Nebát se ale modlit.

neděle 15. května 2016

Po stopách Eliho Cohena

Eli Cohen byl egyptský žid narozený v Káhiře. Nadja Madžal byla krásná irácká židovka. Během židovského exodu z arabských zemí v padesátých letech oba imigrovali do Izraele. Eli zpočátku pracoval pro izraelskou kontrarozvědnou službu Amán, ale přál si nastoupit k Mossadu. Rozvědka ho ale odmítla, Eliho práce v Amánu nudila a tak šel raději dělat do pojišťovny archiváře.

Tehdy potkal Nadju. Exotickou, vznešenou, nádhernou. Vzali se, strávili spolu rok a čtvrt, narodila se první dcera. Tehdy zamilované Nadje skončilo její jediné období štěstí v životě. 

Eliho totiž nakonec přeci jen Mossad rekrutoval - jeho složky v odmítnutých kandidátech si všiml ředitel Meir Amit, když hledal někoho, kdo by infiltroval syrské vládní kruhy. Eli nastoupil do tréninku. Ačkoli mluvil plynně arabsky, musel se naučit syrský akcent. A veškerou špionskou průpravu. Počátkem roku 1961 se v ústředí Mosasadu rozhodlo - Cohen je připraven, spustíme to. Eli dostal novou identitu: jméno Kamal Amin Tabeth, krycí jméno Menaše, nové doklady, bohaté zdroje a odcestoval do Buenos Aires. Jeho úkolem bylo rozhazovat peníze za noční život a vlísat se Syřanům z velvyslanectví v Argentině. Do devíti měsíců byl tam, kde měl být. Na každém prstě několik dobře postavených syrských kontaktů, pozvánky k syrským ekonomickým projektům. S Nadjou strávil pár krátkých týdnů v jejich bytě v Izraeli a pak se zabalil a přestěhoval se do Damašku. 

"Usadil se v Damašku a několik dní po svém příjezdu se vzdal argentinského státního občanství. Během několika let se mu podařilo získat důvěru velkého počtu syrských armádních a vládních úředníků. Když se v roce 1963 strana Baas dostala k moci, byl již Kohen pevně usazený v syrské „lepší“ společnosti.
Do Izraele se pravidelně vracel, aby byl vyslechnut svými řídícími orgány (při reorganizaci v roce 1964 byla Jednotka 118 jejímž byl příslušníkem, převedena z Amanu pod pravomoc Mosadu) a aby se setkal se svou manželkou a dětmi. V listopadu 1964 vyjádřil Kohen obavu ze změn, ke kterým došlo v syrské správě (šéf syrského zpravodajství plukovník Ahmed Su'edani jej neměl rád a nevěřil mu) a žádal o ukončení svého nasazení. Na žádost řídících důstojníků z Mosadu se ale ještě jednou do Sýrie vrátil.

Ve svém domě v Damašku pořádal divoké orgie, vysokým vojenským a vládním činitelům poskytoval útočiště pro jejich milostné pletky. Při alkoholických večírcích předstíral opilost a jen poslouchal bezstarostně mluvící vysoké vládní úředníky. Navíc si mnoho z nich zavázal poskytnutím půjček. Během svého nasazení v Sýrii Kohen navázal řadu důležitých přátelských vztahů se syrskými generály a politiky z vládní strany Baas. Dokonce se uvažovalo o Kohenovi jako o možném syrském vládním ministrovi.[10]
Další z úspěchů může být apokryfní, ale existuje domněnka, že je zodpovědný za vysázení eukalyptů kolem palebných pozic syrské armády mířících na Izrael z Golanských výšin. Kohen argumentoval tím, že eukalypty budou syrským vojákům poskytovat přírodní kryt proti izraelské palbě. Tuto informaci posléze předal i Izraelcům. Izraelští vojenští piloti během Šestidenní války pak měli díky eukalyptům přesně označené syrské palebné pozice a zaměřovali na ně palbu. V doprovodu syrských důstojníků měl možnost několikrát navštívit Golanské výšiny. Díky své fenomenální paměti byl schopen později svým řídícím důstojníkům přesně popsat umístění většiny kulometných hnízd a dokonce i protitankových pastí. Získal a předal Izraeli plány syrského projektu na odvedení horního toku řekyJordán z Izraele (řeka Jordán pokrývá 30% izraelské spotřeby vody)."
zdroj: wiki
Konec vezmu rychle: Eli Cohen byl v roce 1965 v Sýrii prozrazen, odsouzen a popraven oběšením. Výročí smrti bude popozítří 18.5.
Nadja se od jeho smrti trápí, nikdy si nikoho jiného nenašla, sama vychovala dvě dcery a syna, celý její produktivní věk se o ní nikdo moc nezajímal, dokud jí bývalý šéf Mossadu Meir Dagan nepodal pomocnou ruku. Každý večer se modlí, aby Syřani ustoupili a povolili jí převézt Eliho ostatky do Izraele a pohřbít. 

