek a malé citrusy kumkvaty, co nám rostou na zahradě.
 A minimálně dva týdny nechat. Tak uvidíme. Good night!

úterý 5. listopadu 2013

International Food Day

Eliášova škola zorganizovala monstr akci. Každý má přinést národní jídlo, taky poslat recept s fotkama v angličtině a bude z toho kuchařka.
Jakub říkal, že mám udělat řízky. Už neříkal, že tam je malá šance, že to zvorám, ale kdyby říkal, měl by pravdu.
Já jsem se nechtěla nechat zahanbit, nejdřív jsem se kasala na svíčkovou, tu jsem ale zavrhla kvůli převozu, servírování a tak. Tedy ovšem - co je typicky české, nemá to mezinárdní odnože (guláš třeba má každej národ tak nějak trochu po svým, že jo...) a zvládnu to? Jasně - buchty! České buchty!

Dost jsem se zapotila už při překládání receptu, ale zabojovala jsem a přidala i pohádku O hloupém Honzovi, jak šel do světa a dostal na cestu od maminky buchty do uzlíčku. 
Jdu pro droždí, umím si o něj říct jenom anglicky - což je s našima Ruskama v samošce vždycky dost problém, ale nějak jsme se k tomu nakonec propracovaly. Beru v kostce i sušený, roste mi sebevědomí, třeba pak zadělám i na knedlíky, že jo...
Kvásek kvasí, juchuchů, jdu na to. Zamíchám těsto, ochutnám, je moc dobrý, jdu ho provzdušnit. To jediný mě babička naučila už v dětství - ji totiž vždycky rychle bolela ruka, tak jsme se nad těstem střídaly, dokud nepřestalo lepit a oddělovalo se od stěn misky. Makám jako pitomá, nehty si zarývám do dlaně, na palci už mám puchýř, těsto pořád nevykazuje kýžené znaky. Dochází mi čas - když nechám hoďku a půl na kynutí, pak desítky minut na naplnění buchet, pečení... musim to stihnout, než pojedu zase přes celé město pro synka do školy. Tak nic no. Provzdušňovala jsem dlouho, to by mělo klapnout.
Mno - nebudu to prodlužovat - přátelé - nevykynulo. Ani o píď. Vůbec se nehlo. Na internetu se v jakémsi hospodyňkovském fóru dočítám, že nějaká paní vrazí těsto nikoli na teplé místo v domě, ale rovnou do mikrovlnky na nejnižší stupeň, úspěch je prý zaručen. Mno... Není... Těsto změnilo sice kvalitativně svou konzistenci, k lepšímu to ale rozhodně nebylo.


Zadělávám druhé těsto, tentokrát ze sušeného droždí. A v časovém presu už neponechávám nic náhodě. Do těsta ještě trochu jedlé sody a mírně zalít sodovkou. To by bylo, aby nebylo... 
Ze zpracovávání toho předchozího už mám tenisovej loket, rozedraný dlaně a puchýře, naštěstí přichází domů hlava rodiny. Docela ochotně se chápe mísy s vařečkou a provzdušňuje... Nemůžu se na něj koukat.
"Musíš víc! Takhle to jenom žužláš, musíš to víc nadzvedávat a pořádně v tempu!"
"Ufff, že sem se nabízel...ufff ... já blbec... ufff ...  Sem Ti říkal - udělej řízky - s těma bych ti i pomoh - ale na tohle se můžu... ufff ufff ufff .... Taky jsou to chytráci v tý škole ... já mám teda fakt lepší věci na práci... na, vem si to, mě už to nebaví...atd.atp."
Muž sice zamakal, nicméně těsto pořád lepí. Ale už fakt neni čas na hrdinství. Na výsledek kynutí už nemůžu čekat, odložím těsto na teplé místo a jedu pro chlapečka do školy. 
Návrat mi je zaslouženou odměnou: tadá!