Když teda někdo takový jako Nadja Cohen pořádá výlet pro rodinu a přátele po stopách Eliho Cohena na Golanech a vy tam můžete být, asi vás nenapadne, že máte na práci něco lepšího.
Dostali jsme trička.

Přidali se ke skupince.

Vyslechli výklad na Golanech na místech jako je tohle: bývalé kulometné hnízdo syrské armády, které  Izraelci zlikvidovali díky Eliho informacím.

Hlavně je to typ výletu, o kterém můžete nadosmrti říkat: "Já tam byl...

...a byl jsem tam s ní."

Eliho instruktor Natan.

Je mu devadesát. Svoje vyprávění o tréninku Eliho Cohena čte bez brýlí.

Nadja přidává osobní vzpomínky z doby Eliho mise v Sýrii. Když průvodce vytáhl z tašky tranzistorák, pomocí kterého Eli Cohen vysílal zprávy z Damašku do Izraele, vzala ho Nadja do ruky, pečlivě prohlédla a poslala dál se slovy: "Kéž bych ho mohla zapnout a poslechnout si ho."

Cestou zpět na jedné z mnoha pevností na Golanech. Tahle je zrovna izraelská. 


Děkujeme, bylo nám ctí. 


středa 4. května 2016

Blondýna v nesnázích aneb návod na výměnu kola pro emancipovaný holky

Svištim si to ze školy, nabitá z Prahy samými pozitivními zážitky, dost si připadám jako královna světa. V pruhu vedle mě jede chlápek středního věku a troubí na mě a gestikuluje - no ahoj strejdo, taky tě zdravim, úsměv, zamávám, no problem. Ale ukazuje se, že nějakej problem přeci jen bude, chlápek gestikuluje vytrvale. Tak stáhnu okýnko a pochopím. Mám prázdnou pneumatiku. Týpek se ujistí, že jsem mu rozuměla a budu odbočovat na parkoviště, a šlápne na plyn.


Prvotní instinkt je samozřejmě jasnej... "Jakubéééé, já mám píchlý kolooo!" Už během hovoru mi ale naskakujou poučky, co jsem poprvé a naposledy slyšela někdy před sedmnácti lety: nejdřív povolit šrouby, pak teprv hever... Takže bohužel zauvažuju nahlas: "Nebo myslíš, že to zvládnu?" Inu, hádejte, co na to řekne muž, kterýho jsem právě vzbudila... :-/ 
Obláček představy, že si půjčí auto, dojede to sem za mě udělat a cestou mi koupí kafe, abych se s tím stresem nějak vypořádala, se nezadržitelně rozplynul. 

První nehet jsem si zlomila už při odklápění víka nad rezervou. První doopravdy sprostý slova. Zjistit, že rezerva je přišroubovaná. Proč jako, ty v**e? Další sprostý slova. Ani ten blbej hever nejde vyndat z polystyrenu úplně bez rizika jeho nebo mého poškození. Třetí sérka sprostých slov, která už se ale protáhne na táhlý vodopád po celých následujících třicet minut.

Kjo - povolit šrouby. Když teda ovšem víte na kterou stranu. Páč, když to děláte na blbou, žádný stoupání si na klíč vám nepomůže.

Kopání do klíče se mi tak nějak osvědčilo nejvíc. 

Tohle je taky pěkný, když to vidíte poprvé. Podstavcem dolů a šroubem k sobě, to dá i blondýna. Ale vymyslet, že do mezery v horní části patří drážka za spodní hranou auta, to můžete jen po poctivém přilehnutí si na asfalt (oblečení! ach jo) a usilovném přemýšlení. 


Točit háčkem rychle při povolování heveru není žádnej problém. Trochu "tricky bussiness" to začne být cestou na druhou stranu, kdy vám pomalu dojde, že otáčením tyčky v prstech zřejmě nezvednete celý vůz o dvacet centimetrů. 
To se pak ujistíte, že žádný lepší nástroj na manipulaci s heverem nikde v okolí neleží a po pár minutách konečně zapřete hák ve správném úhlu a jmete se úmorně zvedat zadní část auta nad vozovku.

V té veliké vítězné chvíli, kdy je zadní kolo volně nad povrchem a začínám lehce vyšroubovávat šrouby ven, zastaví u mě běžec ve svítivě růžových a proklatě krátkých trenýrkách. "Nepotřebuješ pomoct?" 
To víš, že jo, blbečku, tak já se tady natrápila se vším předchozím a ty teď po mně doděláš tu lehčí část a ještě budeš chtít, abych tě chválila. Ani náhodou! "Já jsem v pohodě, dík, vím co dělám," lžu tak přesvědčivě, že zmizí bez rozloučení. 

Tohle je takový ošemetný stadium celýho procesu. Co když to už nedám dohromady?


Ale už to jde jak po másle.


Kvůli tomuhle malými ksindlovi jsem ještě v devět v hodin ráno neměla kafe!?

Done!

Špína, nehty, oblečení... To snad ani nebudu rozepisovat.

Ale za tu emancipovanou chvilku, kdy vám v hlavě nezadržitelně naskakujou věty typu: "Ještěže aspoň šukaj, protože jinak bysme je už fakt nepotřebovaly vůbec k ničemu..." - za tu, to stálo.

Dojet do servisu a celý to s nima odkonverzovat v hebrejštině už pak neni sebemenší problém, to je snad teď už každýmu jasný. 

;-)

pondělí 18. dubna 2016

Ještě máme šanci

Moji milí,
jak někteří víte, jezdíme zpět do Česka zhruba dvakrát do roka. V mezičasech šmírujeme dění doma hlavně přes sociální sítě.
Na facebooku to tedy s námi vypadá všelijak - rozdělená společnost, ruská propaganda, Zemanovy kyselé výroky a potměšilé schválnosti, Babišovy aféry, zpousta nepodstatných témat ale za to rozjitřených emocí. A komentáře nebo vize budoucnosti jsou ještě horší: škodící prezident vyhraje další volební období, zhyneme uprostřed islámského teroru, umlátíme se navzájem - nebo (to jsem četla naposledy) vymřeme po přeslici, neb znuděná mládež s chytrým telefonem v ruce ztratila smysl života a začne páchat sebevraždy.
Tak bych vám ráda nabídla svůj pohled, když každý půlrok přijedu domů.
Žijeme v nádherné zemi a naprosto výjimečném období míru a prosperity.
Každý půlrok je Česko krásnější, udržovanější, zdravější, barevnější. Pokaždé objevím další kout, kde někdo opravil zanedbaný prostor a kreativně ho využil. Jestli letos v létě přijedu a na Národní bude zpřístupněný další zapomenutý dvůr a v něm bude nový rodinný pivovar, už mě klepne, vsadila bych se, že už se to tam nemůže vejít.


Lidi jsou fajn, slušní, vědí, co je dobro a co zlo a snaží se chovat podle toho. Pomáhají si. Každý člověk, se kterým mluvím, má téma - tím myslím něco, co ho zajímá, baví, co v sobě kultivuje, co ho pohání, na co se těší. Acro-jóga, divadlo, vyšívání, zahrádkaření, sport.... Každý má něco. Včetně těch na venkově, daleko za Prahou, v místech, kde končí silnice.
Pokaždé, když přijedeme, vidím občanskou společnost, která funguje - ne možná proto, že ji někdo shora podporuje - ale své politické reprezentaci navzdory. Lidi se nebojí práce a nejsou hloupí. I s minimem prostředků a přes všechnu byrokracii dokážou zvelebovat svoje okolí, postarat se o rodinu, mít se dobře.
Ve východních Čechách, je malá vesnička, kde žije část mojí vzdálenější rodiny - leží ještě kus od městečka, které je poměrně vzdálené od okresního města. Jsou daleko od zdrojů i možností rozhodovat o velkých věcech. Přesto, kdyby to šlo, strávím tam celé léto: lidi jsou tu nastartovaní, motivovaní, mají vztah k přírodě, rodinné půdě - k sobě navzájem v rodině i komunitě. Když v mateřské školce potřebujou děti nový nábytek, otcové si zavážou bolavá kolena, uspořádají benefiční fotbalový zápas, ženský navaří a napečou, všichni se hrozně ztřískaj a ráno maj vybráno na to, co potřebovali a jede se dál. A jede se líp. Chovaj daňky a pěstujou česnek, čtou noviny i knihy, jsou pohostinní, milujou se, vychovávaj děti a vychovávaj je dobře. Ani jsem se neptala, koho tady volí, protože ani oni ani já nemáme pocit, že to na tom stojí. Nejsou to komunisti, to je jistý.