Radost je ovšem pouze dočasná. Těsto naboostrované droždím, sodou i sodovkou sice nemělo jinou možnost než vykynout, ale pořád lepí. A lepí tak, že se nedá zpracovávat. Při pokusu o první buchtičku s tvarohem se mi slepily všechny prsty dohromady a to tak, že jsem málem zase volala manžela o pomoc. Tak tedy racionálně: na třetí pokus kašlu - zítra ráno mám jet s Eliášem se školou sbírat olivy, to už nic neudělám - hned po návratu začíná prezentace národních jídel na školním hřišti - někde v mezičase dorazí tchýně. Čili průser to bude tak jako tak. Nu což - nabírám těsto měchačkou a pak ho silou (aby se měchačky zase pustilo) mrskám do pekáče. Tak utvořím první vrstvu. Na tu umístím (mimochodem velmi kvalitně zpracovanou) tvarohovou náplň. Na náplň je pak třeba ještě umístit druhou vrstvu těsta, což je ale už zase dost zkomplikováno faktem, že těsto již není možno mrskat, neboť by se v pekáči utvořila substance, která by sice, pravda, lépe opticky vyjadřovala pravou podstatu mého díla, ale už by to nikdo nechtěl jíst, což nehodlám připustit. Mno, nějak to tam dopatlám, hrozně u toho nadávám, a když to mám, jdu si nalít panáka.

A pečeme...

Než slečna megabuchta dostane zlatavou barvu, ještě nepěkně popraská na povrchu, ale po třetím rumu, který jsem původně chtěla dát do povidel, už je to fuk.
Ráno odjíždím na olivy, úkol vyrobit z toho stvoření pod utěrkou servírovatelné porce zůstává na Jakuba s maminkou. Mám takovej strach, že si  tu vypečenost ani nefotím. 
NICMÉNĚ: Moje nejmilejší tchýně tu věc nejen nakrájela, pocukrovala a přivezla - ale i pochválila! Rodičům z celého světa ji pak prezentoval především Eliáš, já jsem se kryla - nechtěla jsem čelit dotazům, co to je a odkud tato tradice pochází...

Jinak se ale International Food Day vydařil, slunce pálilo, děti byly veselé, většina ostatních rodin zaměstnala kuchaře z ambasády, takže tam nanosily celé várnice vymazlených pokrmů - ale světe div se - naše buchtové řezy zmizely mezi prvními. Fakt chutnaly. A to nejen dětem z rozvojových zemí. 
Trochu toho Babylonu na školním dveře jsem natočila zde:


Děti z vyšších ročníků dělaly DJe, poznamenala jsem si track, kterej se mi líbil - hrály fakt docela dobře.
No a k tomu pečení - tohle je, doufám, poslední příspěvek o něm. Prostě něco umim a něco ne, čili už do toho nebudu fušovat. Dnes jsme byli s dětmi pro komodu na hračky. Dopravila jsem ji domů, ačkoli jsem nebyla schopná ji uzdvihnout, následně jsem ji v pokojíčku dvě hodiny montovala a žádný šroubek mi nezbyl. Takže tak. Naši mi v dětství říkali, že jsem se měla narodit jako kluk. Pak to najednou přestali říkat, začla to být moc pravda. 
A pak se divim, že Eliáš je posedlý holčičím světem - to mám za to. Tady jsem mu řekla, ať mě vyfotí, jak montuju komodu, aby nám to tatínek věřil. Mno tak jo, vyfotil - komoda vidět není, ale růžovou má rád... Jedno jak...

Good night and good luck.


neděle 27. října 2013

Bilance - jak si zvykají kluci

Předně si teda myslim, že pro tak malý chlapečky ani žádný "zvykání si na změnu" moc neexistuje. Domov maj tam, kde je máma s tátou. Jediný, na co si opravdu museli zvyknout, je, že když jdou v noci na záchod, jsou dveře od pokojíčku jinde. To Eliášovi trvalo pár dní a Ben se s chůzí neobtěžuje, většinou čůrá do postele.
Ben šel v září poprvé do školky a rovnou tedy do anglicky hovořící. Byl statečnej, i když prvních pár dní mu bylo fakt úzko. Teď po dvou měsících má totálně obtočené všechny paní učitelky, děsně ho milujou.
Jsou tam čtyři paní na šestnáct dětí, takže to mají všichni docela komfortní, pořád se mu někdo věnuje. S angličtinou je to asi tak, že prý rozumí pokynům. Já osobně jsem ho zatím slyšela napočítat anglicky do deseti a breptat, když si maloval: "Teď počebuju green, teď počebuju blue..."