Chci prostě říct, že navzdory všemu sebemrskačství na internetu jsme boží. Jsme chytří, vynalézaví, máme vynikající smysl pro humor, rádi se sdružujem - a když něco nejde, většinou nakonec nějak vymyslíme, aby to šlo.
Nedávno jsem tady během svých expatských radovánek vedla politickou debatu s jednou maďarskou maminkou: trochu jsme ten náš Vyšegrád probraly a mně to docela otevřelo oči: dokonalí sice nejsme, ale nemáme škrtící mediální zákony, nemáme Orbána, Kotlebu, nazi milice, potratové komise -uufff - je toho tolik, v čem se ukazuje, že jsme ta nejzápadnější země z celého našeho postkomunistického prostoru.
A časy se mění - věci, který dneska vidíme jako dálnici do pekla, uvidíme za deset let jinak. Stejně jako jsme před rokem 2000 nedovedli bez emocí a křiku otevřít téma sudetských Němců a teď to dovedem - budem za deset let pyšní na svou zemi Czechia, kde si na odsouzeného Babiše už nikdo ani nevzpomene, kde se Zeman dávno skutálel ze zámeckých schodů a kde muslim není sprosté slovo.
Možná to bude i čas a místo, kde jít do veřejné funkce nebude terčem úšklebků, takže do ní začnou chodit i lidé slušní a odhodlaní udělat něco pro dobro většiny. Do té doby tam možná bude jeden zbabělej svazák vedle druhýho a budou společně škodit té hrstce, co to myslí aspoň nějak. Ale fakt to nevadí zas tolik. Když vypnete počítač a půjdete se projít, když kouknete na svět okolo sebe mýma očima, uvidíte, že ještě máme šanci. Fakt. ;-)  Jen to nesmíme vzdát.

neděle 25. října 2015

Kávová krize

Přišel mě vzbudit starší chlapeček: "Maminko, venku už je zase špinavej vzduch, to nemůžeme na ten nákup, viď?" Chvilku mi to trvá: no jo, venku je tma jak v pytli, Eliáš je naučenej, že to je většinou daný prachovou bouří. Posílám děti rychle sebrat prádlo, sama vstávám a zavírám okna. Zběžným pohledem to moc nevypadá na "špinavej vzduch". Blíží se pořádná podzimní bouřka. Než obejdem dům, je to tady:



Kroupy mlátí do domu ze všech stran, až jindy statečné děti piští strachy, jedno žebro okenice prorazí, další zlomí...

Elektřina, jako ostatně úplně pravidelně při mnohem menším výkyvu počasí, vypadává při prvním větru, nejmíň deset minut před prvním pozorovatelným bleskem.
Tím samozřejmě nastává další, mnohem mnohem větší krize. Nemůžu si po ránu udělat kafe!!!
Krize má nejprve zcela subjektivní vývoj, fáze reakci na frustrační situaci si projdu všechny hezky od A do Z:

·         bagatelizace - "No nic, hele, je to jenom kafe, o nic nejde"

·         racionalizace - "Však ona někdy ta bouřka přestane a to kafe si v pohodě udělám, že jo. Oni to zapnou."

·         kompenzace - "Taky bych si mohla udělat tady dietní koktejl Herbalife, ten má příchuť café latté."   :-(

·         agrese - "Doprdele, už od loňský zimy mu říkám, že doma potřebujem plynovou bombu s hořákem - ale to néé, to von má furt dost času! Bodejť by ne taky, když se tohle vždycky stane, když zrovna neni doma! A bodejť by taky někdy byl, že jo, když pořád někde trajdá a za poslední dva týdny byl doma všehovšudy čtyři dny!

·         somatizace - "Ježišmarjá, mě se úplně točí hlava, asi bez toho kafe omdlím..."

·   únik (útěk) - "Jdu napsat holkám na whatsapp, ať mě politujou a přivedou na jiný myšlenky..."

Na projekci či regresi tím pádem už nedojde, neboť se mi povede přenést krizi do objektivní roviny, teď už všichni řeší moje kafe. 

Nikol: U nás taky bouří - hele!


Já: No, taky pěkný. Nejhorší je, že si nemůžu uvařit kafe!

Nikol: Proč nemáš doma plynovou bombu!?

Já: Ani se neptej! Ho zabiju!

Nikol: U nás elektřina taky nejde, ale mám plynovej vařič.

Já. Super, tak mi uvař kafe a přijeď, já ti za to nabarvim vlasy. Při nouzový svítilně, teda...

Nikol: Já nemůžu otevřít garáž ani vrata, když nejde elektřina!

Já: Hehe, takže ty se nedostaneš z baráku?

Nikol: No nedostanu! A mám další problém...

Markéta: Nám kroupy pomlátily salát na zahradě!

Nikol: Nemám kafe!

Markéta: A zbláznily se nám kočky! Zalezly k televizi s ovladačem!
Já: Ježiš, to je situace!

Markéta: Kus stromu spadl na naší branku a my nemůžeme ven!

Nikol: Garáž jsem otevřela ručně! Haleluja! Můžu jet do školy!


Markéta: Sousedi nás vyprostili! Můžem ven!

Nikol: Na ulici řeka! A popadaný stromy!



 Já: To máš dobrodružný! Vyrážíš do školy?

Nikol: Jsem u tebe za brankou, otevři mi!

Za dveřmi, moji milí, stojí Nikol vyparáděná do školy, v ruce drží termosku na plynu ohřáté vody, vrazí mi ji do ruky a zase odpluje.
Já vám říkám - svět drží pohromadě jen díky ženám. Women power! Mám kafe! (A děti čaj...)

Proud pořád nejde, musím končit, než se mi vybije mobil a přijdu o jediný internet v domácnosti... ;-)

And ten hours later:

Komu se podarilo na elektrickou spolecnost dovolat (jeden ze sta), tomu rekli, ze to snad nahodej do ctyr do rana, zbytek behem zitrka. Tak se snad pomodlime, aby jim do toho nezaprselo.. :-/

neděle 27. září 2015

Stávka křesťanských škol v Izraeli

To je tak: máte pětiletého chlapečka, který si teda vůbec není jistý, jestli se mu chce nastupovat do školy, kam chodí jeho starší brácha, když přece ve školce to bylo super, všichni ho tam rozmazlovali a byl tam mazák. Tak si dáte tu práci, namotivujete ho... a v den, kdy má nastoupit, vám přijde e-mail od vedení školy, že Tabeetha vstupuje do stávky solidárně se 46 dalšími křesťanskými školami v Izraeli. Další dva týdny se vám budou oba bratři 14 dní válet doma, zatímco vám hoří deadliny. I tak jim zkoušíte vymyslet náhradní program: aspoň třeba k tomu moři nějak, že jo, páč nic jinýho se moc nedá, když je venku stabilně 35°C a 80% vlhkost... I tyhle plány ale utne prachová bouře, která na čtyři dny promění dýchatelný vlhký vzduch v béžové bahýnko. Takže už jenom sedíte doma. Děti lezou po stropě, po vás a po sobě navzájem. Každej večer se modlíte za dobré zprávy z jednání křesťasnkých církví s izraelskou vládou. A každý večer vám přijde mail: "Nedohodli jsme se, zítra zůstáváme zavření." případně: "Přijďte podpořit stávku na demonstraci tehdy a tam..." Toť subjektivní pohled rodiče, kterému stávka lehce vlezla do plánů.