Eliáš to má o dost náročnější. Ve třídě je 25 dětí, jedna paní učitelka a dvě asistentky. Jenom on, holčička Elif z Turecka a chlapeček Jiang Wei z Číny nerozumí žádnému z jazyků, který se ve škole používá. Ve škole se asi řídí heslem Vladimíra Železného: "Olivy vydávají nejlepší olej, když je nejvíc drtíš." Ten jejich příšernej rozvrh jsem už zveřejňovala - po čtyřiceti minutách hebrejštiny následuje čtyřicet minut arabštiny a pak už si v klidu vydechneme u počítání v angličtině... :-/ Ale pořád se s Jakubem utěšujeme, že snad vědí, co dělají. I když...

Poslední dobou je to s nima náročný. Začalo to tím, že se paní učitelce nepozdávalo, že Eliáš jí listí ze stromů a neumí nakreslit tygra. Kdo ho ještě neviděl, tak Eliášovo monstrum bez pruhů je zde:
 Pokračovalo to tím, že má paní učitelka jisté obavy z toho, jak Eliáš využívá prostor. Když mu řekne, aby si sednul na židli, Eli pětkrát obejde třídu a pak si teprve sedne. Že asi jako jediný z pěti dětí ve třídě v pohodě čte a píše, to se bere samosebou, ale paní učitelku znepokojuje, že když mu na papír nakreslí obdélníček a on má vepsat své jméno do něj, většinou se nevejde. Kvůli tomu si nás volala do školy podruhé. Když běhá, je moc rozevlátý. Pak taky zvrzal vybarvování slona - resp: do půlky postupoval podle zadání, pak ho to přestalo bavit, tak slona pokreslil srdíčkama a písmenkama. Pak taky: ukládá vypůjčenou knihu zpátky na poličku. Ačkoli by paní asistentka byla radši, kdyby tak nečinil, neboť by to pak nemusela dohledávat:

V téhle fázi mě vlastně docela štvou. Mám ho odnaučit něco, co ho celej život učim, jen aby Miss Liz neměla tolik práce. Chápu, že mít ve třídě pometlo, které vybočuje z řady všemi různými směry, je někdy obtížné, ale už jsem naposled psala paní učitelce, že mi v té jeho potrhlosti vidíme velký potenciál, takže dokud zvládá učivo a nemá problémy s chováním, není třeba si lámat hlavu nad tím, proč se někdy chová jako blázen.
Nicméně doma se třeba houpe na houpačce a vykřikuje do světa: "Ani lo medaber ivrit! Ani lo medaber ivrit!" (neumím hebrejsky) nebo si prozpěvuje: "LaDod Moše hajta hava - hyja hyja hou..." (strýček Moše farmu měl...) Čísla do deseti válí líp než já. Arabsky teda neumí ani ťuk a já se mu nedivim. Mno, držte mu palce. I tomu druhýmu. I nám. :-) 

čtvrtek 17. října 2013

Čtvrtletní bilance - město a doprava

Jede takhle vrchní zemský rabín do Vatikánu na návštěvu. Přijede, švýcarská garda ho uvede do papežovy kanceláře, tam stojí na stole několik telefonů - mezi nimi jeden červený.
A rabín se ptá papeže: "A k čemu voni tady maj ten červený telefon?"
Papež: "To je přece přímá linka k Bohu. Chcete si, rabi, zavolat?"
Rabín: "Jo, jo - potřeboval bych si pár věcí vyřídit. A kolik si za to účtujou?"
Papež: "Tak to bude sto dolarů, bude-li vám stačit pět minut."
Rabi sáhne do kapsy, zaplatí stodolarovkou, vyřídí si, co potřebuje.
O pár měsíců později cestuje svatý otec do svaté země. Mezi množstvím povinností si najde čas a navštíví svého přítele na vrchním rabinátu v Jeruzalémě. I rabín má ve své kanceláři několik telefonů, z toho jeden červený.
Papež: "Rabi, tohle je vaše přímá linka k Bohu, že? Mohl bych si zavolat?"
Rabi: "Ale jistě, jen ať si vyříděj, co potřebujou."
Papež: "Tak děkuji. A co jsem dlužen?"
Rabi mávne rukou: "Jeden šekel."
Papež: "No počkat, jak to? U mě to stojí sto dolarů a u vás jenom jeden šekel?"
Rabi: "Jistě, tady je to místní hovor."