Objektivnější pohled se pokusím zformulovat teď. V Izraeli máme školy veřejné, kterým vláda hradí 100% ceny jednoho místa na nižším stupni základní školy. Pak máme školy soukromé - ty stojí mimo systém (vybírají si školné a jedou podle svých osnov). Někde na půli cesty stojí školy "neoficiální ale uznávané", mezi které patří křeťanské školy nebo třeba i ortodoxní židovské školy - ješivy. Nejedou podle oficiálních osnov (křesťanské většinou drží osnovy země, odkud je jejich zřizovatel - tedy u nás jedou podle britských osnov, neb zřizovatelem je Church of Scotland; ješivy většinou vyhodí z osnov velkou část učiva, co není tóra). Zatímco ješivám vláda hradí 100% nákladů, křeťanským školám to v průběhu posledních několika málo let postupně seškrtala nejprve ze 79% na 49% a nyní na 29%. Zároveň existuje vyhláška, která těmto školám zakazuje vybírat vyšší školné, než je limit. Školy jsou ve finančním presu takového rozměru, že volají po okamžitém řešení. A tudíž stávkují, demonstrují, oznamují, že pokud je vláda nepřestane ignorovat, zavřou jejich církve kostely a křesťasnká poutní místa. Evropští velvyslanci už se šikují a vymýšlejí společný postup. Těžko říct, o co jde vládě - buď zcela jednoduše totálně vysklívají vše nežidovské, nebo se snaží začlenit neoficiální školy do systému, tudíž jim třeba plně vnutit svoje osnovy (které mimochodem nejsou špatné - ale není v nich zase to, co by v nich křeťanské školy rády viděly). Záměry vlády nám nejsou úplně jasné. Stávka trvá. Doma sedí 33000 dětí. Týká se především křeťanských Arabů v severní části Izraele - lidí, kteří víc peněz na školné svých dětí už nemají kde vzít. Jeden den se ke stávce přidaly všechny arabské školy - doma zůstalo asi 430 000 dětí. Tento týden solidárně všechny střední školy v Izraeli zkrátily vyučování o dvě hodiny. Pořád nic. Přešel Roš Hašana, dnes skončí Jom Kipur - příští týden začíná sukot. Vláda přes svátky stejně jede na půl plynu. Věc se nikam neposouvá. A je pomalu konec září. Desetina školního roku bude pryč. Křesťanské školy většinou otvírají dvanáct nebo třináct ročníků - od nulťáku až do maturity. Nejvíc je mi líto maturantů. A namotivovaných pětiletých, co oscilují mezi těšením se a strachem.


Optimistické intermezzo je, že po čtrnácti dnech stávky naše škola jako jediná otevřela. Uvědomuje si, že je jediným stávkokazem, nicméně nechce trestat děti v období, kdy vláda stejně mezi svátky nic nerozhodne.
Čili: toto jsou naše děti po dvou týdnech prázdnin navíc (16.9.):







sobota 26. září 2015

Jordánsko s02e04 - Madaba

Mysleli jsme, že cestou z Wádí Mudžíb uděláme jen takovou malou odbočku a jsme tam. Nakonec jsme se šplhali klikatou cestičkou jordánskou pouští asi čtyřicet minut. Ale aspoň jsme viděli venkov: poušť, kameny, beduínské vesnice, děti toulající se několik kilometrů od nich, farmy ovocné, viniční i olivové, nádhernou krajinu.

víno v poušti

beduínská vesnice

krajina

Madaba je ještě o něco míň pěkná než Aqaba...

Ale našli jsme tam super hospodu, kde měli i pivo a víno.

Až jsme skoro nestihli otvírací dobu řecko-ortodoxního kostela,...

..., kterej je sám o sobě pěknej...

...tak jako normálně pěknej...

...takových už jste pár viděli...

jenomže na jeho podlaze je TOTO. Mozaiková mapa Svaté země z roku 560 n.l. Je hodně poničená, ale i tak nádherná.

Tohle zbylo z původní mozaiky složené ze více než dvou milionů barevných kousků. Zobrazuje Svatou zemi od Středozemního moře po Moábskou poušť (západo-východně) s nejvýchodnějším viditelným bodem - hradem Kerakem a od Galilee až po nilskou deltu (delta Nilu je na obrázku úplně vpravo - mapa je orientovaná jakoby z pohledu z jeruzalémských kopců).
Loď na mrtvém moři. Figurální motivy zničili Umajjovci v osmém století.

Lev loví gazelu na břehu Jordánu.

Největší pecka je samozřejmě zobrazení Jeruzaléma. Jsou na něm vidět obě římská carda, chrám Božího hrobu s tehdy ještě stojící zlatou rotundou i chrám na Sionu. Chrámová hora tam vidět není. Zřejmě to řecké mnichy nezajímalo tak moc.

Jeruzalém a okolí. Nejstarší zobrazení Svaté země na světě.
Tím končí seriál o naší čtyřdenní výpravě do Jordánska. Snad budu mít brzy čas vrátit se k seriálu o Jeruzalémě. Ale je to spíš přání než reálný odhad. Moc práce. :-)