Nemůžu přijít na to, jak změť pocitů z prvního čtvrtroku v Izraeli dostat do jednoho zápisu na blog. A teď jsem na to přišla: co bych vás obtěžovala nějakou překombinovanou formou, nejlepší bude prostý výčet.

Město - je povětšinou hrozně moc přívětivé. Tedy poté, co vystoupíte z auta. Pomalu poznávám i místa mimo Jaffu, kam vozíme Eliáše do školy, lehoulince se už orientuju ve vnitřním Tel Avivu. Moc se mi tam líbí. Našla jsem si parkoviště těsně pod Shuk Hacarmel (karmelským trhem), za dvacet šekelů zaparkuju na celý den a jdu po trhu do kopce. Ovoce narovnané do pyramid, koření nasypané do kuželů, hračky, šperky, šátky, trička, olivový olej (prodává fešný chlapík pod vývěsním štítem: "Sex, drugs and olive oil"), ořechy, pečivo, ryby, bylinky, čerstvé čínské dim-sun knedlíčky - všechno. 

V krámku s judaiky mám kámoše bodrého pána, který mě, kdykoliv jdu okolo, přesvědčuje, že dvě děti nestačí: "Make more!" Hrozně se mi tam líbila jedna předražená chanukia, až jsem jí minule ukecala na půlku ceny. Jakub mi pak doma hrozil, že mi sebere peněženku, páč jsem prý stejně pořád kavka a v Jeruzalémě by jí měli ještě za polovic. 
Dojdu až na křižovatku s Allenby. Po ní sem zatím jen párkrát jela autem a dvakrát sherut taxíkem. Takovej malej New York. Na natřísknutém přechodu pro chodce je z půlky slyšet hebrejština, z půlky angličtina. Pár metrů vlevo na křižovatce s ulicí Gedera je malá hospůdka/bar (podobná atmosféra jako v Nebi, asi - i podobný holky tam pracujou), kde mimo jiné točí Plzeň. Dobrou. Po pravý ruce se můžu dát na Nahalat Binyamin zase dolů z kopce - starý koloniální domy, opravený je tak jeden z osmi, v přízemí většinou obchody s látkami, záclonami, textilem... Každé úterý a pátek je tu trh, kterému říkají designérský - já bych spíš řekla "umění a řemesel". Co stánek, to originál: většinou šperky (v každém stánku jinou technikou), keramika, dekorace... A taky naprosto úžasný sklo. Nádhera. 

Chlapík žije v kibbutzu, pomalu vyfoukává nějaký tvary a přisypává do toho různý jiný materiály. Je sympatickej, hrozně šikovnej a taky dost drahej. Více zde. Taky je tu paní, co napíše vaše jméno do zrnka rýže. V hebrejštině. No - kdo z vás to má?
Někde mezi krámkem s tkaničkama do bot a dalšíma záclonama je vchod do Cafe Little Prince na střešní terase. Uvnitř jsou stěny zavalené policemi s knihami, venku super sezení s výhledem na všechny tváře Tel Avivu. Posedávaj tu básníci, co tady mají večer autorské čtení, muzikanti, hipsteři... Majitel nedávno přišel o řidičák, páč řídil pod vlivem a děsně nadává na Izrael, že to je policejní stát a že odsud odjede. Fakt je, že byl dost zhulenej, když to říkal. Tohle jsou moje a Markétiny fotky z jeho podniku:


Tedy jestli pojedu takhle rozvláčně, tak ta bilance bude delší než Vojna a mír. Budu se krotit.

Řízení: Každý den si za volantem sumíruju, co o těch magorech, co tady vypouštěj na silnici bez dozoru, napíšu a jak jim to natřu. Ale jeden příklad za všechny: Jedu-li pro Eliáše do školy, musím přes důležitou jaffskou křižovatku s kruhovým objezdem. Jinudy to nejde. Už jezdím o čtvrt hoďky dřív, páč tady se vždycky na dvou stech metrech zasekám úplně nevídaně. Auta na objezdu zde mají přednost pouze teoreticky, prakticky se vždy najde hned několik taxikářů, kteří se sem snaží vklínit. Následkem je, že se dvouproudý objezd okamžitě ucpe. Jenže vysvětlujte starýmu tlustýmu týpkovi s řetězem (asi je to nějaká tajná taxikářská internacionální insignie), kterýmu řve rádio na plný pecky, že když se bude cpát na objezd, který je již nyní zcela přeplněn, pravděpodobně tím znemožní vyjetí přítomných aut ven z objezdu, tudíž se celé náměstí ani nehne a týpek tak de facto zablokuje sám sebe. Do toho samozřejmě všichni trouběj, aby se jako vědělo, že tady někdo sakra spěchá. Když je to hodně zlý, přijedou policajti a zavřou některá "chapadla" objezdu, aby se doprava trochu uvolnila. Většinou tak před půl třetí to zavřou. 14:35 se tam dostanu já a nemůžu jet cestou, kterou to umim, musím jet jinudy, zapnout si na pomoc navigaci, Eliášovi ztlumit pro lepší soustředění Hurvínka, čímž spustím halasný nesouhlas, tak zesílím Hurvínka, do toho minu ten správný odbočovací pruh, musim se vymotat ještě složitěji a čas běží a Benovi zavírá za půl hodiny školka dvacet kilometrů odsud. Když se přes den vracím domů, strávím v autě celkem skoro tři hodiny denně. Mám auto ráda, ale myslim, že mi to dlouho nevydrží. Není to vždycky taková hrůza, ale dneska zrovna byla... ;-)
Není úplně fér, že se nám video z centra TLV, nikoli z Jaffy a ještě z jiného ročního období a tak vůbec, ale ilustrativní (a zábavné) to je:


Mno, zdá se, že tu bilanci budu muset rozdělit na více dílů.
Moje grafomanie mě předehnala, už mě bolej oči a ruce... Tak zatím!


úterý 8. října 2013

Pujcujeme auto

Vcera jsme byli s tatou a brachou na pivu v centru Tel Avivu, potkali se s kamaradem z basketu.


Navrat v pul druhy. Rano vstavani s Eliasem v 6:20 a odvoz do skoly. Jedu zpet. Popohanim rodice, at se sbali, jen kousek popojedem do autopujcovny, oni si pujci auto a ja zapadnu doma se dospat. Mizerne webovky autopujcovny se stopovym mnozstvim anglictiny nam vyhodili provozovnu jedenact km od domu.
9:30  - vyrazime
10:00 - 11:00 jedname o pujceni auta. Chcete to par podpisu, zertiku, pouceni, pojisteni.
11:00 - 11:30 - obchazime auto, ktery je vobouchany jak kulecnikova koule Jirky Korna, zapisujeme skody, aby si je pak nenapocitali. 
V pujcovne nemaji GPS. Rikam, ze rodice bez ni jet nemuzou, jsou tu poprve, meli by jet sami pres Jeruzalem, kde je 800.000 poutniku na pohrbu milovaneho rabina Ovadia Yosefa, k Mrtvemu mori a na Massadu. No way.
Posilaji nas tedy na jinou pobocku. Do Herzliye. Dva kilaky od nasehu domu. :-/
12:00 holka uvnitr je uplne blba, trva ji to 100 let a dalsi dolary
12:15 - po trech hodinach zpet doma, vsichni se jdou vycurat a napit, slabsim povaham uz kruci v brise.  Nastavuju jim navigaci, nejde to, pristroj nevi, kde se nachazi, coz je u GPS docela hendikep.
Zkousime to i v aute, nic.
12:30 - rodina mi odjizdi, aby jim Massadu nezavreli. S mapou na kline, bez funkcni GPS.

Uz se teda dospat nepujdu, za hodinu vyrazim pro Eliase do skoly.
Az se nasi vratej, vezmu GPSku a pujdu to osobne nacpat ty neschopny krute do chrtanu a budu po ni chtit takovou slevu, ze bude ten den delat zadara. 

A pak ze mi ten pobyt tady k nicemu nebude. Jako studijni pobyt na vysoke skole asertivity dobry.